Překroč svůj stín - 42.část

Avinash seděl v podvečer zamyšleně u hořícího krbu, podpíral si sepjatýma rukama bradu a pozoroval poskakující plamínky. Ze zadumání jej najednou vyrušil zvuk gongu u hlavních dveří. Vzápětí se objevil Kumar se slovy.
„Máte vzácnou návštěvu, pane…“ a zářivě se na něj usmál.
„Já a vzácnou návštěvu? Kdo to může být a tak pozdě?“ Zeptal se udiveně a zvedl se z křesla. Pak se vydal do síně. Když přicházel ke dveřím, oči se mu rozzářily. Stál v nich Viki a vedle něj máma.
„Panečku, vás bych opravdu nečekal…“ hlesl překvapeně a poškrábal se ve své neučesané černé kštici.
„To víš, když nejde Mohamed k hoře…“ odpověděl Viki a rázně vešel dovnitř. Zadíval se na něj s určitými obavami. Tvář měl Avi zarostlou tmavým strništěm a výraz svědčil o něčem dost nepříjemném.
„Copak je s tebou, vypadáš jako poustevník!“ Zasmál se Viki. Avi po něm jen bleskl pohledem a obrátil se na mámu.
„Ahoj, mami, jsem moc rád, že tě vidím...“ řekl a s rozpačitým úsměvem ji objal. Také Maria si všimla, že zde zřejmě něco není v pořádku a srdce se jí sevřelo úzkostí. Už pár dní se potýkala se zlou předtuchou, díky níž vlastně přijela.
„Dlouho jsi se neukázal, ani nezavoláš…děje se snad něco?“ zeptala se starostlivě.
„Ehm…nic zvláštního, budu teď pár týdnů doma, kvůli Shanti a také kvůli…“
Ani nestačil dopovědět a zezadu se ozval pisklavý radostný hlásek.
„Babi, babi! Strejdo Viki!“ Kumar vedl za ručku malou Annu, která zářila jako ranní sluníčko. Maria ji vzala do náruče a zulíbala obě baculaté snědé tvářičky.
„Ahoj, broučku, jakpak se ti daří? A kde máš maminku?“
„Musela se ještě vrátit do práce, ale strýček Kumar řikal, že se určitě brzy vrátí,“ odvětila smutně, ale k tomu, že od ní předtím dostala vyhubováno a proč, se nepřiznala.
„Když to říká, tak to bude určitě pravda. A teď pojď, dovezla jsem ti spoustu dárků. Můžeš si je rozbalit a potom půjdeš spát.“ Řekla Maria záměrně, když si všimla významných pohledů, které si Avi a Kumar spolu vyměnili a odvedla malou Annu raději pryč.
„Pane, misa Shanti se měla vrátit již kolem páté hodiny, nyní je skoro sedm…“ řekl Kumar starostlivě. Sotva to ale dořekl, gong u dveří se ozval znovu. Všichni pak vyděšeně zírali na dva policisty, kteří se na sebe nejdříve rozpačitě zadívali a pak jeden z nich promluvil.
„Kdo z vás je Avinash Naasheb?“ Avi ztěžka polknul a hlesnul.
„Já, proč se ptáte?“
„Záchranná služba právě od železničního přejezdu převezla do nemocnice vaši ženu Shanti. Zatím ještě přesně nevíme, co se vlastně stalo, zda to byla nešťastná náhoda, nebo snad…měl byste si pospíšit, je ve velmi vážném stavu…“ Avi chraplavě vydechl a zavrávoral. Viki k němu pohotově přiskočil.
„Klid, kamaráde...pojedeme tam spolu. A vy, Kumare, zatím budete mlčet!“
Kumar vyděšeně zamrkal, zkřížil ruce na prsou a váhavě se uklonil.

