Záhadologové: 4. díl - Časové trhliny

4.
Časové trhliny

18. září 1940, Royal Air Force 310. Československá peruť, základna Duxford
„Ťuk, ťuk, ťuk“ ozvalo se od dveří kanceláře velitele 310. československé perutě mjr. Leeka. Major řekl: „Dále.“ a do místnosti vstoupil blonďatý mladík starý asi 23 let a představil se: „Podporučík Karel Vrchovský, pilot.“ Major leek se na něj podíval a poté ho pobídnul, ať si sedne. Mladík tedy tak učinil a major spustil: „Typuju, že víte, proč jsem si vás zavolal.“ Karel polknul a slabým hláskem řekl: „Typuju, pane.“ „Neslyším!“ odvětil major a Karel tedy víc na hlas řekl: „Ano pane.“ Leek si stoupnul, přešel k oknu, ze kterého se začal dívat a zeptal se: „Tak co mi k tomu povíte podporučíku?“ Karel se nadechnul a zamyslel: „Pane, kdybych uposlechnul rozkaz, nesestřelil bych ho.“ Major se přestal dívat z okna a naštvaně se otočil na podporučíka: „Ohrozil jste bezpečnost perutě a není to váš první vroubek. Máte celkově problém s uznáváním autority. Neřídíte se rozkazy. Ve vzduchu si děláte, co chcete. Jste nezvladatelný a pro letku příliš nebezpečný!“ Karel se nadechnul a chystal se slovně bránit, ale major ho přerušil dřív, než Karel stihnul cokoli říct: „Slyšel jsem, že máte vynikající znalosti, co se týče technologie letadla. Od zítřka se tedy hlaste do hangáru, kde se přidáte k technikům.“ „Ale pane…..“ nelíbilo se Karlovi majorovo rozhodnutí. „To je rozkaz!“ odvětil major. Karel pochopil, že s tím nic neudělá a tak opustil majorovu kancelář.
„Co ti chtěl?“ zeptal se Karla Mirek Rajský, jeho kamarád. Karel jen zakroutil hlavou a místo odpovědi řekl: „Je to debil, který není schopný ocenit dobrou práci.“ Mirek chtěl něco říct, ale základnou se rozezněla siréna. Mirek s Karlem se na sebe podívali a rázem na to se rozběhli ven, kde se přidali ke svým kolegům a spolu běželi k letadlům. Rychlostí blesku naskákali do kokpitů a během dalších páru chvilek už byli ve vzduchu.
K hangárům, kde ještě před malou chvílí stály letadla, doběhnul major Leek. Podíval se okolo sebe a prvního technika, co šel kolem, se zeptal: „Kde je Vrchovský?“ Technik se nechápavě na majora podíval a odpověděl: „No nejspíš ve vzduchu pane.“ Leek se naštvaně podíval do vzduchu, směrem kterým se piloti vydali s letadly, a pro sebe si řekl: „Tak tohle si za rámeček nedá.“

Letka se dostala nad mraky, když promluvil jejich velitel: „Podle informačních zdrojů se k nám blíží německý bombardér doprovázený pěti stíhači. Měla by to být rutinní záležitost. Držte formaci a přeji dobrý lov.“ Piloti jednotlivě potvrdili rozkaz. Peruť letěla naproti nepříteli…

Současnost
Nad poli kousek od Brna proletěly dvě vrtulové letadla. Podle označení na křídlech letělo první anglické a pronásledovalo ho německé.
Anglický pilot se svého pronásledovatele snažil setřást, nebo se aspoň dostat za něj, ale nedařilo se mu to.
Německý pilot zamířil a začal střílet. Angličan začal víc kličkovat, ale bylo mu to k ničemu. Dostal přímý zásah do křídla a zamířil si to k zemi.
Německé letadlo se hned poté otočilo a začalo nabírat výšku, až zmizelo nad mraky. Po chvíli jen oblohu na malý okamžik rozzářilo bílé světlo.
Anglické letadlo rychle klesalo k zemi. Pilot v něm, ztratil nad strojem veškerou kontrolu. Nezbylo mu už nic jiného než se začít modlit a doufat.
Letadlo se zřítilo do lesa….

„Už to nemůže být daleko.“ řekl Martin Rajský své přítelkyni Petře Krutochové. Ta jen odfrkla: „To už jsi říkal skoro před hodinou. Nemám boty do lesa, štípou mě komáři a bolí mě nohy.“ Martin se zastavil, otočil se na svou dívku a řekl: „Podívej. Tady někde už to letadlo musí být a pilot může být zraněný. Třeba potřebuje pomoc.“ Martinova přítelkyně byla naštvaná, ale věděla, že má Martin pravdu a tak s ním dál pokračovala v pátrání.
Netrvalo dlouho a letadlo se jim podařilo najít. Všude kolem byla strašná spoušť. Martin se zadíval do kokpitu a všimnul si, že v něm stále někdo je. Pustil tedy ruku své dívky a rozběhnul se k letadlu. Do kokpitu se dostal rychle. Pokusil se pilotovi nahmatat pulz a podařilo se. Zařval na Petru: „Volej pomoc, je jen v bezvědomí.“ V tu chvíli se pilot začal pomalu probírat. Martin mu hned přikázal: „V klidu, pomoc už je na cestě.“ a poté se ještě zeptal: „Jak se jmenujete?“ Pilot otevřel oči a podíval se zmateně na Martina: „Jsem podporučík Karel Vrchovský, 310. Československá peruť. Co se to stalo?“ Martin se zarazil. Vzpomněl si na vyprávění svého dědečka, který také lítal u jedné perutě za druhé světové války. Jen si teď nemohl vzpomenout na číslo. Karel se probral ještě víc a zmocnil se ho podivný pocit strachu, zmatení a paniky. Martin si toho všimnul a zeptal se: „Děje se něco?“ Karlův strach se násobil, i když sám nevěděl, čeho se bojí. Odstrčil Martina div ho neshodil a vystoupil z kokpitu. Dopadl na nohy, ale ty ho neudržely. Díky šoku, který utrpěl, se celý třepal a nebyl schopný nabrat síly.
Martin seskočil za ním a pomohl Karlovi vstát. Když se to podařilo, Karel konečně v sobě našel nějakou sílu, opět odstrčil Martina a odběhnul pryč.
Martin ho chtěl pronásledovat, ale Petra ho zastavila se slovy: „Může být nebezpečný, měl bys ho nechat tak. Viděls, jak se choval.“ Martin se na Petru podíval lehce nechápavým a zároveň vyděšeným pohledem. Souhlasně přikývnul a poté promluvil: „Řekl mi, že je z 310. Československé perutě.“ Petra chytla Martina za ruce: „Bude to jen nějaký blázen.“ Martin přikývnul, ale věřil, že ten muž mluvil pravdu.
K letadlu doběhnul muž s fotoaparátem v ruce. Okamžitě letadlo začal fotit. Když skončil, porozhlédnul se a všimnul si mladého páru, který ho zmateně sledoval. Muž tedy schoval foťák a zeptal se: „Viděli jste pilota?“ Martin však místo odpovědi položil svou otázku: „A kdo jste? Na záchranáře nevypadáte.“ Muž si povzdychnul: „Jmenuji se Radek Šmíd. Když ti řeknu víc, stejně mi neuvěříš. Jen ti řeknu, že chci tomu pilotovi pomoct, ale musíš mi říct, kam zmizel. Jestli to teda víš.“ Martin nevěděl, co má udělat, ale rozhodl se, že Radkovi řekne pravdu: „Běžel tímhle směrem, ale byl celý zmatený.“ Radek poděkoval a rozběhnul se směrem, který mu ukázal Martin. Martin s Petrou zůstali jen zaraženě stát a přemýšleli, co se to vlastně děje.

Radek utíkal lesem směrem, který mu ukázal Martin. Už si myslel, že pilota nenajde, když mu někdo zpoza stromu nastrčil nohu, Radek o ní zakopnul a kotrmelcem dopadl na záda, které si narazil o vystouplý kořen, což mu málem vyrazilo dech. Ten co mu podkopnul nohu, byl pilot, kterého hledal. Když ho Radek uviděl, jak se k němu pilot naštvaně blíží, tak ze sebe s obtížemi dostal: „Zadrž, nechci ti ublížit. Chci ti pomoct.“ Pilot jako by ho ale vůbec nevnímal, chytil Radka za límec, postavil ho na nohy, jednu mu vrazil pěstí a praštil s ním o strom, o který se Radek bouchnul hlavou a v bezvědomí se sesunul k zemi.
Pilot Radka prohledal, což ale neměl dělat, protože to ho zmátlo ještě víc. V peněžence u něj našel peníze, které nikdy neviděl a v kapse od bundy našel podivný malý přístroj s čísly, písmeny a displejem. Nechtěl se ale dlouho zdržovat na jednom místě a tak všechno co měl Radek u sebe, pobral a utekl pryč.

Radek se probudil s neskutečně silnou bolestí hlavy. Snažil se rozpomenout, co se to vlastně stalo, ale měl jen záblesky. Pomalu se posadil a opřel se o strom. Chvíli jen tak seděl opřený a snažil se přijít víc k sobě. Věděl ale, že tam nemůže zůstat věčně a tak pomalu opírající se stále o strom, vstal. Strčil ruku do kapsy od kalhot, že si vytáhne kapesník, přičemž zjistil, že nemá klíče od auta a po prohledání dalších kapes přišel na to, že mu chybí i peněženka, mobil, všechny doklady, cigarety a fotoaparát. Znovu se sesunul na zem, chytil se za hlavu, protřel si oči a řekl si pro sebe: „No bezva. Kdybych aspoň tušil jakým směrem je nejbližší silnice.“…

Tomáše probudilo slunce proudící skrz žaluzie do jeho ložnice. Takové probuzení míval nejraději. Protáhnul se, vstal, hodil přes sebe župan a zamířil si to do kuchyně, do které ale musel přes obývací pokoj. Jen co otevřel dveře od obýváku, ucítil zatuchlý puch alkoholu a netrvalo dlouho a viděl i zdroj. Na jeho gauči byl rozvalený Petr.
Tom si povzdychnul, zakroutil nechápavě hlavou a potichu řekl: „No tak to si snad dělá srandu.“
Přes celou místnost proletěl polštář, který přistál Petrovi na hlavě. To ho však neprobudilo, jen zamrčel, polštář, který na něm přistál, si dal pod hlavu a spal dál. Tom se zamyslel, opět potichu promluvil: „No jak chceš.“ a zašel do koupelny. Tam naplnil lavor studenou vodou a zamířil si to zpět do obýváku k Petrovi. Přišel potichu až k němu a bez jakéhokoliv varování na něj celý obsah lavoru vylil. Petr se probral tak rychle, že sebou škubnul a spadl z gauče. Když se vzpamatoval, podíval se na Toma a řekl: „Víš, že nesnáším, když mě někdo budí.“ Tom se jen škodolibě pousmál, otočil se a rozešel se do kuchyně nachystat si něco k snídani. Za chvíli za ním přišel Petr, vzal z kuchyňské linky půllitrovou sklenici, napustil jí plnou vody a celou jí na ex vypil. Tom ho jen s úsměvem sledoval a jak Petr dopil, tak se ho klidným hlasem zeptal: „Žízeň?“ Petr si užil poslední doušek vody ze sklenice, podíval se na Toma a řekl: „Byl jsem včera sednout s jedním kámošem a trošku se to protáhlo. Chtěl jsem zazvonit, ale pak jsem si řekl, že tě nebudu budit.“ Tom se stále jen usmíval: „No to že jsi tu přespal bez mého svědomí mě ani trochu neudivuje, ale říkáš, že se to protáhlo jen trošku? Vždyť to s tebe táhne jak z lihovaru. Jo, a od kdy holkám říkáš kámoši?“
Petr hleděl na Toma a hledal slova, kterými začne. Tom si mezitím dochystal snídani a přemístil se zpět do obýváku, kde byl díky Petrovi opravdu zatuchlý vzduch. Tom si tedy snídani položil na stůl a musel jít otevřít okno. Mezitím se za Tomem přesunul i Petr s dalším plným půllitrem vody v ruce a sedl si do křesla.
Tom si našel na gauči suché místo a také se posadil. Chvíli oba mlčeli, ale poté Petr spustil: „No, já byl ve městě a při návratu jsem tak nějak úplně náhodou procházel okolo. Chtěl jsem jít domů….“ „Jo, asi tak jako jsi chtěl zazvonit.“ vložil se do toho Tom. Petr zakroutil hlavou: „No, možná to tak trošku bylo. Ale tak hlavní je, že se nezlobíš. A jinak, opravdu jsem byl včera s kámošem.“ Tom se stále nepřestal usmívat. Na jednu stranu ho štvalo jak se mu opět „vloupal“ do bytu ale na druhou stranu byl rád, že má takového kamaráda. Podíval se Petrovi do očí a řekl: „Takže to zkoušíš s chlapama? No nevím, ale tak je to každého věc.“ Petr se chtěl usmát, ale nedovolila mu to bolest hlavy z kocoviny. „Hoď si sprchu. To pomáhá. Čisté ručníky víš, kde jsou.“ Petr souhlasně přikývnul a odebral se do koupelny.
Po asi půl-hodinové sprše se vrátil Petr zpět do obýváku. Tomáš se zrovna oblékal, že půjde do práce, když se ho Petr zeptal: „Co děláš zítra. Je pátek, mohli bychom něco ugrilovat u tebe na chatě.“ Tom si obul boty a postavil se otočený směrem na Petra: „Já zítra jedu na víkend do Brna, tak to asi neklapne. Ale příští víkend bych měl mít volný.“ Petr se na Toma nechápavě podíval a zeptal se: „Co v Brně. Nejsi tam v poslední době nějak často.“ Tomáš se zarazil, vykoktal ze sebe: „No….musím si….tam….zařídit nějaké drobnosti. Tak čau. Až budeš odcházet tak jenom zabouchni.“ a opustil byt…

