"Dobrý den, pane učiteli..."

Otevřel jsem hlavní dveře olomouckého úřadu práce, kde jsem měl coby nezaměstnaný schůzku se sociální pracovnicí, a vyrazil směr na nedalekou tramvajovou zastávku.
Po chvíli čekání přijela tramvaj a já do ní v rychlosti nastoupil. Vylovil jsem z kapsy u kalhot pomačkanou jízdenku a cvakl si ji v turniketu. Stoupl jsem si vedle schůdků, chytil se madla a po rozjetí tramvaje sklonil hlavu a pozoroval zašpiněnou podlahu. Snažil jsem se nevnímat veškerý hluk, pohyby ani doteky ostatních cestujících, neboť jakýkoliv blízký kontakt s cizími lidmi mne poslední roky fyzicky i psychicky příšerně vyčerpával. Byl jsem zvyklý na ticho svého pokoje, které občas rušily pouze výkřiky školáků hrajících fotbal na betonovém plácku pod okny mého bytu.
Po příjezdu tramvaje na následnou zastávku se do dveří nahrnula další várka lidí. Cítil jsem jejich pot, vůni parfémů i šampónů, cítil jsem jejich nervozitu, třes rukou, cítil jsem odér smíchaný z příměsí smutku, samoty, těžkého dechu, nevyspání, duševního i fyzického strádání... Byl jsem na něj zvyklý. "Smrděl" jsem stejně jako oni.

Vtom se v mém periferním zorném poli mihla povědomá tvář. Překvapeně jsem vzhlédl vzhůru a očima se zastavil na osobě muže, poměrně nízkého, oblečeného do šedých kalhot a svetru téže barvy, s kulatou hlavou, plnovousem a pleší. V pravé ruce držel hnědou koženou aktovku, boty se mu leskly černým lakem. S tváří pokerového hráče se rozhlížel okolo. Poznal jsem v něm svého učitele ze střední školy, kde jsem studoval strojírenství. Neviděl jsem jej dobrých dvanáct let.
"Jé, dobrý den, pane učiteli!" zvolal jsem s lehkým úsměvem.
Kantor se na mě překvapeně a dlouze podíval. Vytušil jsem, že ve své hlavě projíždí seznam desítek tisíc studentů, které učil, aby si uvědomil, kam mě má přiřadit. Nakonec pozvedl obočí a tvář se mu rozjasnila.
"Á, pan Irovský, můj oblíbený student!" zvolal. Smysl pro ironii a sarkasmus mu byla, jak vidno, stále vlastní.
"Vy máte paměť, pane učiteli," pousmál jsem se.
"Na vás přece nejde zapomenout. Tak řekněte, už umíte alespoň základy elektrotechniky?" vyzvídal okamžitě.
"Samozřejmě. Zrovna nedávno se mi podařilo vyměnit v lampičce prasklou žárovku za novou, aniž by u toho museli asistovat hasiči nebo záchranná služba," pochlubil jsem se.
Učitel protočil oči v sloup. "Irovský, já se divím, že jsem vás tehdy mým předmětem nechal prolézt."
"Nechal jste mě propadnout, pane učiteli," připomněl jsem mu.
Kantor opět dlouze zapátral v paměti, aby v ní prolétl černou listinu se jmény všech studentů, kteří u něj neuspěli. Z jeho pousmání jsem pochopil, že mě v ní našel...
"Máte pravdu, Irovský, ale nemůžete se tomu divit, byl jste naprosto neschopný. Jste chytrý, ale líný, a co se týče elektřiny, tam jste nedokázal spojit ani dva drátky. Pamatuji se, že už tehdy jsem vám prorokoval, že jednou skončíte na úřadu práce. Co vlastně děláte teď?"

A do prdele...