Překroč svůj stín - 43.část

Aviho postava, sedící u stolu, se téměř ztrácela v šedivém mračnu cigaretového kouře. Vikram k němu starostlivě přistoupil, znepokojeně sledujíc prázdnou láhev koňaku, válející se na stole a nějaký dopis, který Avi stačil částečně zmačkat. Položil mu konějšivě ruku na rameno a slabě povzdechl. Najednou se mu nedostávalo slov, ač měl nutkání jej utěšit, i když v této chvíli to určitě bylo zbytečné. Avi k němu zvedl zamlžený pohled a neobratně uhasil cigaretu o desku stolu. Byl dost opilý, ale tentokrát mu to Viki vůbec nezazlíval.
„Není to fér, jak teď mám bez ní žít? Řekni, jak? Proč mi to udělala? Proč mi tolik nedůvěřovala? Vím, že jsem se párkrát k ní nezachoval zrovna ukázkově, ale říkal jsem jí přece, že ji ochráním…jenže jsem k ničemu, nedokázal jsem to…měli jsme spolu tolik plánů, spoustu jsem jí toho ještě nestačil říct…“ zašeptal ochraptělým hlasem a s určitým respektem se zadíval na plastiku Kálí, visící na protější zdi, kterou si sem Shanti přinesla ze svého bytu. Krátce se zamračil a položil si hlavu na zkřížené ruce. Pak ji zase ztěžka zvedl a zeptal se.
„Jak jsou na tom máma, Kumar a strýček Madhav?“
Viki pokývl rameny, nespouštěje oči z dopisu.
„Snad už líp, i když to pro všechny byla velmi krutá rána. Madhav sedí s Kumarem zavřený ve své pracovně u láhve vína a tvoje máma poté, co za celý den vyplakala moře slz, konečně usnula po prášku, který jsem jí dal. Malá Annu ale ještě nic neví…mermomocí chtěla jít za tebou tady do pokoje, ale raději jsem ji sem nepustil, protože nechci, aby tě takhle viděla. Teď se o ni stará služebná Jaya.“
„Annu…“ šeptl Avi, skřípavě se zasmál a oči mu sklouzly k tomu podivnému psaní. Nemohl stále uvěřit jeho obsahu, který s ním pořádně zamával. Rozhodně ale neměl nejmenší chuť to nyní s Vikim rozebírat. Miloval malou Annu, to nemohl popřít a jeho otcovskou lásku snad nemohlo ohrozit tvrzení nějakého šílence. Velmi litoval toho, že se více nesnažil se Shanti promluvit, naléhat na ni, dozvědět se, co tížilo její nitro a zaplňovalo oči slzami, které občas nechápal. Snad by mu objasnila mnohem více, než doposud věděl a čeho se ve svém nitru obával. Zřejmě udělal stejnou chybu, jako kdysi její otec...Teď už měl téměř ve všem jasno, zlé tušení strýce Madhava se bohužel vyplnilo a osud se vydal podruhé stejnou cestou. Jenže bylo pozdě cokoliv zachraňovat či něčeho litovat.
Zadíval se mžouravě na Vikiho a řekl nenávistným hlasem.
„Zabiju toho bastarda, to on zavinil její smrt a našeho nenarozeného dítěte a ty mi v tom pomůžeš!“
Viki rozpačitě zamrkal, došlo mu, koho má na mysli a že to zcela určitě souvisí s obsahem toho dopisu. Zatím se nechtěl na nic neomaleně vyptávat, protože mu bolestné pocity jeho kamaráda nebyly lhostejné, takže nakonec přikývl a řekl smířeně.
„Dobře, pomůžu ti, i když tím oba riskujeme, že pak budeme do smrti bručet ve vězení.“
„To je mi úplně jedno…ačkoliv...pokud vše proběhne podle mého…plánu…“ S hlasitým škytnutím se natáhl po láhvi a když zjistil, že je prázdná, zlostně jí mrštil o zem, až se její střepy rozlétly do všech koutů pokoje.
„Už máš dneska dost, pojď, musíš se z toho trochu vyspat…svůj plán mi řekneš zítra, ano?“ řekl Vikram starostlivě a snažil se ho zvednout. Šlo to zprvu ztěžka, ale nakonec se spolu vrávoravým krokem vydali směrem k ložnici. Cestou ještě Avi zlostně zasyčel s výhrůžným gestem.
„Tohle mu nedaruji! Sprovodím ho z tohoto světa jako odpornou prašivou krysu, rozumíš? Jako krysu!“
Viki chápavě pokýval hlavou a po chvíli se mu podařilo dostat jej na lůžko. Sotva mu stačil zout boty, Avi chvíli ještě něco nesrozumitelně drmolil, ale pak nakonec přece jen po předešlé probdělé hrozné noci vysílením usnul…