Martin Rajský zazvonil na zvonek u branky a netrvalo dlouho a přišla mu otevřít jeho babička. Přívětivě se s ní přivítal a zeptal se: „Jak je dědovi?“ Babičce zmizel úsměv s tváře: „No, nic moc. Doktoři mu už moc času nedávají.“ Martin se taky přestal usmívat a začalo mu být spíše do pláče: „Rád bych s ním mluvil. Můžu.“ Babička přikývla a snažila se pousmát, i když to bylo těžké: „Bude rád, že tě uvidí.“
Martinův děda ležel na posteli. Po prodělání mrtvičky se stal nesamostatným, ale pořád se snažil hýřit humorem a to na něm Martin velice obdivoval.
Martin si přisedl k dědově posteli. Děda na něj pomalu otočil hlavu a s úsměvem se zeptal: „Tak co tě sem přivádí, vojíne?“ Tak ho děda oslovoval už od dětství a Martin proti tomu nikdy nic neměl. Naopak, líbilo se mu jak má k dědovi blízko. „Dědo, možná to bude znít šíleně, ale v jaké peruti jsi to lítal za druhé světové?“ Děda si vnuka prohlédnul a odpověděl: „Ve 310. Československé peruti. Bylo to, to nejlepší, co mě v životě potkalo.“ Martin se pousmál a řekl: „Já vím, už jsi mi to všechno vyprávěl. Teď se právě dostávám k té šílené části. Říká ti něco jméno Karel Vrchovský?“ Děda se zarazil, otočil hlavu a zamyšleně se zadíval do stropu. Martin poznal, že to dědu rozhodilo a tak se klidným hlasem zeptal znovu: „Dědo, ty ho znáš?“ Děda měl vnuka rád, ale v tomhle případě mu nemohl pomoct. Řekl tedy: „Martine, nezlob se, ale jsem unavený. Přijď prosím jindy.“ Martin s toho byl zaražený a nevěřil tomu, co mu děda právě řekl. Nikdy se k němu nezachoval tak odmítavě a tak jen seděl a se slzami v očích dědu pozoroval. „Tak běž už.“ promluvil děda s lehkou nervozitou v hlase. Martin tedy jen zakroutil hlavou a opustil místnost.
Martinův děda však nechtěl spát. Jen ho to, na co se ho Martin zeptal, donutilo opět přemýšlet nad dalekou minulostí a chtěl mít na to klid…

Tomáš zrovna probíral detaily s jedním zákazníkem, když mu začal zvonit telefon. Volal mu Petr. Tomášovi se to nechtělo před zákazníkem brát, ale zas ho zajímalo, co po něm Petr chce. Řekl: „S dovolením.“ a hovor přijal.
- „Co je Petře. Mám tady jednání se zákazníkem.“ řekl Tom.
- „Jednání? Chudák zákazník teda.“ řekl ironicky Petr.
- „Hele nech toho a k věci.“
- „No fajn. Jak jsi říkal, že jedeš zítra do Brna. Tak já pojedu s tebou. Aspoň se stavím za Ivanem. Už jsem tam dlouho nebyl.“
- „Ok. Místo v autě mám tak to problém nebude. A aspoň přispěješ na pohonné hmoty.“
- „O tom řeč nebyla. To budeme muset ještě pořešit.“
- „Čau.“
- „Počkej, tak ty bys jel stejně, i kdybych nejel, tak…….“
Tomáš ukončil hovor v půlce Petrovy věty, otočil se zpět na zákazníka a se slovy: „Omlouvám se. Už můžeme pokračovat.“ a s milým úsměvem na rtech se vrátil zpět k jednání…

Radek Šmíd se konečně dobelhal ke dveřím svého bytu a zabouchal na ně. Netrvalo dlouho a otevřela mu pěkná mladá žena. Když si všimla, v jakém je Radek stavu, okamžitě ho podepřela a pomohla mu dostat se do kuchyně na židli. Poté odešla zavřít dveře, a když se vrátila, tak se zeptala: „Co se ti proboha stalo?“ Radek se podíval své přítelkyni do očí a řekl: „Nebudeš mi to věřit, ale konečně vím na 100%, že jsou tátovy teorie o časových trhlinách pravdivé. Teda aspoň to, že existují. Včera mě v lese zmlátil československý pilot.“ Anežka, Radkova přítelkyně se zamračila: „Jasně a potom jsi se přes noc schovával před tyranosaurem, že? Nech si ty pohádky pro někoho jiného. Honíš se za přeludem. Proč si nezavolal?“ Radek hned odpověděl: „Okradl mě ten pilot. Vzal mi všechno. Doklady, mobil, peněženku, cigarety i klíče od auta. Auto však nevzal.“ Anežka se opět zamračila: „No, hlavně, že jsi přišel o cigarety.“ Radek znal Anežčin skeptický postoj proti jeho výzkumu, ale stále věřil, že jí přesvědčí o tom, že má pravdu, ale nakonec je pokaždé vždy velmi mrzutý, z toho co mu Anežka řekne. Pokusil se to ještě zachránit: „Lásko, prosím věř mi. Přece vím, co jsem viděl. To letadlo, ve kterém ten pilot přiletěl, tam určitě ještě bude, tak se tam pojďme podívat.“ Anežka však jen zakroutila hlavou: „Jednak v tom stavu nikam nepůjdeš a jednak ses beztak porval někde v hospodě a jednak opravdu nemám teď náladu někde lítat a hledat neexistující letadlo. Buď s těmi nesmysly skončíš, nebo půjdu já.“ Poté se Anežka naštvaně otočila a odešla. Radek se nadechnul, že něco řekne, ale nakonec si jen povzdych.
Když se dal Radek trošku do kupy, vzal si náhradní klíče a zajel s kamarádem pro svoje auto.
Radek byl celý nešťastný s toho, jak je Anežka k jeho výzkumu skeptická. Hlavně neměl díky tomu nikoho, s kým by si o tom všem mohl popovídat. Teda až na svého nejlepšího přítele Tadeáše Ryla.
Při cestě pro Radkovo auto, se Radek na Tadeáše, který řídil, podíval a zeptal se:
- „Ty si asi taky myslíš, že jsem blázen, že?“
- „Nic takového si nemyslím. Jak myslíš to taky?“
- „Anežka je stále vůči mému pátrání po časových trhlinách skeptická a přijde mi, že je to čím dál tím horší. Nechci o ni přijít, ale ten výzkum pro mě znamená hodně. Navíc jsem se teď setkal s člověkem z minulosti.“
- „Podívej. Co se týče těch časových trhlin, tak to ti věřím, hodně by to vysvětlovalo, ale to co se stalo včera, mi přijde šílené. Proč by tě napadal pilot, který se sem dostal z druhé světové?“
- „Byl v šoku, ve stresu. Nevěděl, co se stalo, navíc ten pád jeho letadla. To musí s člověkem přece něco udělat.“
- „No jak myslíš. Hlavně, než dáš něco zase do tisku, ověř si napřed vše potřebné. Ať nejsi zase za blázna.“
- „Neměj o mě strach Tade. Já vím, co dělám.“
- „To doufám. Nerad bych abys na to doplatil.“
Tadeáš vysadil Radka u jeho auta a s otázkou, zda Radek ještě něco nepotřebuje, odjel. Radek prohlédnul v rychlosti auto, jestli je v pořádku a poté se vydal do lesa zpět k letadlu.

Letadlo a místo kolem dopadu dokumentovala mladá žena, když najednou uslyšela prasknutí spadlé větve kousek od ní. Rychle se otočila. Stál tam Radek Šmíd. Dvojice se navzájem pozorovala nedůvěřivým pohledem. Po chvíli se žena rozhoupala: „Co tu děláte a kdo jste? Košík nemáte, takže houbař nejste.“ Radek se lehce pousmál: „Ne, houbař opravdu nejsem. Kdo jste vy?“ Žena se ohradila: „Já se ptala první.“ Radek se opět usmál: „Líbíte se mi. Jste ostrá. Jmenuji se Radek Šmíd. Provádím tu určitý výzkum.“ Žena se trošku uklidnila: „Jsem Simona Hartlová. Píšu pro časopis Tajemno a jsem redaktorka Ranního deníku. Jaký výzkum?“ Radek udělal pár kroků blíž k Simoně a k letadlu: „Časových trhlin.“ Simona přikývla. Radka překvapilo, že Simonu vůbec nezarazilo, čím se zabývá a tak se zeptal: „Vy si nemyslíte, že jsem blázen?“ Simona na to s úplným klidem odpověděla: „Píšu pro Tajemno, jsem zvyklá na spoustu věcí.“ Radek nevěděl co si o téhle odpovědi myslet a tak se ještě zeptal: „Ale nemyslíte si, že jsem blázen?“ Na to už Simona neodpověděla vůbec. Jen se na Radka podívala a pousmála se.
Společně prošli okolí, jestli se pilot neschovává někde poblíž, nebo jestli nenajdou aspoň nějakou stopu, ale nic nenašli.
Když už neměli co dělat a chtěli si jít každý svojí cestou, tak se Radek zeptal: „A dáte mi číslo?“ Simona se udiveně na Radka podívala. Radek Simonin výraz pochopil a hned zareagoval: „Samozřejmě z profesního hlediska. Když bych něco našel, abych se s vámi mohl spojit.“ Simona chápavě kývla, vytáhla z kabelky vizitku a dala jí Radkovi. Radek si vzal do ruky mobil, okamžitě si číslo z vizitky opsal a Simonu prozvonil se slovy: „Zmeškaný hovor bude ode mě, tak si mě uložte.“ Simona se usmála: „Dobře.“ a vydala se svojí cestou. Radek se otočil a rozešel se ke svému autu…

Simona vešla do svého bytu, položila klíče na poličku, kabelku na gauč v obývacím pokoji a sedla si do křesla. Začala přemýšlet nad událostmi uplynulého dne, když si vzpomněla, že si chce zatelefonovat. Natáhla se pro kabelku, vytáhla z ní mobil, na kterém si v kontaktech našla jméno Tomáš a začala vytáčet:
- „Ahoj lásko, copak?“ ozval se v telefonu mužský hlas.
- „Ahoj, chtěla jsem tě slyšet. Jak jsi se měl celý den?“
- „Ale jo, šlo to. Jen toho mám už za celý týden dost. Už se těším na tebe.“
- „To já taky. Mám pro tebe informace, které tě budou asi zajímat.“ řekla provokativně Simona.
- „Ano? A o co jde?“
- „To ti řeknu až zítra. Aspoň dojedeš co nejdřív.“
- „No tak to je samozřejmé.“
- „Tak já se půjdu osprchovat.“
- „A to mi říkáš jen tak?“
- „Měj se lásko :*.“
- „Tak ahoj. Přeji dobrou noc.“
- „Já tobě taky.“
Simona položila telefon vedle sebe a zamilovaně se usmívala…

