Nenažraný koblih

Koblih zrovna kuchtil marmeládku a byl naprosto spokojen svou dočasnou osamělostí, když se zničehonic ozvalo hlasité zaklepání na dveře.
Stařík se tak lekl, až hrnec s lahůdkou převrátil!
Onu nešťastnou skutečnost zcela ignoroval, i když by za normálních okolností brečel. Bohužel, nyní se potýkal s naprosto nenormálními okolnostmi, takže se musel i zcela nenormálně zachovat. Tedy nemusel, ale situace si o to jaksi prosila. A prosila hezky, tudíž odmítnutí by bylo nepatřičné a mohlo by zanechat mnohé, nehezké důsledky.
Koblih za těchto podmínek odcupital ke dveřím a litoval, že si nepořídil s dveřmi společně i kukátko.
Nahodil zlou tvář, protože nechtěl vyzařovat tak, jak vyzařoval. Tedy neskutečně bojácně, ustaraně a přihlouple.
Pomalu otevřel dveře. V ručce svíral svou vycházkovou hůl. Když však rozpoznal známé tváře, hůl s hukotem, který může vydávat jen taková ta správná a masivní hůl, dopadla na podlahu.
"Co tady děláte?!" Vyjekl stařík neovladatelně a později litoval, ale jen chvíli, že známé neuvítal uctivěji.
"Přijeli jsme se na tebe juknout, dědo. Jak se ti daří a ták. Určitě se cítíš osaměle. Vidět se jednou měsíčně mi přijde hrozňácky málo, co myslíš?" Usmíval se "vnuk" koblihy vroucně a poplácal dědu po zádech.
Ehm, abyste byli přesně v obraze. On to nebyl vnuk, jako opravdický vnuk. U koblih platilo, že pokud pochází ze stejné pánvičky, tak patří i do rodiny a je jedno, jakou má náplň. Rodinné vztahy se pak jednoduše určovaly podle stáří. Z toho logicky vyplývá, že jeden koblih mohl mít klidně tucet prarodičů, rodičů a podobně.
Starý koblih se stále nevzpamatovával a proto vnuk využil situace a pokračoval ve svém proslovu.
"Víš, není od tebe zrovna nejhezčí, že své příbuzné pozdravíš tímhle tónem," zrovna nyní nastává ten ždibec času, kdy starý koblih lituje svého uvítání.
"Ale budiž ti odpuštěno! Určitě jsi byl a stále jsi jen dojat naší přítomností, co?" Nečekal na odpověď a žvanil dál. Chudák stařík se stále nevzpamatoval a celá ta úchvatná řeč, plna odpuštění a lásky, šla mimo něj.
"A víš co? My sem nepřijeli jen tak. Jelikož soucítíme s tvou krutou osamělostí, rozhodli jsme se, ehm já a tady brácha a brácha, že ti budeme v těchto těžkých časech dělat společnost. Tadáá!" Rozhodil vnuk nadšeně ruce a jeho obrovský úsměv se ještě rozšířil. Až pomalu naháněl strach.
Teď už se konečně dědula zbrchal. Chtěl vykřiknout něco jako: "Né, to není nutné! Jen hezky mazejte zpátky domů!", ale jeho čin se neuskutečnil. Vnuk mu vrazil do papule hrst švestek, div se nezakuckal.
Ráno, jakmile se probudil na své oblíbené větvi (Oni koblížci totiž nejradějí spí hlavou směrem dolů a k tomu je taková pořádná větev jako dělaná!), doufal, že vše byla jen noční můra.
Ale nebyla, k jeho smůle. Zjistil to hnedka, jak se dostavil do kuchyně. U stolu zde seděli všichni tři noví nájemníci a hladově kulili kukadla.
"Dědešku," začal sladce příst jeden z vnuků, "že nám k snídani uděláš tu svou vyhlášenou marmeládku?" Poprosil.
Koblih si při těch slovech vybavil svou včerejší nehodu s převrhnutou mňamkou a bylo mu do breku. Zmohl se jen na pár slůvek.
"Došlo ovoce, mládenci."