Druhého dne brzy po rozednění jej z hlubokého a bezesného spánku probudilo jemné pohlazení po tváři. Ještě se zavřenýma očima se mírně zavrtěl a ochraptělým hlasem zašeptal.
„Shanti, miláčku…“ vzápětí sebou ale trhnul a ztěžka otevřel oči. Ospale zamžoural a tvář se mu bolestně zkřivila, protože si opět uvědomil hořkou skutečnost, kterou se stále marně snažil vložit do svého podvědomí. Seděla u něj máma a pohladila ho po rozcuchaných vlasech.
„Už je ti trošku lépe?“ zeptala se starostlivě. U srdce cítila bolestnou tíhu, velmi ji to vše drásalo, nemohla se smířit s tím, co se stalo a jak její syn trpí. Přerývaně se nadechnul a měl pocit že se mu hlava rozskočí na všechny světové strany.
„Nevím, cítím podivné prázdno a je mi hrozně zle. Uvaříš mi čaj?“ zeptal se jí tiše a zadíval se stranou.
Pochopila, že o té hrozné události zatím nechce hovořit.
„Jistě, ráda a ty si dej sprchu, pomůže ti to, uvidíš.“
Když odešla, s obtížemi se zvednul z postele a vydal se vrávoravě směrem ke koupelně. Náhle se na stolku naléhavě rozezněl telefon. Zadíval se na něj s hořkým úšklebkem, ale nakonec jej zvedl. Už při prvních slovech volajícího zbledl a pevně stiskl sluchátko, až v něm zapraštělo.
„Vy? Co jste to vlastně za zrůdu, že se opovažujete mi po tom všem, co se stalo, ještě volat?“ zasyčel Avi zlostně. Na druhé straně to svým způsobem přivítal, protože mu usnadnil práci s jeho hledáním. Ve sluchátku bylo chvíli ticho a pak Josh promluvil jízlivým tónem.
„Měl by sis zkontrolovat dětský pokoj…budu k tobě tentokrát velkorysý, Ráman tenkrát takové štěstí neměl, tebe jsem si ale navzdory tomu, žes mi Shanti vzal, docela oblíbil, obdivuji tvoji odvahu a přímost. Takže pokud se chceš rozumně dohodnout, čekám tě zhruba za hodinu ve staré opuštěné škole vedle bývalé tržnice. A varuji tě, žádné léčky, nebo ji už nikdy nespatříš…“ Pak už se ozvalo pouze nepříjemné hlasité cvaknutí a přerušovaný tón.

Avi ještě chvilku zíral do prázdna, než mu došlo, co se vlastně stalo. Prudce odhodil sluchátko a vyběhl ven z ložnice. Na schodech se potkal s mámou, která mu nesla horký mátový čaj. Mírně do ní vrazil a hrníček jí vypadl z ruky a poté se roztříštil na malé kousky, naštěstí stačila včas uskočit, aby se neopařila.
„Vidíš, co děláš! Co se stalo? Kam utíkáš?“
Beze slov zavrtěl hlavou a běžel směrem k dětskému pokojíčku. Maria ihned pospíchala za ním. Prudce rozrazil dveře a pohlédl k postýlce. Jeho hrozné tušení se bohužel vyplnilo...byla prázdná…
„Kde je náš brouček?“ zajíkla se Maria.
„Na nic se mně neptej, mami, vše ti pak vysvětlím. Ovšem nechápu, proč vlastně platíme ochranku! Kde je Vikram?“
„Ještě spí, vlastně všichni, je příliš brzy…“
„Jdu ho rychle vzbudit. Musíme teď nutně odjet a neboj se, přivezu Annu zpátky. A ne aby tě napadlo volat policii! Když se budou Kumar a strýček ptát, něco si vymysli, prosím tě o to…“ o dalších svých úmyslech jí ale raději nic neřekl, nechtěl ji znepokojovat. Maria se na něj nechápavě zadívala, ale přikývla. Letmo ji políbil na čelo a pak už běžel jako smyslů zbavený po schodech dolů…