Byla hluboká noc. Měsíc byl schován za mraky, takže krajinu pohlcovala tma. Karel Vrchovský narazil na malý baráček na samotě. Byla v něm tma. Rozhodl se, že se do něj zkusí dostat a získat tam nějaké jídlo.
Karel se pomalu a nenápadně přiblížil až k domku. Všimnul si, že je jedno okno pootevřené. Využil toho. Potichu otevřel okno víc, a co nejtišeji vlezl do domu. Ocitnul se v místnosti, která vypadala jako obývací pokoj. Začal přemýšlet, kudy by se tak dostal do kuchyně, když se z vedlejší místnosti tiše něco rozdrnčelo. Karel se lekl. Chvíli jen ztuhle stál, ale když se nic nedělo a zvuk se stále nesl z jednoho místa, napadlo ho, že se tam podívá.
Pomalu, ale i přesto vrzavě se otevřely dveře do vedlejší místnosti. Následně do ní vstoupil Karel a hned si všimnul zdroje toho zvuku. Byla to lednička. Karel tedy došel k ní, otevřel jí a začal přebírat potraviny. Ve chvíli radosti, že konečně dostane něco do žaludku, na chvíli nedal pozor, a jak štrachal rukama v ledničce, zavadil o sklenici s marmeládou a ta spadla na zem a rozbila se. V hrobovém tichu, které v domě vládlo, to byla velká rána. Karel opět ztuhnul a zaposlouchal se do ticha. Netrvalo dlouho a byly slyšet kroky. Karel rychle pobral, co se dalo a vydal se zpět k otevřenému oknu. Už lezl ven, když do místnosti vstoupil majitel domu s kulovnicí v ruce. Muž si okamžitě nezvaného hosta vylézajícího z okna všimnul a zbraň na něj namířil. Než však stihnul vystřelit, Karel z okna vyskočil a dal se na útěk.
Majitel domu vylezl ven a začal Karla pronásledovat se slovy: „Ty prevíte. Já ti ukážu co to je vlézt bez pozvání do mého domu. Teď buď aspoň chlap a postav se mi a nezdrhej jako baba. Tak kde jsi?!“
Karel utíkal, co mu nohy stačili. Vběhnul do lesa a běžel, jak nejrychleji uměl, když najednou ztratil půdu pod nohama a začal se kutálet ze strmého svahu. Mlátil sebou o stromy jak hadrový panák. Na dně rokle se bouchnul o jeden strom do hlavy a upadl do bezvědomí…

Bylo skoro poledne nového dne.
Petr vyběhnul z baráku. Batoh, který měl na zádech, dal do kufru Tomova auta, sedl si na místo spolujezdce a řekl: „Můžem jet.“ Tom přikývnul, zařadil jedničku a dal auto do pohybu.
Po půl hodině jízdy Petr usnul. Tomáš se na něj podíval se slovy: „No jistě.“ Po zhruba další půlhodině, sebou Petr začal šít, začal se potit a mluvit ze spaní: „Neeee. Musím ho zachránit. Musím…..Tome…….“ Tom se vyděsil a nevěděl, co má dělat. Chtěl Petra nějak uklidnit, ale jak byl Petr v euforii, bouchnul Tomáše a ten div nestrhl řízení. Tom tedy zajel ke krajnici, zastavil a pokusil se Petra vzbudit několika fackami. Petr konečně přišel k sobě. Byl celý zadýchaný a zmatený: „Co se stalo, Tome?“ „No to mi řekni ty.“ odvětil Tomáš. Petr se vydýchal, napil se vody, podíval se na Tomáše a řekl: „To byl jen zlý sen. Promiň.“ Tomáš chápavě přikývnul, ale nevěřil, že to byl jen sen. Nicméně bylo na Petrovi vidět, že o tom nechce mluvit a tak si Tom sednul zpět na místo řidiče a společně pokračovali v cestě.
Tomáš dovezl Petra až před Ivanův dům, kde se rozloučili, a Tom se vydal do Brna…

Dveře Simonina bytu se otevřely a dovnitř vstoupila jeho majitelka, když jí v kabelce začal zvonit telefon. Vytáhla jej. Byl to Tomáš. Přejela prstem po displeji v místech zeleného telefonního sluchátka a hovor tím přijala:
- „Ano Tome? Kde jsi, už tě čekám doma?“
- „Ahoj, no nevím jak to říct, ale víš, jaký já mám ve městech problém.“
- „Ty ses zase ztratil?“
- „Nemůžu říct, že ne.“
- „A kde jsi?“
- „U hlavního nádraží.“
- „Ty jsi u vlakáče?!“
- „Jo.“
- „Vždyť to je na druhé straně města. Jak ses tam dostal?“
- „No tak to bych taky rád věděl. Jen mám strach se odtud kamkoli pohnout, bo nevím kde všude bych mohl ještě skončit.“
- „Víš co, počkej tam! Já za tebou dojedu tramvají a budu tě navigovat.“
- „Jsi zlatá.“
- „Miluju tě. Tak za chvilku, pa.“
- „Ahoj.“
Simona se na podpatku otočila a s povzdechem byt opět opustila…

Tom seděl v autě a rozhlížel se, jestli Simonu někde neuvidí. A už jí viděl. Zrovna vystoupila z tramvaje. Okamžitě vystoupil z auta a začal na ní mávat. Simona si ho rychle všimla a rozběhla se k němu. Když doběhla, vzájemně se políbili, pozdravili se a nastoupili do auta. Tomáš nastartoval a podíval se na Simonu, která se usmívala. „Hej. V lese se neztratím.“ odsekl Tom. Simona se podívala na Tomáše: „No, zatímco ve městě si to kompenzuješ. Tak jedem.“ Tentokrát se pousmál Tom: „Prý jedem. Já bych rád jel, ale fakt nevím kam.“ Simona se nahnula k Tomovi, něžně ho políbila a řekla: „Teď rovně lásko.“

Dveře od Simonina bytu se znovu otevřely a tentokrát do něj vstoupila Simona i s Tomášem.
Tomáš se vysprchoval a přešel za Simonou, která už seděla v obývacím pokoji a čekala na něj. Posadil se tedy k ní:
- „Tak co máš pro mě za zajímavou informaci?“ zeptal se Tomáš.
- „Mám pro tebe další záhadu.“ odpověděla Simona.
- „Vážně. A jakou?“
- „Předevčírem nedaleko spadlo letadlo.“
- „To se občas stává. Co je na tom záhadného?“
- „Bylo to letadlo z druhé světové války. Než však spadlo, osvětlily oblohu dvě světelné záře.“
- „Chceš tím říct, že k nám přicestoval nějaký pilot z minulosti?“
- „Já nevím. Ale u toho letadla jsem se potkala s jedním chlapem. Říkal, že zkoumá časové trhliny.“
- „A máš na toho chlapa kontakt?“
- „Mám.“ Simona našla číslo na Radka Šmída ve svém mobilu a přístroj Tomášovi podala. Tomáš si číslo opsal a zeptal se:
- „A myslíš, že to může být opravdu letadlo z minulosti?“
- „Já nevím. Ale dívala jsem se, jestli tu třeba netočí nějaký film a nic jsem nenašla.“
- „A co pilot?“
- „Ten tam nebyl.“
- „Dobře. Tak já zavolám Petrovi a mrkneme na to.“
- „A když už jsme u toho. Řekl jsi mu už o nás?“
- „Jako Petrovi?“
- „No.“
- „Ještě ne. Nějak nebyla příležitost.“
- „Nebyla příležitost říct svému nejlepšímu příteli, že máš holku, kterou máš rád?“
- „Já mu to řeknu.“
Poté Tomáš vstal a šel telefonovat Petrovi do kuchyně:
- „Petře. Slyšíš mě?“
- „Jo, co je?“
- „Máme další záhadu. Možná se tu někde pohybuje muž z minulosti?“
- „Dobře. Tak já za tebou zítra dojedu do Brna. Teď už ale musím končit. Ivan mě tu seznámil s jeho novou sousedkou.“
- „Aha. Jo tak to chápu. Tak si to užij.“
- „Jo, čau.“
Tom ukončil hovor a nechápavě s úsměvem na rtech zakroutil hlavou a začal vytáčet číslo Radka Šmída:
- „Šmíd. Prosím?“
- „Dobrý den. Tady Tomáš Arthur, spisovatel. Teď jsem mluvil se Simonou Hartlovou a řekla mi o vašem výzkumu časových trhlin. Mohli bychom si sednout a promluvit si?“
- „Podle toho, co o mě chcete psát.“
- „Abych byl upřímný. Prosím neberte to zle, ale víc mě zajímají ty trhliny než vy.“
- „Dobře. V 17 hodin na náměstí Svobody ve vinárně Tramín.“
- „Fajn. Budu tam.“
- „Nashledanou.“
- „Mějte se.“
Tomáš po ukončení hovorů přešel zpět za Simonou do obýváku a zeptal se: „Jak se dostanu na náměstí Svobody. Přesněji do vinárny Tramín.“ Simona se pousmála: „Pojedeš dvanáctkou a potom projdeš takovou uličkou přímo až na náměstí. Tu vinárnu budeš mít po levici hned na začátku náměstí.“ Tomáš poděkoval, podíval se na hodiny a řekl: „Tak, a teď máme na sebe ještě minimálně dvě hodinky času.“ Simona se na Toma příjemně usmála, chytla ho za ruce a přitáhla si ho k sobě.“

Sanitka projížděla ulicemi Brna jako o život. Projela kolem Tomáše a Simony, kteří zrovna nastupovali do tramvaje, a pokračovala dál do nejbližší nemocnice.
Řidič v sanitce otočil volantem o devadesát stupňů doprava a vjel do areálu nemocnice. Tam už čekali doktoři. Jakmile sanitka zastavila, vyskočil z ní záchranář, pomohl pacienta na nosítkách vytáhnout ze sanitky a běžel s doktory do nemocnice, přičemž jim říkal podrobnosti: „Muž, odhadovaný věk 25 let. Našel ho v bezvědomí v lese jeden běžec. Vykloubený malíček na pravé ruce a zřejmě nitrolebeční krvácení.“ Jeden z doktorů se zeptal: „A co doklady, ty u sebe neměl?“ Záchranář zakroutil hlavou: „Ne, ale podle toho co má na sobě to bude nejspíš nějaký herec, nebo blázen.“ Doktor záchranáři poděkoval a řekl sestře: „Ať je okamžitě volný rentgen. Jedem s ním tam.“ Poté ještě doktor záchranářovi poděkoval a následně si šli každý svojí cestou…

Tomáš se Simonou sedli do vinárny a po chvíli k nim přišel středně vysoký muž a pozdravil je: „Dobrý den.“ Simona i Tomáš se postavili a Simona začala s představováním: „Pane Šmíde, to je Tomáš. Tome, to je pan Šmíd.“ Když si Tom s Radkem podali ruce, Radek prohlásil: „Tak budeme si tykat, jestli vám to nevadí. Přijde mi to příjemnější.“ Tomáš řekl: „Ne nevadí. Tomáš.“ Radek se pousmál: „Radek.“ Poté si s Radkem podala ruku ještě i Simona: „Simona.“ „Radek.“ Následně se všichni usadili.
„Tak co vás, tedy tebe zajímá?“ zeptal se Tomáše Radek. Tom se přiklonil ke stolu tak, že lokty položil na jeho plochu a odpověděl: „Rád bych věděl něco o těch časových trhlinách?“ Radek se pohodlně opřel, zamyslel se a řekl: „Vy jste říkal, že jste spisovatel, že? A o čem píšete, že vás tohle zajímá. O sci-fi?“ Tom se pousmál: „Ne, sci-fi ne. I když to už jsem taky zkoušel. Píšu knihu o záhadách.“ Radek pozvednul bradu: „Aha. No jak myslíte. Řeknu vám vše, co vím, ale mám jednu podmínku! Simona ani nikdo jiný, o mě ani o tom co vám řeknu, nic nenapíše bez mého vědomí a svolení.“ Tomáš souhlasně přikývnul a poté Radek zamířil svůj pohled na Simonu. Ta znejistěla. Chtěla se o těch trhlinách dozvědět, ale přece jen reportérský pud je dost silný. Přesto však nakonec taky s Radkem souhlasila.
Radek začal s vyprávěním: „Podívejte se. Já upřímně nevím, jak ty trhliny vznikají, jen vím, že nějak vznikají a že existují. Dlouho to i pro mě byla v podstatě jen teorie. Slyšel jsem o nich, zjistil jsem jak je najít, ale nikdy jsem je nenašel. Už jsem to chtěl vzdát, ale po pádu toho letadla, jsem po nich začal opět pátrat. S tím průzkumem už začal můj otec a taky za to zaplatil. Jednoho dne odešel a už se nevrátil. Nikdo neví, co se s ním stalo. Jen vím, že odešel kvůli svému průzkumu do jedné jeskyně. Nicméně jsem na jeho průzkum navázal. Tu jeskyni jsem prolezl skrz na skrz, ale nic, kromě podivných výpočtů a nápisů jsem tam nenašel. Po čase se mi podařilo vytvořit přístroj, který ty trhliny umí vyhledat. Víte, ty trhliny jsou silně magnetické a to zblbne nějaké přístroje. Stačilo se jen naučit toho využívat a ejhle, jednu trhlinu se mi podařilo najít a chvíli na to spadlo to letadlo.“
Po Radkovém vyprávění se Tomáš hluboce zamyslel a po chvíli se zeptal: „Jsi schopný najít tu jeskyni?“ Radek přikývnul: „Jsem, ale jak jsem řekl. Tam nic krom těch nápisů není. Zkoumal jsem to, ale nedává to žádný smysl.“ Tomáš se podíval na Simonu a poté zpět na Radka: „Rád bych viděl to letadlo.“ Tentokrát se na Simonu podíval Radek: „Se Simonou jsme se tam potkali. Oba dva jsme to tam prolezli a nic jsme nenašli. Teda až na toho pilota, když jsem tam byl poprvé.“ Tomáš se podivil: „Ty ses setkal s tím pilotem a to říkáš jen tak?“ Vložila se do toho i Simona: „Proč jsi mi to neřekl?“ Radek si povzdychnul: „Neřekl jsem ti to ze dvou důvodů. Myslel jsem, že mě budeš považovat za blázna a taky že to dáš hned do novin. A ano setkal jsem se s tím pilotem, dal mi přes hubu a zmizel. Jsem rád, že jsem z toho vyváznul živý.“ „Jak to myslíš, zmizel?“ podivil se opět Tomáš. Radek pochopil, jak Tomáš otázku myslí a tak odpověděl: „Ne jako že by zmizel. Jen mě nakopal a odběhnul někam. Byl v šoku a vyděšený. Taky bych se asi nechoval zrovna přátelsky.“ Tom se podíval na Simonu a řekl: „Musíme ho najít. Nejspíš bude potřebovat pomoc.“…

