Překroč svůj stín - 45.část

Bombaj, dům hudebního producenta Avinashe Naasheba, současnost…

Tok Avinashových smutných vzpomínek přerušilo zavrnění jeho mobilu. Rozpačitě si otřel slzu, která zanechala na jeho tváři třpytivou stopu a zadíval se na displej. Annu…prozváněla ho a neodbytně mu připomínala jeho dosud nesplněný slib. Krátce ještě povzdechl a zahleděl se na zbytek cigarety, která mezi tím sama dohořela a zůstal z ní jen malý nedopalek a na dlažbě hromádka popela. Pokývl rameny a odhodil ji dolů do zahrady. Vzpomínky…k čemu vlastně jsou? Uchovávají sice v paměti někoho, koho jsme milovali, ale hlavně občas bolí, zejména když...stále ji cítil ve své blízkosti, jako by střežila každičký jeho i Annin krok, což mu nedovolovalo zapomenout. Vzpomněl si také na spoustu podivných událostí či okamžiků, které zejména v poslední době prožil a které by mnohým lidem připadaly neskutečné. Jako třeba porouchaný vůz zrovna ve chvíli, kdy měl projíždět místem, na něž se pak zřítil kus skály, nebo podivný tichý hlas, nutící jej změnit rozhodnutí, kterých by později velmi litoval. Bylo to opravdu zvláštní, ale časem si na to zvyknul a nezřídka i podvědomě očekával. Častokrát si také se zavřenýma očima představoval, že se pozvolna otevřou dveře, Shanti k němu vstoupí a přivítá ho tím svým úžasným úsměvem, který tolik miloval a všechno bude jako dřív, než…

Dost snění, musím jít dolů, šestnáct je člověku jen jednou a nesmím to Annu zkazit…napomenul sám sebe a jako už mnohokrát předtím uzamknul své vzpomínky do hlubokého podvědomí. Rázným krokem vešel z terasy do pokoje a zamířil ke dveřím. Tam se mírně zarazil a s rošťáckým úsměvem, který mu dodnes zůstal, si vyhrnul rukávy džínové košile a vrátil se zpět pro svoji kytaru. Nu co, ukáže těm mladým, že ještě pořád za něco stojí, i když to neustále slyšel ze všech stran, ve své firmě i v soukromí. Ještě věnoval Shantinu obrázku poslední smutný pohled a sestoupil po točitých schodech dolů do haly.
Když ho Annu spatřila, zejména s kytarou v ruce, odměnila se mu zářivým a šťastným úsměvem.

„Tati…konečně, už jsem myslela, že pro tebe budu muset zajít!“ Řekla káravě a žertovně mu pohrozila prstem. Pak se obrátila ke kamarádům a dodala chlubivě.
„Takže, vážení přítomní, tohle je můj úžasný a slavný táta…“
Ozval se potlesk a několikeré hlasité zapískání.
Avinash se rozpačitě usmál, ale pak odhodil veškeré předsudky, které mu ještě zůstaly, a odvětil s obvyklou skromností.
„Jakýpak slavný, prostě jsem měl jen trochu více štěstí a poznal pár vlivných lidí, to je vše.“
„My ale moc dobře víme, že to není jen tímhle. Zazpíváte nám? Moc vás o to prosíme…“ ozval se odněkud zezadu velmi příjemný dívčí hlas, při němž jej podivně zamrazilo, byl mu tolik povědomý, až jej to udivilo. Pohledem okamžitě vyhledal jeho majitelku a ustrnul. Usmála se na něj a pomaličku se k nim přiblížila. V její tváři jako by zahlédl jistou podobu, nechápal to. Bylo jí asi dvacet let, její vlasy, spadající do půli zad, měly barvu tmavé skořice a z mírně snědé tváře zářily sytě tmavě zelené oči, připomínající hlubinu moře, takové ještě nikdy neviděl. Stejně zbarvený měla i lesklý kamínek, zdobící její čelo. Tázavě se podíval na svoji dceru a ta mu okamžitě odpověděla, jako by mu četla myšlenky, čehož si v poslední době všiml už několikrát…
„Tati, tohle je Neeta, říkala jsem ti o ní. Je tvojí velikou obdivovatelkou. Má úplně všechna tvá alba! A když jsi ještě před pěti lety zpíval, nevynechala ani jeden tvůj koncert!“ V duchu si spočítal, kolik jí tehdy asi bylo let a musel se tomu usmát.
„Neeta?“ zeptal se váhavě a zapátral v paměti. Jméno mu najednou bylo velmi povědomé, a k tomu ta zvláštní podoba…
„Ano, její máma je sestra strýčka Madhava. Bohužel se spolu již spoustu let nestýkají, a její táta zase pochází z Anglie. Neeta sem do Bombaje přijela pracovat ze Srí Lanky, vlastně i bydlet, protože se nějak…ehm…nepohodla se svojí matkou.

Rázem mu vše došlo a pochopil, koho mu vlastně připomíná. Udiveně zakroutil hlavou nad tou podivnou hříčkou osudu.
„Aha, už si vzpomínám, má zesnulá žena Shanti mi o vás kdysi vyprávěla, těší mne, rád vás poznávám…“
Nemohl přehlédnout, s jakým zářivým nadšením ho Neeta pozoruje, docela jiným, než byl doposud zvyklý u dívek jejího věku, a trošku ho to vyvedlo z míry, ale nedal to najevo.
„Tak, dost řečí, tati, a prosím, už konečně hraj…“ řekla nedočkavě Annu. Výmluvně pokývl rameny a usadil se pohodlně na židli. Mládež jej nadšeně obklopila, což zaznamenal s patřičným potěšením. Odhrnul si z tváře sobě typickým gestem pramen vlasů, jemně hrábnul do strun a aniž by to sám chtěl, napadla ho píseň, kterou měl hluboko uloženou ve svém srdci…

„…Jaanam, jaane, jaanam,
Jaanam, jaane, jahan…“

Sotva zazpíval tento úvodní refrén, ozval se opět nadšený potlesk.
Překvapilo jej pak, že všichni tiše zpívají zároveň s ním, myslel si, že tuhle píseň už nikdo nezná, zejména tato generace, ale mýlil se.
Jeho čokoládové oči se toho večera ještě mnohokrát setkaly s těma zvláštníma zelenýma, přitahujícíma ho jako magnet a sledujícíma ho se zaujetím a obdivem, při čemž jej zaplavoval podivně hřejivý pocit, jehož něžné pohlazení už téměř za ta dlouhá léta zapomněl.
Když pak o pár hodin později uléhal do své postele, nemohl tu dívku stále vyhnat ze svých myšlenek. Fascinoval jej každý její pohyb či gesto, v nichž neustále hledal sebemenší náznak podobnosti a s uspokojením zjišťoval, že pokaždé nachází další a další…Musel sám sebe ostře napomenout.
„Jsi blázen, vzpamatuj se! Láska na první pohled? A ve tvém věku? Nesmysl. Dnešní Indie je stále plná předsudků a ona je pro tebe ještě příliš mladá..." nedokázal si také vůbec přestavit, co by mu na to asi řekla Annu nebo strýc Madhav. Ale ač jej tížilo svědomí, dávný slib, který dal milované Shanti a také její stín, v němž pořád žil, už nyní věděl, že jeho dosud klidný životní stereotyp náhle začíná mizet v nenávratnu…