Překroč svůj stín - 41.část

O tři dny později…

Shanti vyšla ven z módního salónu Roy, kde odevzdala zbytek svých návrhů a pak se opět, jako každý den, dlouho bezcílně toulala městem, nedbajíc na budoucí Aviho pohoršené pohledy, až se vrátí domů.
Potlačovala toho dne neodbytný šum ve své hlavě a podivné a stále sílící hlasy, nařizující jí dělat věci, kterých se děsila až k smrti a které se neustále opakovaly, jako ozvěna...musíš zabít toho, kdo ti zabránil obětovat tvou krásu a také tu, která je jejím dalším pokračováním...
Konečně pochopila Narayanova slova a úzkost sevřela její nitro jako železné okovy. Rozhodla se s tím bojovat, dokud jí budou stačit síly i rozum a snažila se tyto šílené představy, ovlivňující její mysl, zaplašit…
Musela se smířit také s tím, že ji Joshovy ledové oči zřejmě sledují z každého zákoutí, zdálo se jí, jakoby se jejich chladný odlesk odrážel v každé výkladní skříni. Nejdůležitější ale bylo udržovat jej v patřičné vzdálenosti od malé Annu, což zatím úspěšně zvládala. Pod Kumarovým ostřížím dohledem o ni neměla strach, aspoň prozatím…
Unavená stupňující se nespavostí se konečně doplížila domů. Bylo pár minut po poledni, Avi byl dnes se strýčkem ve firmě a Kumara zatím nepotkala. Malá Annu měla právě spát. Když ale Shanti tiše otevřela dveře jejího pokojíčku, zděšeně vykřikla, protože jeden z jejích živých snů se opět splnil…připomněla si důlek na prázdném polštářku a vlající záclonu v otevřeném okně...postýlka byla nyní prázdná a Shanti se málem zastavilo srdce... S hrůzou vyběhla ven, svírajíc prsty své spánky. Úporná pulsující bolest hlavy byla k nevydržení. Bezmyšlenkovitě se vydala zahradou směrem k zadní bráně, jako by jí nějaký vnitřní hlas ukazoval cestu. A v tom ji uviděla. Annu stála u brány, opírala o ni svoji hlavu a ručkama svírala tepané mříže. Shanti k ní skoro bez dechu doběhla a vykřikla.
„Annu, copak tady děláš? Proč nejsi v postýlce? Hrozně jsem se o tebe bála! Tohle už nikdy nesmíš udělat!“ napomenula ji a pevně sevřela v náruči. Annu se na ni zadívala svýma na její věk až příliš moudrýma očkama a tiše špitla.
„Už je pryč, to je škoda…“
„Kdopak, drahoušku?“
„Ten pán, který nás tenkrát potkal v parku. Dneska ale nebyl zlý, smál se na mne, povídali jsme si a dal mi pro tebe tohle…“ a sáhla do kapsičky na lácku svých kalhot. Vytáhla odtamtud mírně zmačkanou bleděmodrou obálku.
Shanti ztěžka polkla a zahleděla se na psaní. Došlo jí, od koho asi je.
„A taky jsem od něj dostala bonbóny, jsou moc dobré…“ pochvalovala si Annu.
„Cože? Kolikrát jsem ti říkala, abys od cizích lidí nic nebrala, hm? Může to být pro tebe velmi nebezpečné, lidé jsou zlí!“ napomenula ji ostře. Annu začala potahovat a otírat si nosík. Když jí pak Shanti bonbóny zlostně vytrhla a zahodila za bránu, usedavě se rozplakala.
„A dost slz, jsem velmi rozzlobená a nyní půjdeš do postele, kde jsi měla být už dobrou hodinu!“ Annu se zajíkla, takhle svou mámu ještě nepoznala. O chvíli později již Shanti stála v kuchyni a napila se zhluboka ze skleničky, až po okraj naplněné vínem, aby se uklidnila. Pak teprve našla odvahu otevřít Joshův dopis…