Primář se díval na snímky získané z rentgenu a z ultrazvuku a nevěřil svým očím. Žádné zranění až na lehký otřes mozku, přesto, že symptomy pacienta říkaly něco jiného. Nechal ho tedy pořádně vyšetřit a výsledky dopadly stejně. Krom vykloubeného malíčku a lehkého otřesu mozku byl zcela v pořádku.
Do místnosti za primářem vešla sestřička: „Sál je připraven, pane primáři.“ Primář se dál nechápavě díval do výsledků vyšetření a přitom komunikoval se sestřičkou: „Zrušte pohotovost. Zdá se, že nebude potřeba. Převezte pacienta na pokoj.“ Sestřička souhlasně přikývla a odešla udělat, co po ní primář žádal…

Tomáš s Radkem a Nikolou došli na místo, kde mělo být spadlé letadlo, ale až na polámané stromy jako by se tam nikdy nic nestalo. „Nevypadá to, že by tu spadlo někdy letadlo, natož tak teď někdy.“ podivil se Tomáš. Radek se Simonou se na sebe podívali jako by každý v pohledu toho druhého hledal jistotu v tom, co tady viděl. Simona promluvila: „Tohle nechápu. Vždyť tady to letadlo bylo.“ Poté vytáhla fotoaparát a na digitálním displeji ukázala Tomášovi fotky. Tomáš nechápavě zakroutil hlavou. Radek stál zamyšleně a najednou promluvil: „O tohle se musí zajímat ještě někdo. Tady už nic nevyřešíme. Pojeďme domů a já zkusím svoje kontakty. Třeba se mi podaří něco zjistit.“ Tomáš se Simonou souhlasně přikývli a všichni tři se poté vydali zpět k autu.
V Brně se Simona a Tomáš s Radkem rozloučili. Když zůstala Simona s Tomášem sama, řekla: „Já si skočím ještě do redakce. Něco si zkusím ověřit. Počkej mě na bytě, lásko.“ Tomáš se udiveně zeptal: „A nemám jít s tebou?“ Simona Toma políbila a zakroutila hlavou: „Ne. Neboj, budu zpátky brzo.“ Tomáš s toho nadšený nebyl, ale souhlasně přikývnul, načež se Simona otočila a vydala se ke svému autu.

Redakce zela prázdnotou a klidem, když do velké místnosti plné pracovních stolů s počítači vstoupila Simona a hned si to namířila ke svému pracovišti.
Simona prudce odsunula židli, aby měla blíž ke stolu a začala se prohrabávat ve věcech, co měla na stole, přičemž si pro sebe říkala: „Tak kde to je zatraceně. Celou dobu se to tu válí, a když to potřebuju, tak to není možné najít.“
Konečně našla, co hledala. Papírek a na něm telefonní kontakt na Františka Ochmejtala. Okamžitě si vzala do ruky svůj služební telefon, vyťukala na něm řadu číslic a zmáčkla tlačítko „volat“.:
- „Prosím, Ochmejtal.“ Ozvalo se z telefonu.
- „Dobrý den. Tady Simona Hartlová. Pomatujete si na mě?“
- „Promiňte, ale nic mi to neříká, takže jestli na mě nemáte nic jiného než další otázky stejného typu, tak mě omluvte, mám práci.“
- „Počkejte. Chci se zeptat na letadlo, co spadlo tady, nedaleko Brna.“
- „Nemám na starost letecké nehody. Určitě jste si spletla číslo.“
- „Číslo mám správné, to mi věřte. Ono totiž nejde o obyčejné letadlo.“
- „Já nechci být nějak protivný, ale jestli si chcete dělat srandu, tak to opravdu neděláte na správném místě.“
- „Pane Ochmejtal, já vím, co říkám. Vím, že ty pohádky, co jste mi hustili do hlavy po tom incidentu na farmě pana Rendla, jsou jen lži. A našla jsem si další záhadné události, u kterých figurovalo vaše jméno a vždy se to jen stylově zametlo pod koberec. Takže, kde je to letadlo a proč se o něj tak zajímáte?“ snažila se být Simona nekompromisní.
- „Nevím, o čem to mluvíte.“ Řekl Ochmejtal nervózně po chvíli mlčení a ukončil telefonát.
Simona odložila mobil na stůl, o který se následně opřela rukama a s úsměvem na tváři se zamyslela.

Když se vrátila Simona zpět na byt, Tomáš spal na gauči u televize a tak si jen povzdychla a sedla si do křesla vedle něj…

Petr seběhnul do kuchyně, otevřel lednici a vzal si z ní vychlazený džus. Následně si z kredence vytáhnul sklenici, když na něj od dveří promluvil známý hlas: „Divoké sny?“ Petr se leknul a podíval se směrem ke zdroji hlasu. Stál tam Ivan. Petr si oddychnul a řekl: „Jo. Mám je v poslední době dost často.“ Ivan se posadil ke stolu. Petr vytáhnul tedy ještě jednu sklenici a sednul si za Ivanem.:
- „Tak co tě trápí Petře?“ zeptal se Ivan.
- „Já nevím.“ odpověděl Petr.
- „Já jsem měl hodně živé a divoké sny jak jsem měl stresy. Jakmile jsem si vyřešil všechny problémy, tak to ustalo.“
- „Tím si nejsem jistý, že to pomůže.“
- „No ale měl bys s tím něco dělat. Nevím, co jsi to řval, ale neslo se to celým barákem.“
- „Já si půjdu lehnout a zkusím znovu usnout.“
- „Chtěl jsem ti jen pomoct.“ snažil se Ivan Petra ještě přesvědčit, ať se svěří.
Petr beze slov vstal, nalil si džus do sklenky a za sklenicí opustil kuchyň. Ivan si také nalil a zamyšlený se napil.
Ráno vzbudil Petra příchozí hovor. Bez toho aniž by se podíval na displeji, kdo volá, hovor přijal a dal si telefon k uchu:
- „No?“ řekl Petr rozespale.
- „Zdar. Nebudím tě? Vypadáš, jako kdybys právě opustil říši snů.“
Petr si dal telefon před sebe a namáhavě zaostřil displeji. Volal mu Tomáš. Dal si tedy telefon zpět k uchu a odpověděl:
- „Ne. To se ti jen zdá. Opravdu ti to tak příjde?“
- „Aha.“ Pochopil Tomáš ironii v Petrově hlase.
- „Co chceš?“ zeptal se Petr.
- „Nemám zavolat, až se pořádně probereš třeba?.“
- „Jo. To by asi bylo nejlepší.“
- „No to si děláš srandu?“
- „Ne.“ Odpověděl Petr bez výčitek.
- „Počkám tě na hlavním nádraží v Brně.“
- „Ok. Po obědě tam nějak budu.“
- „Díval jsem se na autobusy a vlaky. Jede ti to za hodinu.“
- „Jak to mám stihnout. Myslím, že tenhle plán asi neklapne.“ snažil se Petr docílit ještě několika hodin spánku.
- „Zkus, ať klapne. Pošlu ti v sms jak ti navazují ty spoje a přesné časy. Tak čau.“
- „No. Čau.“
Petr položil mobil zpět na poličku vedle postele, otočil se na druhý bok a spal dál…

„Tak co? Bude na tom vlakáči?“ zeptala se Simona Tomáše poté, co ukončil telefonát s Petrem. Tomáš se usmál a řekl: „Je to tak padesát na padesát, ale myslím, že bude. Nebude ale asi úplně ve své kůži.“ Simona se podivila: „Proč?“ Tom se opět usmál: „Asi jsem ho lehce vzbudil.“…

Do nemocničního pokoje číslo 407 vešel asistent Martin Rajský uklidit povlečení z postele po propuštěném pacientovi. Když vyvlékal polštář, všimnul si muže ležícího na posteli, naproti té, kterou právě uklízel. Ležel tam ten pilot, kterému pomáhal dostat se před páru dny ze stíhače spadlého na Vysočině.
Martin přešel k jeho posteli a naklonil se na něj. Prohlídnul si ho a byl to opravdu on. Potichu na něj promluvil: „Pane?“ Karel nereagoval. Martin promluvil znovu více nahlas: „Pane Vrchovský?“ Karel se začal pomalu probírat. Po chvíli otevřel oči, podíval se na Martina, a když se mu podařilo zaostřit, tak se zeptal: „Co se stalo a kde to jsem?“ Martin pokrčil rameny: „ Co se stalo, To bych taky rád věděl. Upřímně jsem doufal, že se to dozvím od vás, když jsem vás tu viděl tak ležet. A jste v nemocnici, v Brně.“ Karel zapřemýšlel a po chvíli řekl: „Mám všechny myšlenky pomíchané.“ Martin se na pilota chápavě podíval a zeptal se: „Možná to bude znít divně, ale neznáte mého dědu Mirka Rajského?“ Karlovi proletěla hlavou myšlenka:
Karel letí ve svém letounu a komunikuje se svým přítelem Mirkem: „Nepřeháníš to už trošku moc Karle. Peek tě nechá zavřít.“ ptá se Mirek Karla. Karel se usmívá: „Létání je pro mě život. Nemohl bych dělat nic jiného.“ Do jejich hovoru se vložil další člověk: „Přestaňte se vybavovat a jdem do práce.“ Karel i Mirek odpovídají: „Rozumím, pane.“ Letouny nabrali formaci a přiblížili se na dostřel německým letadlům. Karel se ptá: „Tak Mirku. Jako vždy?“ Mirek okamžitě odpovídá: „Jako vždy.“
Mirek a Karel se rozdělují a daří se jim dostat za záď německým letadlům. Nevšimli si však letadla schovaného nad mraky. Letadlo se za ně zavěšuje, přidává se ještě jedno a střílí. Mirek dostává přímý zásah a míří k zemi. Karel se snaží s Mirkem komunikovat, ale dočkává se jen ticha.
Karlovi začali téct slzy a řekl: „To není možné. Tvůj děda byl sestřelen.“ Martin se zamyslel, jestli se oba dva baví o tom samém Mirkovi Rajském a tak se zeptal: „Taky jste sloužil u 310. Československé perutě?“ Karel na to jen souhlasně přikývnul a poté se zeptal: „Takže tvůj děda ještě žije?“ Martin odpověděl: „Ano žije, ale je to s ním špatné.“ Karel se opět zeptal: „A stále bydlí tam, kde bydlel?“ Martin se opět zamyslel a odpověděl: „Určitě to nevím, ale myslím, že jo. Vždycky tvrdil, že by svůj rodný kraj už neopustil. Že byl všude po světě, ale domov má jen jeden, takže myslím, že bydlí pořád stejně.“ Karel se poprvé lehce pousmál a řekl: „Dobře. Teď jsem ještě unavený. Trochu se prospím.“ Martin přikývnul a začal se věnovat dál své činnosti. Karel usnul během několika vteřin…

Mezi davem před vlakovým nádražím přešlapoval nervózně Petr a už začínal být nervózní, když kousek před ním zastavilo Tomášovo auto. „No konečně.“ řekl si pro sebe a rozešel se k němu. Plánoval si, jak bude naštvaný a protivný za to prouzení Tomášem, ale jakmile nastoupil do auta a všimnul si, kdo sedí na místě spolujezdce, naštvání ho přešlo a začal se usmívat.
Tomáš řekl: „Se Simonou se asi znáš. Že?“ a otočil se na Petra. Když viděl, jak se usmívá tak se nedůvěřivě zeptal: „Co je?“ Petr jen zakroutil hlavou a řekl: „Ale nic. Jen jsou mi už jasné ty tvoje cesty do Brna.“ Poté se podíval na Simonu sedící na místě spolujezdce a dodal: „Jo. Ahoj.“ Simona se pousmála: „No čau.“ Tomáš se opět otočil a začal se dívat před sebe. Chviličku přemýšlel a následně sešlápnul plyn a dal auto do pohybu…