Po tom odběhl si sednout do temného kouta. V něm se totiž nejlépe truchlí.
O samotě dlouho nezůstal. Vyrušili ho mladíci: "Neboj dědo. My ti přivezli spoustu ovoce, čeká na tebe ve špízi. Zatímco budeš kuchtit, my se jdeme kouknout k jezeru. Tak zatím!"
Starý koblih se ocitl opět a konečně sám ve svém skromném příbytku. To zjištění mu hojně přidalo na náladě.
Zašel do spíže. Vždy dělal jen dva druhy marmelád - jahodovou a meruňkovou.
Na zemi stály tři koše. V jednom jahody a maliny. Smíchané! To viděl nerad. Kdo to má sakra vybírat?!
Druhý koš překypoval hruškami. Ty on taky nerad.
Takže jediná možnost se nacházela ve třetím koši. Ten obsahoval švestky.
"Oh, švestkovou marmeládu jsem v životě neokusil!" Rozzářil se a uchopil koš.
Z kuchyně se během chvilky linula krásná vůně švestek. Koblížci byli svými marmeládami proslulí, zvláště tento starý kobliháč!
Když bylo dílo u konce, posadil se koblížek spokojeně za stůl a ochutnal tu dobrotu. V případě, že by se o dobrotu jednalo... Marmeládku vyplivl i s lžící!
Popadl talířek a měl sto chutí ho vyhodit oknem i s odporným obsahem.
Něco mu ale rozkázalo NE. A to něco mu taktéž přikázalo i další věc - spapkat všechnu tu lahodnou švestkovou marmeládu, protože mu odteď chutná. Nemohl se ovládnout! Nechápal, co nebo kdo ho nutí dělat takové nesmysly!
Za vším byla ta troška marmelády, či spíše povidel, která nevědomky ukuchtil.
Povidla jsou zrádná. Ke koblihám se navíc pranic nehodí. Ale když už si k nim najdou cestu, vypálí všechnu marmeládu v nich a ovládnou je.
Koblih pak musí konat zlo, ať se mu to líbí, či ne.
Ale zpátky k našemu dědovi. Ten vykonával, co mu již zabydlená povidla rozkázala. Napřed spapkal všechny zbytky v kuchyni. To však nestačilo! Povidla jsou hamižná. Chtějí víc a víc a víc! A proto donutily koblížka vyjít ven. Spapkal plevel na louce a plno kamenů, co se válely na zemi, či upadly ze starého mlýnu.
Jenže co se nepřihodilo! Povidlům se zalíbili mladí koblížci, kteří se zrovna vraceli od jezera. Starý pan Kobliha se je snažil upozornit. Nejenže se mu to nepodařilo, ke všemu si odnesl ale i výprask od svého nového vládce. Povidla ho bacila! A to byla rána. Jen si představte, že někdo navštíví vaši hlavu a začne tam hrát kulečník... Tak nějak to koblih cítil.
Mladíci se ani nenadáli a objevili se v bříšku! Se spoustou dalších věcí. Avšak nikdo není nafukovací, ani koblihy ne. A ač si to povidla nechtěla uvědomit, starý kobliháč byl již plný. Víc toho do sebe nasoukat nedokázal. Ony s tímto tvrzením však nesouhlasily a hlasitě a vědomitě nakázaly, aby spapkal další kupu slepic.
Už zbývala jen slepice poslední, když se koblih začal podivně nadouvat. Jakmile v tlamě koblihy zmizelo poslední pírko z ocásku slepičky, došlo k explozi!
Výbuch byl tak silný, že mnoho stromů se samo od sebe pokácelo, či se předčasně vzdalo svého listí. A všechna nedaleká, čert to vem, zřejmě i daleká pole pokrývala tenká vrstva povidel.
Bylo by hezké dodat, že mladí koblížci i slepice šťastně vyhopsali ze zbytků starého koblížka, ale nebylo tomu tak. Všichni podlehli smrti, protože se stihli v bříšku udusit. Padli však hrdinně, protože nebýt jich, potuluje se po celém kraji jeden velice nebezpečný koblížek, který sní vše, co mu skříží cestu.