Překroč svůj stín - 40.část

O týden později…

…Shanti pomaličku přistoupila k postýlce, kde spala maličká Annu. Lépe zaostřila v šeru svůj zrak a zakryla si zděšeně dlaněmi ústa, přesto ze z nich vydral hlasitý výkřik. Její dcera tam nebyla, na polštářku po ní zbyl jen důlek, záclona v pootevřeném okně divoce vlála a prostorem se rozléhal zvláštní skřehotavý smích…

Prudce otevřela oči a otřela si orosené čelo, naštěstí to byl opět jeden z jejích hrozných snů. Vyběhla z ložnice do dětského pokoje, přiskočila k postýlce a oddechla si. Annu spokojeně spala, svírajíc ve svých malých ručkách plyšové slůně. S úlevou jí upravila přikrývku a vrátila se tedy zpět do své postele. Věděla však, že už se jí nepodaří usnout. Opřela se zády o zeď, kolena si přitáhla k bradě a úzkostně si skousla ret. Snažila se vyhnat za své mysli neodbytnou myšlenku, vkrádající se tam neustále jako šedivý přízrak. Přece to není možné! Ale...pokud je to, co se jí občas vracelo v kratičkých záblescích, pravda...připomněla si, v jakém stavu ji tenkrát v lesíku našla Lalita a při tom pomyšlení se jí zvedl žaludek.
„Ne! To je přece naprostý nesmysl!…“ přesvědčovala sama sebe. Ale Joshův náhlý zájem o ni a její dítě ji na klidu příliš nepřidal. Cítila jeho přítomnost v každém okamžiku, měla pocit, že ji neustále pozoruje, sleduje každý její krok. Při občasném pohledu z okna do ztemnělé zahrady se jí zdálo, že se pod ním tiše plíží jeho stín. Občas se v noci odhodlaně vydala ven, aby si to s ním jednou provždy vyřídila, ale pokaždé se mu podařilo včas uniknout. Zklamaně se pak vracela domů a velmi ji to vše trápilo, stejně jako jisté podezření, týkající se jejího stavu a důvěrně připomínající pocity před čtyřmi lety...strach jí ale nutil zatím vše uchovávat v tajnosti.
Jednoho dne překvapila Madhava podivným přáním, při němž se v něm opět zrodil tísnivý pocit.
„Strýčku, bydlím tady sice již dlouho, ale teprve nyní jsem našla odvahu vás o něco požádat. Chtěla bych vidět fotografie svých rodičů, a také by mne zajímalo, kde najdu jejich hrob…“ špitla tiše a zadívala se mu zkoumavě do očí. Chvíli přemýšlel a pak ji pohladil po vlasech a odvětil.
„Má milá, tušil jsem, že se mne jednou na to zeptáš, ale musím tě zklamat. Zřejmě jsi byla v sirotčinci vychována v jiné víře, ale má rodina odjakživa uznávala staré indické tradice. A proto, když záhy po tvé mamince zahynul i otec, nařídil jsem otevřít hrob, v němž byla na přání její rodiny pohřbena. Oba pak byli spáleni na hranici ve Váranasí a jejich popel odnesla posvátná řeka Ganga, to je náš zvyk. Jejich fotografie samozřejmě mám, věděl jsem, že je budeš chtít jednou vidět, ale vyčkával jsem, až mne o to sama požádáš.“
S těmito slovy se zvedl, z komody vytáhl nevelké album v kožených deskách a podal je Shanti. Ruce se jí mírně zachvěly, když je otevřela. Chvíli listovala, až je oba uviděla. Nejdříve svého otce. Byl to opravdu velmi pohledný muž, měl vlnité ebenové vlasy a milý úsměv. Strýček měl pravdu, zahlédla v jeho tváři i kousek sebe. Na něj si ale vůbec nepamatovala. Pak obrátila ještě jednu stranu a na další fotografii ji uviděla... Prozradily ji nezaměnitelné rysy, zvláštní známý úsměv a zasněné oči barvy tekutého medu, v nichž se skrývalo vše, co již Shanti bohužel nebylo cizí. Aniž by to mohla ovlivnit, cítila, že se jí po tvářích nezadržitelně kutálejí slzy jako malé hrášky. Tolik jí máma scházela, i když měla možnost poznat její lásku tak velmi krátce, a až nyní to pocítila v plné míře. Jemně pohladila fotografii prstem a řekla si v duchu sama pro sebe.
„Promiň mi to, maminko, ale také to asi nedokážu, jako ty…nedaří se mi před tím vším utéci, ani před ním…“ pak album prudce zavřela a podala strýčkovi, kterého překvapila její podivná reakce.