Jeden muž a jedna žena v oblecích se propletli lidmi na chodbách nemocnice a zaťukali na primářovy dveře. Po chvíli ticha se ozvalo: „Ano?“ Muž se ženou tedy vstoupili.
Pokojem se nesl pach kouře z cigaret.
Primář tipnul cigaretu, na židli na kolečkách se otočil směrem ke dveřím na své hosty a zeptal se: „Můžu pro vás něco udělat?“ Muž souhlasně přikývnul: „A víte, že ano. Jsem doktor Vágner a zde je doktorka Hatrmanová. Přišli jsme si pro pacienta, kterého vám sem přivezli s otřesem mozku, vykloubeným malíčkem na ruce a bez identifikace.“ Primář se podivil: „Já vám nemůžu jen tak vydat pacienta. Je fakt, že to je nejspíš nějaký bezdomovec, ale i tak. My se o své pacienty staráme.“ Hatrmanová se do toho vložila: „Nikdo neříká, že se o své pacienty nestaráte, ale věřte, že tohle není bezdomovec. Je nebezpečný. Musíme ho odvézt.“ Primář nechápavě zakroutil hlavou: „Nemůžu vám jen tak vydat pacienta na dobré slovo. To co mi tady říkáte, by mohl říct každý.“ Vágner vytáhnul z vnitřní kapsy od saka papír a podal ho primářovi se slovy: „Jestli nevěříte, můžete si zavolat.“ Primář si papír pročetl, polknul, podíval se Vágnerovi do očí a řekl: „Myslím, že volat nebude nutné. Typuju, že mi neřeknete, o co jde?“ Primář si prohlédnul pohledy obou doktorů a pochopil z nich jasnou odpověď. Dodal tedy: „Tak dělejte, co musíte.“ Poté se opět na židli otočil ke svému stolu a začal dělat svou práci.
Vágner s Hatrmanovou opustili místnost a vydali se pro pacienta Karla Vrchovského…

Simoně začal zvonit telefon. Na displeji bylo zobrazeno Radek Šmíd. Vzala to:
- „Ahoj Radku. Zrovna jsem ti chtěla volat. Zjistil jsi něco.“
- „Ahoj. Dalo by se to tak říct. Sejdem se před nemocnicí svaté Anny.“
- „Dobře. Jedeme tam.“
- „Tak zatím.“
- „Ahoj.“
Simona si dala mobil od ucha a řekla Tomášovi: „Jedem k nemocnici svaté Anny. Sejdeme se tam s Radkem.“ Tomáš přikývnul a zeptal se: „A kde to je?“ Simona zapomněla, že se Tomáš v Brně nevyzná a tak se jen pousmála: „Na další křižovatce doprava.“ Do rozhovoru se vložil Petr: „Jaký Radek?“ Tomáš se na Petra podíval pomocí zrcátka na čelním skle: „Jeden známý tady od Simony. Všechno se dozvíš. Neboj!“…

Před nemocnici vyšli dr. Vágner s doktorkou Hatrmanovou a vedli sebou zmateného Karla Vrchovského. Posadili ho do černého auta na zadní sedadlo. Dr. Vágner si sednul na místo řidiče a Hatrmanová na sedadlo spolujezdce.
Karlovi šrotovalo v hlavě, co se to vůbec děje a na otázku: „Kam mě to vezete?“ se dočkal jen odpovědi: „Do bezpečí.“…

Před nemocnicí se sešli Radek, Petr, Tomáš a Simona a po vzájemném představení, se Tomáš Radka zeptal: „Tak co jsi zjistil a proč jsme zrovna tady?“ Radek zapřemýšlel jak začít a spustil: „No. Podle všeho zde přivezli neidentifikovaného pacienta, takže předpokládám, že by to mohl být ten pilot. To je jedna věc, ale je tu ještě něco.“ Radek se tajemně zatvářil a všichni se na něj nechápavě podívali. Radek tedy pokračoval: „Zjistil jsem, že o ty časové trhliny a nejen o ně, se zajímá ještě nějaká tajná vládní organizace.“ Simona zvedla pravici a vztyčila ukazováček: „Budu hádat. Je v tom nějaký Ochmejtal.“ Radek se zamračil: „To nevím. To jméno mi nic neříká, ale konkrétně ty trhliny má pod palcem nějaký doktor Vágner.“ Simona se zarazila a pro sebe si řekla: „Tak že bych Františkovi křivdila?“ Tomáš se jí zeptal: „Cos říkala?“ načež se Simona usmála, jako že se nic neděje: „Ale nic, jen přemýšlím nahlas.“
Chvíli bylo trapné ticho, které narušil Petr: „Tak půjdem najít toho neidentifikovaného pacienta. Ne?“ Radek souhlasně přikývnul a ostatní se k němu přidali…

Karel seděl na zadním sedadle auta v klidu, ale opět se ho začal zmocňovat ten zvláštní pocit strachu, který měl i v lese jak spadl. Znovu se ho začala zmocňovat panika a začal mít jedinou myšlenku a to, že musí pryč.
Doktor Vágner přijal hovor přes handsfree a jakmile se začal soustředit na rozhovor, tak toho Karel využil, opřel se tak aby byl schopný Vágnera kopnout a kopnul. Vágner strhnul řízení.
Černé auto vládní značky vyjelo ze silnice a na výmolu kousek od krajnice se převrátilo na střechu. Karel na nic nečekal a okamžitě využil situaci k útěku. Doktor Vágner se ho pokusil zastavit, ale měl jednu nohu zaklíněnou a na druhé zvrtnutý kotník. Doktorka Hatrmanová zůstala v bezvědomí…

„A to jde, jen tak vydat pacienta prvnímu, kdo si o něj řekne?“ rozhořčeně se ptala Simona primáře poté, co zjistila, že si Karla Vrchovského před chvílí odvezli. Primář se to jí, i jejím přátelům snažil vysvětlit: „Vy to nechápete. Tady šlo o národní bezpečnost a v tu chvíli s tím nejsem schopný nic dělat. Může se vám to nelíbit, můžete si stěžovat, ale víc s tím nezmůžete ani vy, ani nikdo jiný.“ Simona chtěla opět něco říct, ale Tomáš jí zastavil. Místo ní promluvil Petr: „A nevíte aspoň, kam ho mohli odvézt?“ Primář se zamyslel: „Tak to nevím. Vím, že kousek za Brnem je nějaké utajené výzkumné středisko, ale co se tam přesně zkoumá, to nevím.“ „A jak o něm vůbec víte?“ zeptal se Radek. Primář sklopil hlavou: „O tom nemůžu moc mluvit, jen vám řeknu, že jsem tam měl pracovat.“
Tomáš, Radek i Petr pochopili, že už jim toho primář řekl více, než sám chtěl a chtěli odejít, ale Simona se jen tak nevzdala: „No tak to mě zajímá. Jak jste tam měl pracovat a proč tam neděláte?“ Na primářovi bylo vidět, že přemýšlí jak se z odpovědi vykroutit a jak nemůže na nic přijít. Tomáš tedy Simonu vzal za ruku a začal jí táhnout pryč, přičemž se podíval na primáře a řekl: „Omlouvám se za ní, to je reportérská nestoudnost.“
Před nemocnicí se Simona vytrhla Tomášovi ze sevření ruky, naštvaně se na něj podívala a řekla: „Co to mělo znamenat? Ten chlap o tom výzkumáku ví určitě víc. Jen to zněj dostat.“ Tomáš na Simonu zíral s otevřenou pusou: „No super. A co když se toho víc dozvíme. To se chceš vloupat do přísně tajného výzkumného zařízení a hledat tam třeba to, co tam vůbec není?“ Simona se hned ohradila: „Vláda má před námi tajnosti. To chceš říct, že ti to nevadí a že nechceš zjistit pravdu?“ Tomáš takhle Simonu ještě nikdy neviděl: „Ale to víš, že vadí a že bych rád zjistil víc. Ale nebudu to na silu tahat ze člověka, který o tom nechce mluvit, protože by z toho mohl mít problémy.“ Simona se nadechovala pro další argument, když se do toho vložil Petr: „No tak už dost. Hádáte se už jak manželé po čtyřiceti letech. Stejně nic nevyřešíte.“ Tomáš se Simonou zmlkli a sklopili oči. Věděli, že to byla dětinská hádka. Když se situace trošku uklidnila, Radek navrhnul: „Já zkusím zjistit něco o tom výzkumáku. Sejdem se po obědě, já si teď zajdu ještě tady do nemocnice. Po tom obědě zajedeme i do těch jeskyní, o kterých jsem říkal.“ Poté se Radek otočil, že půjde pryč, ale zarazil ho Tomáš otázkou: „Kde chodíš k těm informacím?“ Radek se otočil na Tomáše a po chvíli váhání řekl: „Mám své zdroje.“ Následně se otočil a odešel. Tomáš s Petrem a Simonou se sebrali a šli na oběd.

Radek vystoupil z výtahu ve čtvrtém nemocničním podlaží. Chvíli se zastavil, podíval se na mobil do zpráv, řekl si pro sebe: „Takže čtyrista-sedmička.“ a rozešel se k pokoji s číselným označením 407.
Dveře od pokoje 407 se otevřeli a do pokoje vstoupil Radek. Porozhlédnul se po pokoji. Jedna postel nebyla zastlaná. Radka napadlo, že to bude postel, kde ležel ten pilot a tak došel k ní. Napřed prohrabal šuplík v komerčním stolku, ale ty byly prázdné a tak začal prohledávat postel, když se od dveří ozval mladý hlas: „Co tu děláte!?“ Radek se zarazil a pomalu otočil směrem ke dveřím. Když uviděl, kdo tam stojí, začalo mu to v hlavě šrotovat. Po chvíli si vzpomněl: „Nebyl ty jsi u toho spadlého letadla v lese se svojí přítelkyní?“ Mladík přikývnul: „A vy jste ten podivín, co se rozběhnul za tím pilotem.“ Radek souhlasně přikývnul a mladík opět promluvil: „To nemění nic na tom, že tady nemáte co dělat.“ Radek se pokusil mladíka uklidnit: „Jen jsem se tu chtěl podívat, jestli tu po tom pilotovi něco nezůstalo.“ „Proč?“ zeptal se Martin podezíravě. Radek rychle našel logickou odpověď: „Myslím si, že mu můžeme s přáteli pomoct.“ Martin se uvolnil: „Myslím, že by to potřeboval. Ti, co ho odváděli, nevypadali moc přátelsky.“ Radek se zamyslel a poté dal Martinovi svou vizitku: „Kdybys na něco přišel, zavolej na tohle číslo.“ Martin souhlasně přikývnul.
Radek vyšel z pokoje a zamířil si to směrem k výtahu. Po cestě vytáhnul mobil a vytočil svého známého:
- „Čau, potřeboval bych nějaké informace?“
- „Už zas?“ ozvalo se z telefonu.
- „Jo. Zjisti mi, co můžeš o Karlovi Vrchovském.“
- „Jasně. Tak zatím.“
- „Jo. Měj se.“
Radek došel k výtahu a stisknul tlačítko.

„Co si myslíš o tom Radkovi?“ zeptal se Petr Tomáše, poté co dožvýkal sousto. Tomáš pokrčil rameny: „Já nevím. Přijde mi trošku tajemný, ale jinak v pohodě.“ Petr zakroutil hlavou, podíval se na Simonu a zeptal se: „A ty?“ Simona otázku čekala, ale stejně jako by jí zarazila: „No…..já nevím. Je to podivím. Proč se na to tak ptáš?“ Petr položil vidličku s napíchnutým soustem, které si zrovna chtěl vložit do úst zpět na talíř a řekl: „Nevím no. Možná se mi to jen zdá, ale přijde mi jako takový frajírek. Moc bych mu nevěřil.“ Tomáš se Simonou Petra nechápavě sledovali. Když Petr viděl jejich výrazy, ohradil se: „Je to jenom můj názor. Třeba je v pohodě.“ Poté všichni tři pokračovali v jídle…

Doktor Vágner s doktorkou Hatrmanovou se konečně dostali z auta. Byli oba domlácení, ale žili. Hatrmanová měla jen velké bolesti hlavy. Zeptala se: „Co se to stalo?“ Vágner se na ní podíval: „Ten hajzl zdrhnul.“ Hatrmanová se podívala po okolí a řekla: „Měli by jsme ho najít.“ Vágner souhlasně přikývnul, vytočil na mobilu číslo a dal si aparát k uchu: „Máme tu na útěku objekt Vrchovský. Vyhlaste pátrání!“ Následně mobil položil a šel ošetřit Hatrmanovou…

Před domem, kde bydlela Simona, zastavilo auto a vystoupili z něj Tomáš, Petr a Simona. Hned se rozešli ke vchodu do domu.
Simona už strkala klíč do zámku od venkovních dveří, když jí začal zvonit telefon. Povzdychla si, podala klíče Tomášovi a začala ve své kabelce hledat svůj mobilní telefon. Našla ho poměrně rychle. Na displeji bylo jméno:
„RADEK ŠMÍD“
- „Ano Radku?“ zeptala se hned, jak hovor přijala a dala si telefon k uchu.
- „Ahoj. Zajedeme teda do té jeskyně?“ zeptal se Radek.
- „Jo, určitě. Kdy?“
- „Teď. Už jsem na cestě k tobě. Jsem tam za tři minuty.“
- „Dobře. Čekáme před domem.“
- „Ok.“
Na Simonu upřeli nechápavé pohledy Petr s Tomášem. Simona vložila mobil zpět do kabelky a řekla: „To volal Radek. Už jede pro nás a pojedeme do té jeskyně.“ Tom s Petrem jen chápavě přikývli.