„Má drahá, nemohu se nabažit pohledu na Annu, je opravdu nádherná, je dalším zářivým skvostem v mé dlouhé existenci. Pravdu ale neušlapeš, chci se s tebou setkat a konečně se nějak dohodnout, popovídat si o tvém budoucím osudu, o jehož průběhu třeba můžeš sama rozhodnout. Čekám tě dnes ve čtyři hodiny v odlehlé části parku…Josh…“

V očích se jí zlostně zablesklo a psaní roztrhala na malé kousíčky. Přesto se jí zmocnil tíživý pocit. Přibližoval se k nim stále více a ona měla pocit, že může nastat den, kdy před ním svoji dcerku neuchrání. Pevně se rozhodla s ním nadobro skoncovat. Do kabelky ukryla nůž a odhodlaně se připravila na neodvratné setkání, které mělo být možná rozhodující nejen pro ni. Ze zahrady se právě vrátil Kumar, ani slůvkem se mu ale nezmínila o Annině podivném výletu, ale byla trošku zklamaná, že polevil ve své ostražitosti. Nicméně si s ním popovídala, vypila kávu a o půl čtvrté se vymluvila, že se ještě musí vrátit do práce. Malá Annu stále spala, což jí vyhovovalo.
Ve stanovenou hodinu se blížila k místu, které Josh určil. Už zdálky jej poznala. Opíral se ledabyle o kmen stromu, na jeho bezbarvých rtech mu pohrával zvláštní úsměv a tvář měl až sinale bledou. Otřásla se odporem, zhluboka se nadechla a vydala se směrem k němu. Po následné ostré výměně názorů, při níž se od ní udržoval v bezpečné vzdálenosti, nakonec vysíleným hlasem ukončila jejich k ničemu nevedoucí rozhovor.
„Nebojím se vás, nechci být jako vy a ani po vašem boku! A dám třeba život za to, aby jste již nikdy Annu neviděl! Jste šílený! Nestačila vám má matka, ani já? Ještě chcete ji? I kdyby byla, jak říkáte, vaším dítětem, nikdy nedovolím, abyste se jí dotknul! Rozumíte? Nikdy! Ledaže byste si počkal ještě na další generaci…!“ Zasyčela zlostně a mimoděk se dotkla dlaní svého břicha.
Všiml si toho, podezřívavě přivřel oči, napřímil se a odvětil mrazivým tónem, ukazujíc jí přitom další bleděmodrou obálku.
„Myslím, že tak dlouho čekat nemusím…chceš boj, budeš ho mít. Tohle zítra dostane Avinash. Dozví se celou pravdu, od začátku až do samého konce! Mělas na vybranou, ale teď již je pozdě…brzy zaplatíš svoji krutou daň a on bude litovat okamžiku, kdy tě potkal!“
S těmito slovy se otočil a než stačila zareagovat, přiblížit se k němu a udělat, co měla původně v plánu, opět neslyšně zmizel jako pára.

Shanti začala opět vnímat sílící šum a pulsující bolest ve své hlavě. Zmocnilo se jí bezmezné zoufalství, z něhož najednou neznala cestu úniku, jako když useknete růži její květ a zůstane jen opuštěný stonek a na něm ostré trny. K Joshově hrozící pomstě se přidal ještě další živý obraz, v němž uviděla sama sebe, jak v dlani svírá lesknoucí se dýku a přibližuje se pomaličku k posteli, na níž bezstarostně spí Avi, v náručí držíc malou Annu. Když se ohlédla, spatřila v šeru černou tvář Kálí, z níž zlověstně zářily medové oči a s jejími pokřivenými ústy si pohrával spokojený úsměv…otřásla se hrůzou a představa se naštěstí rozplynula, zmocnil se jí ale neodbytný pocit, že dříve či později se tato představa může stát skutečností. Její břemeno v té chvíli dosáhlo svého vrcholu. Najednou se v ní něco zlomilo a uvědomila si, že štěstí, které tak pracně od života získávala, právě shořelo na popel. Přerývaně se nadechla a její zamlžené oči omámeně zabloudily do dálky, odkud k ní dolehlo vzdálené houkání vlaku a vydala se vrávoravým krokem směrem k nádraží…