O čtvrt hodiny později již oba mladíci netrpělivě přecházeli sem a tam po chodbě traumatologického oddělení centrální nemocnice v Dillí. Chvíle čekání byla nekonečná. Teprve po hodině konečně ze dveří operačního sálu vyšli dva lékaři a sestra. Jeden z nich si sundal z úst zelenou roušku a zamířil přímo k Avinashovi. Než ale stačil cokoli říci, ten vyhrkl.
„Co je s ní? Kde je?“ Lékař jej chytil konějšivě za rameno a odvětil.
„Vy jste zajisté pan Naasheb, viďte? Vaše žena je po operaci, utrpěla velmi těžká zranění a byl skoro zázrak, že ji sem přivezli ještě živou.To víte…s vlakem nejsou žádné špásy. Obávám se ale, že…“
„Že co? Tak řeknete mi konečně, co s ní je?“ Zakřičel Avi zadýchaně.
„Uklidněte se, pane, vím, že je to pro vás krutá rána, ale musím vám říct, že je na tom opravdu velmi špatně, každá další minuta může rozhodnout o jejím osudu…dítě se nám ale bohužel nepodařilo zachránit…“
„Cože? Jaké dítě?“
„Vy to nevíte? Byla ve třetím měsíci těhotenství…“
Avi si zoufale zakryl rukama tvář a po chvilce zašeptal.
„Ne, to jsem opravdu nevěděl. Mohu ji vidět?“
„Samozřejmě, ale neuslyší vás…“
„To nevadí…“
Pak je lékař zavedl na jednotku IP, kam mezitím Shanti převezli. Avi poklekl k jejímu lůžku a vzal jemně do svých rukou její bezvládnou dlaň. Téměř se celá ztrácela v obvazech, byla napojena na dýchání a z přístroje byly nepravidelně slyšet slabé ozvy jejího srdce.
„Copak mi to děláš, lásko? Říkal jsem ti, že ti pomohu, tak proč ses mi vůbec s ničím nesvěřila? Nesmíš mne opustit! Slyšíš? Ani naši malou dcerku! Strašně moc tě miluji, nikdy už nebudu nikoho milovat, jako tebe, tak bojuj…moc tě o to prosím…za nás oba!“ řekl zlomeným hlasem. Zdálo se mu jako by slaboučce pohnula rukou.
Pak tam dlouhou chvíli seděl a hlavou mu jako film probíhalo vše, co spolu doposud prožili, to zlé i krásné. Ani nevnímal, že mu tváře smáčejí slzy. Ze zamyšlení jej najednou probral podivný přerušovaně kolísavý zvuk přístroje. Polekaně se napřímil, ale to už přiběhla sestra i s lékařem. To co se pak v následujících chvílích událo, mu připomínalo nějaký šílený sen.
„Běžte na chvíli ven, ano?“ požádal jej nervózně lékař. Avi ještě ani nestačil dojít ke dveřím a pokojem se zlověstně rozezněl jediný táhlý tón…
Lékař se ještě chvíli snažil prodloužit její život, ale marně. Pak se na Aviho pomaličku otočil a řekl tichým hlasem.
„Je mi to opravdu moc líto, pane Naashebe…ale byla příliš slabá a její zranění velmi těžká…bohužel je konec…“ a vypnul drásavě znějící přístroj.

Avi se křečovitě nadechl a jako omámený přistoupil k lůžku, pak se na něj zhroutil a zoufale Shanti objal, šeptajíc mezi vzlyky.
„Miláčku, ne! To nesmíš! Slyšíš? Ne!!“
Po dlouhých mučivých tichých minutách ucítil na rameni Vikiho ruku.
„Pojď domů, kamaráde, už jí nepomůžeš…“
Avi jako zmatený zakroutil hlavou a znovu ji objal.
„Ne! Nemůžu ji přece takhle opustit!“ A zoufale si přitiskl ke tváři její drobnou dlaň. Viki jej vzal pevně za paži a řekl tiše.
„Pojď, a nechej ji odejít…prosím…“
Omámeně nakonec přikývl a naposledy zašeptal do její pomaličku chladnoucí dlaně.
„Slibuji, že nikdy žádná jiná žena nezaujme tvé místo vedle mne, navždy zůstaneš v mém srdci, jen ty a naše malá Annu…“

Ztěžka se pak zvedl a s podlamujícíma se nohama vyšel na chodbu. Silně mu šumělo v uších, ve spáncích cítil pulsující bolest a veškeré hlasy slyšel jako z veliké dálky.
Po nezbytných formalitách mu sestra odevzdala Shantiny věci včetně malého sáčku. Když jej otevřel, spatřil tam dva řetízky…jeden mámin se safírovým srdíčkem a kresbou mandaly a druhý s přívěškem, na němž byl vytepán drobný reliéf bohyně Kálí…sevřel je pevně v dlani a z očí mu opět vyhrkly slzy. Vzápětí ucítil na své tváři slabý chladivý dotek, připomínající zachvění motýlích křídel, jako poslední něžný polibek…
V tom okamžiku se mu jako kostičky dětské stavebnice zhroutil celý svět a zdálo se mu, že právě navždy uhasly všechny hvězdy…