Netrvalo to ani ty tři minuty a před trojicí zastavilo terénní auto s tlumenými skly. Tomáš, Petr i Simona nastoupili.
„Je to daleko?“ zeptal se Petr Radka, který řídil. Radek se zamyslel: „Ani ne. Za necelou hodinu jsme tam.“ …

Radek zaparkoval auto a vytáhnul klíček ze zapalování. Otočil se doprava a řekl: „Dál musíme pěšky. Je to tak 15 minut chůze.“ Tom s Petrem i Simonou souhlasně přikývli. Následně všichni vystoupili, a vydali se po lesní pěšině. Ušli asi 500 metrů, když Radek zavelel: „Teď musíme do leva do toho kopce, jestli si to dobře pamatuji.“ Simona si povzdychla.
Kopec byl příkrý a výstup šel pomalu. Simona se bavila vepředu s Radkem a Petr s Tomášem několik kroků za nimi mezi sebou vedli taky rozhovor:
- „Tak jaká je?“ zeptal se Petr s úsměvem a plácl Tomáše po rameni.
- „No….podívej, já ti to chtěl říct. Jen jsem nevěděl jak.“
- „Aha. No stačilo by, kdybys jednou jak jsme byli na pivu řekl: chodím se Simonou.“
- „Jo. Ale tak už to víš a to je hlavní.“
- „A jak dlouho?“
- „No v podstatě od doby té její nehody, jak jsme řešili tu Rendlovu farmu. Po tom co se vysekala v autě, jsem za ní jel do nemocnice a potom už to šlo ráz na ráz.“
- „Už ale aspoň chápu ty tvoje neustálé výlety do Brna.“ Opět se Petr usmál.
- „Nezlob se, že jsem ti to neřekl dřív.“
- „V pohodě.“

„Tady to je.“ prohlásil Radek a ukazoval na nízkou štěrbinu ve skále. Petr s Tomášem dohnali Simonu a Radka a podívali se na díru, na kterou Radek ukazoval. „No tak jdem, ne?“ zeptal se Petr, vytáhnul z kapsy čelovou svítilnu, dal si jí na hlavu a začal se soukat do jeskyně. Simona neváhavého Petra sledovala a po chvíli se podívala nechápavě na Tomáše, který na to řekl: „Jo, tohle dělá pořád.“
Vstupní plazivá chodba byla dlouhá asi pět metrů a poté se začal strop zvyšovat. Po dalších několika metrech se dalo stát.
„Víš, jak jsou ty jeskyně rozsáhlé?“ zeptal se Petr Radka.“ Radek si prohlížel stěny jeskyně a začal si vzpomínat na doby, kdy tu chodil s otcem. „Nevím, jak jsou rozsáhlé. Jen myslím, že odtud vedou dvě cesty. Jedna dolů, někam do hlubin a jedna se stáčí doprava. Tou by jsme měli asi jít.“ odpověděl Petrovi. Skupinka se tedy vydala dál…

Zazvonil zvonek. Babička Rajská se zarazila: „Teď nikoho nečekáme.“ Stoupla z křesla, ve kterém seděla a luštila křížovky a vydala se ke dveřím. Otevřela a zadívala se k brance. Stál tam nějaký mladík v nemocničním pyžamu.
„Přejete si?" zeptala se babička. Mladík promluvil: „Dobrý den. Bydlí tady Mirek Rajský?“ Paní Rajská se zamyslela a zeptala se: „Kdo se ptá?“ Mladík na to odvětil: „Jmenuji se Karel Vrchovský. Řekněte mu prosím, že jsem tady.“
Babička zavřela dveře a vydala se do patra za svým manželem.
Ten z postele sledoval televizi. Když si všimnul, že do pokoje vstoupila jeho žena, televizi ztlumil a zeptal se chraptivým hlasem: „Děje se něco?“ Babička řekla: „Ptá se tu na tebe nějaký mladík. Říká, že se jmenuje Karel Vrchovský, ale je to nějaké divné. Je v pyžamu, které bývají v nemocnici.“ Mirek se zarazil: „To není možné, aby to byl on.“ Manželka se nechápavě na Miru podívala: „O koho jde? Nikdy jsem takové jméno od tebe neslyšela.“ Miroslav přemýšlel, jak tohle může být možné. „Mám ho tedy pustit?“ zeptala se paní Rajská. Mirek se ještě na chvíli zamyslel a poté řekl: „Jo. Zajímalo by mě, co se tady děje.“
Karel vstoupil do Mirkova pokoje a sednul si na židli vedle jeho postele. „Ahoj kamaráde.“ řekl. Mirek se na Karla podíval a řekl: „To není možné, abys byl ten, co tvrdíš, že jsi. Zmizels!“ Karlovi málem do očí vytryskly slzy: „Já nevím, co se to stalo. Ale že ty tady ležíš, pro mě je taky překvapením. Vždyť tě dost nepěkně sestřelili.“ Mirek si vzpomněl na hrozné chvíle v letadle, na minuty když padal a myslel si, že to nemůže přežít. Také se mu vyrojili slzy: „Měl jsem obrovské štěstí. Vyváznul jsem jen s otřesem mozku, zlomenou klíční kostí a vyvrtnutým zápěstím. Proboha, myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím.“ Karel chytil Mirka za ruku. Ještě před páru dny to byl jeho nejlepší kamarád stejně starý jak on a teď držel ruku starce. Zmocnil se ho hodně zvláštní pocit, ale byl rád, že je se svým přítelem.
V domě opět zazvonil zvonek. To přinesl nákup vnuk, Martin Rajský.
Když Martin vykládal nákup v kuchyni na kuchyňskou linku, všimnul si, jak je babička nesvá. Nedalo mu to a zeptal se: „Děje se něco babi?“ Babička se opřela rukama o stůl a pomalu si sedla na židli. „Já nevím. Je tu nějaký mladík. Nějaký Karel Vrchovský. Říká, že se zná s dědou a podle dědovy reakce to bude asi pravda.“ Martin se zeptal: „Ještě jednou to jméno prosím?“ Babička nechápavě odpověděla: „Karel Vrchovský.“ Martin na nic nečekal a okamžitě se rozběhnul do dědova pokoje. Bez klepání rozrazil dveře. Měl o dědu strach, ale když viděl jak je děda v Karlově přítomnosti klidný, uklidnil se i on. Karel se podíval na Martina a zeptal se: „My už jsme se viděli, ne?“ Martin souhlasně přikývnu: „Jo. V lese, jak jste spadl a poté v nemocnici.“ Karel souhlasně přikývl, Načež se Martin zeptal: „Může mi někdo už vysvětlit, co se tu přesně děje?“ Karel se zamyslel, podíval se tázavě na Mirka, a když Mirek přikývnul, podíval se Karel zpět na Martina a pobídnul ho: „Tak se k nám posaď.“…

Tomáš, Petr, Radek a Simona se chodbou dostali do velké jeskyní místnosti. Celý dóm byl pomalovaný různými matematickými rovnicemi, čísly, podivnými značkami.
Radek promluvil: „Jo. Tady to si lehce pomatuju. Tady jsem s tátou strávil asi nejvíc času.
Světla baterek osvětlovaly celou místnost, jak se každý ze čtveřice díval jinam.
Petr došel k jedné stěně, aby si prohlédnul značky z blízka a o stěnu se opřel. V tom okamžiku se mu zamotala hlava:
Do pomalované jeskyní prostory vstupuje muž a malý kluk. Oba dva mají pochodeň. Kluk se ptá muže: „Proč jsme si nemohli vzít obyčejné baterky tati?“ načež otec odpovídá: „Protože by tu dlouho nevydržely.“ Poté se muž shýba u jedné z rohu místnosti k zemi, odvaluje kameny a vkládá tam něco, co vypadá jako deník zabalený v nějaké fólii. „Co tu vlastně teď děláme?“. Muž se na kluka s úsměvem podívá: „Ukrýváme poklad.“ Poté deník překryl kameny a vydal se i s klukem ven.“
„Co se ti zase děje Petře?“ Držel Tomáš Petra za rameno, který jako by ztratil rovnováhu a chvíli vůbec nevnímal. Petr se podíval na Tomáše: „Jen se mi zatočila hlava.“ Tomáš to Petrovi už nevěřil, ale chápavě přikývnul a dal ruku z jeho ramene.
Najednou Tomášovi a Radkovi začali blbnout baterky. Tomáš nechápavě řekl: „To je divné. Než jsme sem šli, dával jsem do toho nové baterie.“ Hned poté začala zhasínat baterka Simoně a Petrova taky začala poblikávat. Tomáš tedy zavelel: „No nic, raději vypadnem!“ Všichni přikývli a vydali se pryč. Petr šel poslední. Zvládnul se při tom ještě podívat pod ty kameny, co viděl ve své vizi. Oddělal tři kameny a našel pod nimi malou dutinu, ve které byl ukryt deník v igelitové fólii, aby nezvlhl. Petr ho tedy vzal a vydal se ven.
Venku se všichni zhluboka nadechli a začali si užívat sluneční světlo, když si Tomáš všimnul, že má Petr něco v ruce. Zeptal se: „Co to je?“ Petr pokrčil rameny a vytáhnul deník z fólie. Radek, Simona i Tomáš se kolem něj shromáždili a čekali, až Petr deník otevře. Petr tak tedy učinil. Celý sešit byl popsán. Někdy srozumitelným ale špatně čitelným textem, jindy složitými matematickými rovnicemi a podivnými značkami. Tom se zeptal: „Kde jsi to našel?“ „Bylo to tam v jeskyni přímo pod nohama.“ zalhal Petr. Radek si vzpomněl, na deník, který si psal jeho otec a řekl: „Myslím, že ho napsal můj otec. Ten jsem hledal.“ Nadechnul se a chtěl říct ještě něco, když mu ale začal zvonit telefon. Vzal ho tedy:
- „Ano, Šmíd.“
- „Dobrý den. Tady Martin Rajský. Říkal jste, že chcete pomoct tomu pilotovi, co tady ztroskotal?“
- „To ano?“
- „Pošlu vám v SMS adresu. Je teď u nás. Zaslouží si pomoc.“
- „Dobře, tak díky.“
- „Tak zatím.“
- „Nashle.“
Radek se důležitě zamyslel. Simona se ho zeptala: „Něco se děje.“ V tom přišla Radkovi SMS. Otevřel jí. Byla v ní adresa. Řekl tedy: „Asi vím, kde je ten pilot. Jedem!“

V autě si Petr stále prohlížel deník, co našel v jeskyni a byl neustále více a více zamyšlený, když se najednou otočil na Tomáše a zeptal se: „Půjčil bys mi auto. Zítra ti ho vrátím?“ Tomáš se zeptal: „A na co?“ Petr hned zareagoval: „To teď neřeš. Když tak ti zítra všechno řeknu. Potřebuju něco zjistit. Vy zatím můžete za tím pilotem.“ Tomášovi se tenhle Petrův přístup nelíbil, ale v jeho výrazu viděl, jak je to pro něj důležité. Řekl tedy: „No tak si ho puč.“ Následně vytáhnul z kapsy klíčky a dal je Petrovi do ruky. Ten se ještě zeptal: „Je natankované?“ Na to už ale Tomáš neodpověděl, jen zakroutil hlavou.“
Radek vysadil Petra u Tomášova auta. Když Petr vystupoval, zeptal se Radka: „Mohl bych si ten deník na chvíli vzít?“ Radek přikývnul, patřil sice mému otci, ale teď jsi ho našel ty. Jestli ti to pomlže tak si ho puč.“ Petr poděkoval a poté se Radek se Simonou a Tomášem vydali na adresu, kterou Radkovi poslal Martin…

Doktor Vágner dojedl poslední sousto svého oběda, když mu začal vyzvánět mobil. Vzal ho tedy do rukou, přijal hovor a dal si telefon k uchu:
- „Našli jste už Vrchovského?“ zeptal se, bez toho aniž by pozdravil nebo se představil „Vágner“.
- „Vlastně ne pane. Ten chlap prostě zmizel.“
- „Tak ho najděte. Použijte jakékoli prostředky, ale musíte ho najít.“
- „Ano pane, ale těžko se hledá někdo, kdo podle papírů nikdy neexistoval.“
- „Prostě ho najděte!“
- „Ano.“
Vágner naštvaně bouchnul mobilem o stůl.