Druhého dne se opět vrátil Avinash a u večeře ji upřeně pozoroval. Asi se chovala trošku jinak, i když se snažila ze všech sil ovládat. Dlouhou chvíli se dloubala v jídle a ani nevnímala, o čem se Avi se strýčkem baví. Vůbec také nepostřehla, že Kumar odnesl malou Annu uložit do pokojíčku ke spánku.
Ze zamyšlení ji probral Aviho hlas a jeho ruka na jejím rameni. Překvapeně sebou trhla, což ho udivilo.
„Co je s tebou lásko? Nejsi nemocná? Vidím, že ti nechutná jíst a jsi tak bledá a pod očima máš kruhy. Nelíbí se mi to…“ řekl starostlivě, pohladil ji něžně po vlasech a zlehka políbil na tvář.
Omluvně se usmála a očima zabloudila ke strýčkovi, který ji také pozoroval s patrnou obavou v očích.
„Ne ne, to je dobré. Nějak mi není dobře, zřejmě jsem něco špatného snědla.“
„To je mi líto. A co to bylo za pána, o kterém žvatlala Annu? Prý byl na tebe dost hrubý.“
Shanti se na okamžik zarazila a pak pohotově odpověděla.
„Ale…to už je dávno, byl to jen nějaký otrapa, který nás obtěžoval v parku. Nic podstatného, to víš, děti vše vidí jinak. Nevím, proč si na to opět vzpomněla. Promiň, půjdu si lehnout.“
S těmito slovy se zvedla od stolu a aniž by se na ně podívala, odešla do ložnice.
Avi povzdechl a pohlédl na strýčka. Ten poté, když Shanti zmizela za dveřmi, řekl tichým hlasem.
„Také mám o ni velikou starost. Pojď blíž, chlapče, musíme si spolu vážně promluvit.“
Když se Avi vedle něj posadil, píchlo Madhava u srdce, tolik mu to připomnělo jeden dávný smutný večer. Shanti byly zrovna čtyři roky a byla zřejmě jediná, kdo měl tehdy radost ze svíček na slavnostním dortu. Zrovna takhle před ním tehdy seděl jeho mladší bratr Ráman, se stejnou úzkostí v očích a starostí o svoji lásku Glorii. Všiml si Aviho tázavého pohledu a pokračoval.
„Víš, velmi těžko se mi to říká, ale jedno rčení praví, že nelze vstoupit dvakrát do téže řeky. Jenže nějak mi přichází na mysl, že v tomhle případě to není tak docela pravda…“ a zvolna začal Avimu vyprávět o všem, co se stalo před osmnácti lety a co po následujících útrapách zakončila ta hrozná událost.
Avi ztěžka polknul a protřel si roztržitě oči. Podobnost osudu Shanti a její matky Glorie byla tak děsivá. Drásavé sny, podivné noční procházky zahradou, plaché pohledy, omluvné úsměvy, světýlka strachu v očích… Madhav se na chvíli odmlčel a pak dodal s povzdechem.
„Měli bychom ji pomoci, ochránit ji, ale nevím před čím a nevím jak…pokud se nám ona sama nesvěří…“
Avi se zhluboka nadechl a řekl.
„Půjdu za ní, nechci aby byla sama…“
Poté se rozloučil a vydal se směrem k ložnici. Otevřel tiše dveře a na chvilku se zahleděl k lůžku. Ovanul jej svěží průvan z otevřeného okna. Shanti ještě nespala, ležela jen tak v košilce, nepřikrytá. Přilehl si k ní a starostlivě ji sevřel ve své pevné náruči. Nadšeně se k němu přitulila, s patrným pocitem bezpečí.
„Jsem u tebe, lásko. Se mnou se nemusíš ničeho bát…“ řekl tiše a lehce se pak nad ní nadzvednul, hladíc ji rozrušeně po pobledlých tvářích. Udiveně se na něj podívala.
„A čeho? O čem to mluvíš?“
Nemohl přeslechnout zachvění v jejím hlase. Zahleděl se na ni pátravým pohledem a odvětil.
„Tuším, co tě trápí, tvé sny se opět vrací a s nimi i děsivé pocity, provázející tíhu tvého původu, ale uvědom si, že máš mne, který tě nade vše miluje a nikdy neopustí, ať se bude dít cokoliv, na to nezapomeň. Musíš se mi ale svěřit, abych věděl, kam mám svoji pomoc směřovat. Odložím pár svých koncertů a budu teď jen s tebou a maličkou Annu…“ a lehoučce ji políbil. Konečně se usmála a přitáhla ho pevně k sobě. Uvědomila si, že to hlavní, co bylo příčinou jejích starostí, zatím netuší, což ji uklidnilo. Ze všech sil se snažila zaplašit podivnou předtuchu, zaplavující jako lavina její nitro. Zajela mu prsty do vlasů a pevně je sevřela. V jejích očích zahlédl opět ten známý jiskřivý záblesk a s jejími rty si pohrával smyslný úsměv, tak jako kdysi, a i když jej to silně vzrušilo, přesto starostlivě zašeptal.
„Měla bys spát a odpočinout si…“
Nesouhlasně zavrtěla hlavou a přitiskla žádostivě své rty na jeho. Svěřit se, to bylo to poslední, co si nyní přála. A tohle pro ni znamenalo více, než pouhá slova, kterýma by se snažil zahnat její úzkost.
Avi také překonal tísnivý pocit, který v něm zůstal po rozhovoru s Madhavem, vyhrnul jí noční košilku a začal svými ústy mapovat každý centimetr jejího touhou rozpáleného těla. Hladově a omámeně přijímal vše, co mu Shanti nabízela a nevšiml si, že v koutku jejích medových očí se jako křišťál zaleskly slzy...
Zhluboka pak oba pili ze studánky rozkoše, jako v nějaké agónii, až do úplného vyčerpání...jako by to vše nádherné, co spolu právě prožívali, bylo naposled...