Petr hned jak vyjel z Brna, našel mezi kontakty na mobilu číslo na profesora Krumpa. Hned začal vytáčet:
- „Ano, Krump.“ Ozval se v telefonu starší hlas.
- „Dobrý den profesore. Tady Petr Kříž. Nevím, jestli si mě ještě pomatujete. Byl jsem u vás ještě s jedním kamarádem před asi půl rokem a řešili jsme časomágy.“
- „Jo. Už si matně vzpomínám. Vy jste ten co podle všeho cestoval časem a prostorem.“
- „Ano. Jsem rád, že si mě pamatujete. Mám něco, co by vás mohlo zajímat a rád bych s vámi mluvil.“
- „Ale jistě. Posledně jste i s kamarádem zmizeli strašně narychlo. Samozřejmě dojeďte. Kdy vás můžu očekávat?“
- „No dojedu sám. A dojel bych tak za tři hodiny.“
- „Až tak narychlo? Dobrá. Určitě se stavte. Víte ještě, kde bydlím?“
- „Nějak to najdu.“
- „Tak se zatím mějte a budu se těšit.“
- „Díky. Nashle.“
Petr po ukončení hovoru dal mobil do přihrádky pod rádiem, rádio dál víc nahlas a šlápnul na plyn…

„Jsme na uvedené adrese“ odeslal Radek SMS Martinovi Rajskému, poté co zastavil před domem, jehož adresu mu Martin poslal v textovce.
Netrvalo dlouho a z domu vyšel mladík a zamířil si to k Radkovu autu. Radek otevřel okýnko a Martin se k němu sehnul, podíval se Radkovi do očí a zeptal se: „Opravdu mu chcete pomoct?“ Radek přikývnul: „Nevím ještě jak, ale určitě ho nebudu do ničeho nutit.“ Martin přikývnul a ptal se dál: „A kdo jsou tihle?“ Radek je představil: „To je Simona Hartlová a vzadu sedí Tomáš Arthur. Ti zas pomáhají mě.“ Martin si povzdychnul: „Dobře. Tak pojďte dál.“
Martin dovedl trojici až do pokoje, kde na posteli ležel Mirek a vedle něj na židli Karel. Jakmile vstoupili dovnitř, Karel si je prohlédnul a Martin řekl: „Říkají, že vám chtějí pomoct.“ Karel se zadíval na Radka a po chvíli řekl: „Omlouvám se za tu ránu v lese.“ Radek se pousmál: „To je v pořádku. Jestli vám ale máme pomoct, musíte nám říct váš příběh.“ Karel souhlasně přikývnul.
Tomáš, Radek i Simona si tedy posedali, kde se dalo, a Karel spustil:
- „To ráno mě vykopli z letky za kázeňské prohřešky. Pravda, nebyl jsem žádný svatoušek, ale ke všemu, co jsem dělal, jsem měl správné důvody. Nikdo to ale neviděl a tak mě major Leek přeřadil do hangáru. Když jsem od něj odcházel, tak se ale spustil poplach a už asi ze zvyku jsem prostě naskočil do letadla a vzlétl jsem s perutí. Měla to být rutinní operace, ale dva stíhači se pověsili tady za Mirka. Chěl jsem mu pomoct, ale nezvládl jsem to. Jednoho jsem sestřelil, ale druhého jsem nestihl. Selhal jsem. Popadl mě vztek a řekl jsem si, že se prostě pomstím. Odpojil jsem tedy rádio a dal se do boje na vlastní pěst. Sestřelil jsem ještě jeden stíhač a začal jsem pronásledovat další, když se najednou před námi objevila silná bílá záře, která ale nijak neoslňovala. Ten němec se tam rozhodl vletět. Mohl jsem to nechat tak, ale už jsem neměl co ztratit a tak jsem vletěl za ním. Najednou se změnila krajina, mraky a ten němec nikde. Byl jsem zmatený, zpocený a bolela mě hlava. Chtěl jsem se otočit a vrátit se, jenže se ten němec najednou objevil za mnou. Snažil jsem se ho setřást, ale marně. Sestřelil mě a sám poté zmizel. To je celé.“
Všichni přemýšleli nad tím, jak se to mohlo stát a poté se podívali na Mirka. Ten si odkašlal a začal vyprávět svůj příběh:
- „Když vás sestřelí je to strašný pocit. Ztratíte prostě kontrolu nad strojem a jen se snažíte smířit s tím, že během páru vteřin bude už po všem. Já ale nezemřel. Přežil a teď už vím proč. Bůh chtěl, ať se s Karlem ještě setkáme.“
Tomáš se zamyslel a se zamračeným nechápavým výrazem se zeptal: „Nechci na vás nějak tlačit, nebo nutit, aby jste řekl něco, co nechcete, ale proč o Karlovi nejsou nikde žádné zmínky?“
- „K tomu jsem se chtěl hned dostat. Jen co jsem se vyléčil, zavolal si mě k sobě Leek a hodil přede mě papír. Byla to dohoda o mlčenlivosti a dostal jsem rozkazem to podepsat. Musel jsem. Nic jiného dělat nešlo. V tomhle případě podle Leekových slov šlo o národní bezpečnost a kdybych to na rozkaz nepodepsal, šel bych bez soudu pod zámek, abych nemohl mluvit. Leeka jsem ale znal. On by to nevymyslel. Dostal rozkazy odněkud z hora a bylo na něm vidět, jak se mu to příčí. Tak jsem to podepsal a on začal s tím, že Karel nikdy neexistoval, že o něm musí zaniknout veškeré důkazy a jakékoliv vzpomínky. Nesmělo se o něm mluvit, vzpomínat na něj a kdyby to šlo kontrolovat tak ani na něj myslet. Nechali ho prostě vymazat z povrchu zemského.“
Všichni v místnosti jen zarytě mlčeli. Ticho narušil až Radek: „Možná v tom mají prsty ti, co se Karla teď snažili unést z té nemocnice. Samozřejmě ne ti samí, ale ta organizace.“
Do pokoje vstoupila Mirkova žena: „Sice pořádně nechápu co se tu děje, ale tohle se musí vyřešit. Udělám pro všechny večeři.“ Když odešla, Radek se podíval na Karla a pobídnul ho: „Ještě mi řekněte, jak jste utekl, poté co vás unesli.“ Karel se nadechl a začal vyprávět…

Petr zastavil před domem profesora Krumpa. Zazvonil a po otevření dveří vstoupil do domu. Vypadalo to tam přesně jak si pomatoval. Dům byl laděn do stylu tajemna.
„Tak co máte?“ zeptal se profesor sedajíc si do svého křesla. Petr se posadil naproti němu na gauč: „Našel jsem tenhle deník.“ následně vytáhnul z igelitky starý sešit ve tvrdých deskách a podal ho profesorovi. Ten jej otevřel a bylo na něm vidět vzrušení z Petrova objevu. Chvíli si ho soustředěně prohlížel a procházel stránku po stránce. Následně zvednul hlavu a řekl: „Ano. Kde jste našel ten deník? A kdo ho psal?“ Petr odpověděl: „Našel jsem ho v jedné jeskyni kousek od Brna. A patřil nějakému Šmídovi.“ Profesor zakroutil hlavou: „To jméno mi nic neříká. Ale ty znaky a ta matematika…..to je určitě jazyk časomágů. No já od vaší návštěvy docela pokročil. Zdá se, že s chemií začali experimentovat až poté, co zjistili, že cestování časem je vůbec možné. Našel jsem spisek, který hovoří o různých místech na Zemi, kde se pravidelně objevovalo něco jako časové tunely, jak to oni popsali. Bohužel se tam už nepíše, kde lze takové místa najít.“ Petr se zamyslel: „Nevím, jestli to má význam zmiňovat, ale v té jeskyni kde jsem byl, začali po chvíli blbnout baterky, jako by byly vybité, přesto, že v nich byli nové baterie.“ Profesorovi se rozzářili oči: „Normálně tebe mi přivedlo samo nebe. Mám totiž teorii a tohle by to možná potvrzovalo.“ Petr se nechápavě na profesora zadíval a ten hned vyhrkl: „Magnet, nebo magnetit. Proto se vám rychle vybily ty baterky. Jde o to, že magnety můžou narušit elektromagnetické pole, což teoreticky ještě v kombinaci s erupcí na Slunci, může vyvolat takovou anomálii, která vytvoří časovou trhlinu.“ „Chcete říct, že v té jeskyni je nějaký magnet?“ zeptal se Petr. Profesor přikývnul: „Spíše magnetit. No nic, já mrknu na ten deník. Dáš mi chvilku, teda dáte mi chvilku čas. Rád pracuji v klidu. Řekněme, dejte mi tak tři hodiny. Já si jen něco ověřím. Tady máte peníze a zajděte si na něco k jídlu.“ Petr řekl: „V pořádku. Jen mi tykejte. Je mi to asi příjemnější. A ty peníze si nechte. Za tři hodiny jsem zpátky.“ Profesor se usmál, vstal z křesla a zamířil do své pracovny. Při cestě ještě řekl: „Cestu ven snad najdeš.“ Petr profesora sledoval s otevřenou pusou.

Po třech hodinách usilovné práce profesora a pohodové Petrové procházky po Doksech, se ti dva opět sešli.
Jen co si Petr sednul, tak se zeptal: „Přišel jste na něco?“ Profesor se usmíval: „Možná jo. Snažil jsem se už kdysi dělat výpočty některých těch rovnic. Některé byly tak složité, že to nešlo, ale jiné jsem vypočítal, jen mi stejně ty čísla nedávaly smysl, ale teď už dávají. Teda aspoň některé pro začátek.“ „Ano?“ zeptal se Petr. Profesor kývnul: „Ano. Uvádějí čas a datum.“
- „Co prosím?“
- „Oni v těch rovnicích uvedli časy erupcí na Slunci. Vypočítal jsem některé i z toho tvého deníku a možná by tě mohl zajímat tento údaj.“ Profesor podal Petrovi kus papíru.
- „No to je ale zítra ve 4 ráno.“
- „Ano. A z toho, že to bylo v deníku, který jsi našel v té jeskyni, soudím, že to bude jedno z míst, kde se ta trhlina může otevřít.“
- „Výborně, tak jedeme.“
- „A kam?“
- „No na to místo.“
- „Mladíku, já už jsem přece jen starý na takovou cestu. Ale máte mé číslo. Budu rád když mi dáš vědět, co tam najdeš.“
Petr profesora pochopil a tak vzal deník a chtěl odejít, ale profesor ho zastavil: „Ještě něco jsem zjistil. Od tvé poslední návštěvy vím, že tě trápí divoké sny z minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Nevím, jestli ti to pomůže, ale možná by ti s tím mohli pomoct samotní časomágové.“ Petr se na profesora podíval: „Já myslel, že už nejsou.“ Profesor na to řekl: „To já taky. Ale podařilo se mi vypátrat jejich poslední fungování. Nebo aspoň myslím, že to byli oni. Před půlstoletím v Jižní Americe konkrétně v Peru. Je možné, že tam ještě jsou.“ Petr poděkoval, rozloučil se a opustil profesorův dům…

U Rajských panoval poměrně klid. Byla skoro půlnoc a Radek si vyřizoval neustále nějaké telefony, Simona s Tomášem se šli projít, přičemž řešili svojí budoucnost, záhady a vše co je napadlo a Karel se věnoval svému starému příteli Mirkovi. Byl to jeho jediný známý v téhle pro něj šílené době.
Tomáš byl se Simonou zrovna v obětí a chtěl jí políbit, když mu začal vyzvánět mobil. „Petr.“ řekl Simoně, poté co se podíval na displej svého telefonu:
- „Čau Tome, neruším?“ zeptal se Petr jen, co Tom přijal hovor.
- „Co myslíš?“ dotázal se Tom lehce nevraživě.
- „Takže ne.“ odvětil Petr sebevědomě.
- „No….Radši mi řekni kde jsi?“
- „V koloně na dálnici. Na to že je skoro půlnoc, je tu aut a aut. Převrátil se tu kamion a já teď nemám, kudy bych to objel, takže to budu asi stíhat tak tak.“
- „Co tak budeš stíhat.“
- „Možná se v té jeskyni, co jsme v ní dneska byli, otevře časová trhlina.“
- „Jak jsi na to přišel?“
- „To je teď jedno. Vysvětlím ti to později. Sejdem se u té jeskyně. Tak pamatuj….ve čtyři ráno.“
- „No dobře.“
- „Tak čau.“
- „Zdar.“
Tomáš si dal mobil zpět do kapsy a hned na to se ho Simona zeptala: „Stalo se něco?“ Tom zakroutil hlavou: „Ani ne. Jen se Petr asi zbláznil, ale to není nic nového. Prý se má ve čtyři ráno otevřít časová trhlina v té jeskyni kde jsme dneska byli.“ Simona chápavě pokynula hlavou. Následně se oba dva vydali zpět do domu Rajských.
V domě Tomáš vše řekl Radkovi. Radek na to navrhnul: „Tak fajn. Ale do čtyř je ještě čas. Pojďme si na dvě a půl hodinky lehnout.“ Tomáš souhlasně přikývnul a šlo se spát.

Doktora Vágnera probudil vyzvánějící telefon. Dal si ho k uchu a řekl:
- „Doufám, že máte dobré zprávy v tuhle noční hodinu.“
- „Ano pane. Našli jsme Vrchovského.“
- „A kde?“ Probral se Vágner k životu a rychle se posadil na postel.
- „Je u jednoho bývalého kamaráda. Neměl kam jinam jít.“
- „Okamžitě zmobilizujte lidi. Jedu za váma.“
- „Ano pane.“
Vágner hodil mobil na postel, vstal a začal se okamžitě oblékat…

Tomáš se převalil na druhý bok, což ho lehce probudilo. V polospánku zahlédnul, jak do oken proniká spousta pohybujících se světel. Když se probral víc, začal vnímat i zvuk. Před domem zastavilo několik aut a bylo slyšet bouchání dveří. To Tomáše donutilo vyskočit na nohy a jít se podívat co se to venku děje. Před domem stálo asi 5 černých osobáků a dvě dodávky. Tom se lekl. V tom vtrhnul do pokoje vyplašený Martin se slovy: „Karel musí okamžitě pryč.“ Tomáš souhlasně přikývnul a šel vzbudit Simonu.
Po několika minutách plašení a létání z pokoje do pokoje se všichni v domě slezli v pokoji Mirka. Radek se zeptal: „Co budeme dělat? Hlavním vchodem to nepůjde.“ Martin okamžitě navrhnul: „Pod domem je sklep propojený se sousedovým. Jsou tam jen zamknuté dveře, které půjde vykopnout, já to zítra sousedovi vysvětlím. Vy tama ale teď utečete. Přeběhnete do vedlejšího domu a zadním východem zmiznete.“ „A kam půjdem?“ zeptala se Simona. Radek chtěl něco říct, ale skočil mu do toho Karel: „K té jeskyni, o které jste se bavili. Jestli se tam opravdu otevře časová trhlina, budu moci tím projít.“ Tomáš se to pokusil Karlovi rychle rozmluvit: „Ale nevíš, kam tě to pošle. Nemusíš se dostat domů.“ Karel chápavě přikývnul: „Já vím, ale mám jinou možnost? Tady budu muset být stejně pořád na útěku a ať mě to pošle kamkoli, tohle přece jen taky není moje doba, takže je to jedno.“ Radek plácnul Karla po rameni: „To je aspoň řeč chlapa. Tak jdeme.“ Karel se rozloučil s Mirkem a šlo se.
Karel, Radek, Tomáš a Simona proběhli sklepem Rajských, vykopli dveře a přes sklep sousedů se dostali ven. Utekli zadem a bočníma uličkami se dostali do bezpečné vzdálenosti.
„Jak se k té jeskyni dostanem?“ Zeptal se Karel. Tomáš nic neřekl, jen vzal mobil do ruky a začal telefonovat:
- „Čau Petře. Jak jsi na tom. Pořád trčíš na dálnici?“
- „Ne už ne. Uvolnili jeden pruh, tak se mi podařilo projet.“
- „No tak fajn. Tak se nesejdeme u jeskyně. Potřebuji, abys nás vyzvedl. Jak se dostaneme na nějaké bezpečné místo, tak ti pošlu GPS souřadnice.“
- „Na bezpečné místo?“
- „ Honí nás nějací chlápci v černých oblecích kvůli Karlovi. To ti ale vysvětlím potom. Hlavně pro nás dojeď a potom pojedeme k té jeskyni.“
- „Dobře.“
Čtveřice poté doběhla k jedné benzince, kde si koupili něco na pití, nové baterie do svítilen, a kde se rozhodli, že počkají na Petra. Tom tedy poslal Petrovi SMS, kde je najde…

Muži v černém mezitím vtrhli do domu Rajských a hned začali hledat. Když nic nenašli, odvedli Mirkovu manželku a Martina do pokoje k Mirkovi a začali se vyptávat. Nikdo jim však nic neřekl.
Jeden z Vágnerových mužů přiběhnul za Vágnerem: „Pane. Našli jsme vykopnuté dveře ve sklepě, který je propojený s vedlejším domem.“ „Zatraceně!“ Rozčílil se Vágner a poté se svými muži opustili dům. Venku dal rozkazy, že se musí Vrchovský najít za každou cenu a začala pátrací akce…

Tomáš zaregistroval jezdící černé vládní auta všude kolem. Zavelel tedy: „Musíme odtud vypadnout. Asi nás hledají.“ Karel si ale povzdychnul, zakroutil hlavou a řekl: „Jste na mě moc hodní, ale děláte si zbytečně problémy kvůli někomu z minulosti. Tomáš se na Karla podíval: „Teď už to nevzdáme. Petr za chvilku dojede a bude vše v pořádku.“ Karel se podíval Tomášovi do očí a viděl v nich naději. Přikývnul tedy a rozhodl se to nevzdávat.
Čtveřice vběhla do lesa a Tomáš hned psal Petrovi SMS: Museli jsme změnit polohu. Ozvu se, ale buď na blízku.
Když se asi po hodině dostali na bezpečné místo, okamžitě Tomáš nahlásil Petrovi jejich polohu. Rozhodli se, že na místě počkají a ačkoli se snažili být vzhůru, tak téměř hned jak si sedli a opřeli se o strom, všichni usnuli. Vzbudilo je až prudce brzdící auto. Všichni čtyři se vylekali a oprávněně. Bylo to vládní auto, ze kterého vyskákali tři muži a Tomáše se Simonou, Radkem a Karlem chytli dřív, než je vůbec napadlo utíkat.
Všichni čtyři dostali na ruce stahovačky a byli přimáčknuti na kapotu auta. Tomáš se podíval na Karla: „Promiň. Doufal jsem, že to výjde.“ Karel zakroutil hlavou: „To já se omlouvám. Nebýt mě, nejste teď v takových problémech.“ Když Radek viděl, jak se Tomáš baví s Karlem, řekl si, že promluví se Simonou: „Víš, že jsi fakt kočka. Nevím, jestli ti to budu mít šanci někdy říct, tak jsem si řekl, že je ideální situace.“
Už se vše zdálo ztracené, když se zpoza zatáčky vynořilo Tomášovo auto a rychle jelo proti tomu vládnímu. Chlapi v černých oblecích vůbec nevěděli co dělat a tak jen strhli všechny bokem. Toho Tomáš se skupinou využili a dostali se z jejich rukou. Tomášovo auto zastavilo na poslední chvíli těsně před tím vládním. Tom s Karlem, Simonou a Radkem na nic nečekali a rychle do něj naskákali. Petr všechny pozdravil a ještě ani nebyly zavřené dveře, už dupal na plyn.
Chlapi v oblecích se rychle zorientovali v tom, co se vlastně stalo, nastoupili do svého auta a začali pronásledovat Petra a ostatní.
Petr byl ale chytrý a tak hned za zatáčkou vypnul světla, motor a setrvačností zajel lesní cestou do stínu stromů. Vládní auto po chvíli jen projelo. Následně Petr opět nastartoval, vycouval a rozjel se dopředu. Na jednom odpočívadle všem uvolnil pouta a vystřídal se s Tomášem v řízení.
„Měl jsi to pod kontrolou, že?“ zeptal se Tom. Petr věděl, o čem Tomáš mluví, ale stejně se zeptal: „Co?“ Tomáš hned řekl: „No jak jsi tak byl rozjetý proti tomu vládnímu autu. Věděl jsi, že to dobrzdíš, že?“ Petr se lehce zarazil, zamyslel a poté s úsměvem na rtech řekl: „Samozřejmě.“ „Aha.“ pochopil Tomáš Petrovo ironické samzřejmě.

Tom zastavil v lese. Všichni z auta vystoupili a vydali se k jeskyni. Byla noc a cesta trvala jednou tolik než za dne, ale došli tam. Postupně všichni prolezli dovnitř a došli až do popsané místnosti.
To co viděli, je všechny uchvátilo. Obrovská bílá záře bez zdroje, která neosvětlovala nic okolo. Jako by veškeré světlo co vydávala, pohlcovala zpět do sebe. Tom s Petrem už něco podobného jednou viděli. Tehdy na Rakově v Polsku, když Petr zmizel.
Radek se podíval na Karla a zeptal se: „Opravdu to chceš udělat?“ Karel přikývnul: „Viděli jste všichni ty chlápky. Nedali by mi tady pokoj.“ Radek chápavě přikývnul a podal si s Karlem ruce: „Jsem rád, že jsem tě poznal, chlape.“ Karel se usmál: „Potěšení na mé straně.“ Následně se rozloučil podobným způsobem s Tomem a Petrem. Se Simonou se objal. Poté mu všichni popřáli hodně štěstí, načež Karel řekl: „Ještě jednou díky. A kdo ví, třeba se ještě někdy potkáme.“ Všichni se na Karla usmáli a Karel se nechal bílou září pohltit.
Když se všichni vynadívali na bílou záři, dali se na cestu k východu. Nejprve prolezla Simona, následoval jí Radek a už chtěl jít i Tomáš, ale otočil se ještě za sebe a viděl Petra, jak se zasněně dál dívá na záři. Vrátil se tedy k němu, chytil Petra za rameno a řekl: „Já vím, na co myslíš. Ale potřebuji tě tady.“ Petr zakroutil hlavou: „Ty to nechápeš. Mám tolik otázek od té doby, co jsem se vrátil a třeba by se mi je podařilo osvětlit.“ Tomáš řekl: „Určitě je i jiná cesta.“ Petr souhlasně přikývnul: „Možná jo. Pojedeš se mnou do Jižní Ameriky? Do Peru přesněji?“ „Proč?“ zeptal se Tomáš. Petr se podíval Tomášovi do očí: „Možná jsou tam ještě nějací časomágové, kteří by mi mohli pomoct.“ „Pomoct s čím?“ opět se dotázal Tomáš. „Všechno ti řeknu. Ale ne dnes. Tak pojď, než si to ještě rozmyslím a projdu tím.“ Tom se usmál a následoval Petra ven z jeskyně…

O několik dní později seděla Simona ve svém bytě, když měla příchozí hovor. Na displeji bylo napsaně:
SKRYTÉ ČÍSLO
Simona hovor přijala:
- „Ano?“
- „Dobrý den slečno. Jen jsem vás chtěl varovat. Vás a vašich přátel si všimli určití lidé, kteří umí udělat ze života peklo.“ promluvil zkreslený hlas.
- „Kdo volá?“
- „Buďte opatrná.“
Hovor se ukončil. Simona se opřela o opěradlo a přemýšlela, co si o tom myslet…

Tomáš dopisoval další příspěvek do své budoucí knihy, když zazvonil zvonek. Tom šel tedy otevřít a na chodbě stál Petr. Tomáš se podivil, načež se Petr zeptal: „Co je?“ Tomáš hned odpověděl: „Jsi poslední, koho bych čekal, když zazvoní zvonek.“ Petr se usmál a bez vyzvání vešel do bytu. Prošel chodbou a zamířil si to do obývacího pokoje, kde si sednul hned do křesla. Tomáš hned přišel za ním a sednul si na gauč. Chvíli se oba pozorovali a poté Petr začal:
- „Tak víš něco víc o té organizaci, co hledala toho pilota?“
- „Vlastně ani ne. Nebo jen něco málo. Je těžké o nich cokoli sehnat a v podstatě vše co vím, vím od Radka.“
- „A co víš?“
- „Ta organizace má prsty v různých podivných událostech už snad od 18. století a hlavně, je to prý organizace v daleko větší a celosvětové organizaci. Víc se zatím neví.“
- „Aha.“
- „Nicméně, tys mi v té jeskyni říkal, že mi taky něco řekneš?“
- „Jo. Od té doby co jsem se vrátil, mám podivné vize. Týkají se minulosti, budoucnosti, přítomnosti. Proto jsem viděl, jak se Simona vybourala tehdy. Viděl jsem i jak převáží nějakého tvora s červenýma očima, když jsem se dotknul zbytků spadlého letadla kousek od Kralup. Díky těm svým vidinám jsem viděl, kde najít ten Šmídův deník, jen se stačilo dotknout stěny. Neumím to ovládat, vždy to přijde nečekaně. A hlavně mám dost živé a nepříjemné sny o všem možném.“
- „A proč jsi mi to neřekl dřív?“
- „Myslel jsem, že to časem zmizí. Ale je to spíš čím dál horší. Teď jak jsem si půjčil tvé auto, tak jsem jel do Doks za profesorem Krumpem, jestli si na něj vzpomínáš a mu se jednak podařil rozluštit ten čas a datum té trhliny a taky mě odkázal na Peru s tím, že tam by ještě mohli být nějací časomágové.“
- „A ty tam chceš letět?“
- „Já doufám, že my tam poletíme.“ řekl Petr určitým prosebným hlasem.
Tomáš se zamyslel, usmál se, souhlasně přikývnul a řekl: „Už jsem se díval na letenky.“…