Epicko-fantasto-brutálně-až-kruto
přísně-nejúžasnější Celestie

"Břichohlávku!"
"Ehm… A-a-ano madam?" Koktal nervózně malý mužík s rozrůstající se pleškou na hlavě a v zeleném kabátě, který mu byl až příliš velký. Čímž byla ještě více zdůrazněna mužíkova tloušťka.
"Přines mi kuši!" Rozkázala žena v červeném hábitu. Zřejmě si nebyla vědoma své už tak vysoké postavy, protože se jí na hlavě skvostně tyčil dlouhý klobouk. Díky němu teď měla skoro tři metry a tak musela být při chůzi velice opatrná.
Už několikrát jí do cesty vkročil hloupý lustr. Ten po střetu skončil na kebuli oné dámy.
"K-k-kuši?" Zaúpěl Břichohlávek.
"ANO! A samozřejmě nezapomeň jablko drahý Mluvíku!" Rozzářila se žena a zasněně hleděla na plakát oznamující další ročník každoročních slavností kušařů.
Madam Celestie se jej účastnila každý rok od svých devíti let. Vždy skončila druhá… Naposledy ji první místo uniklo o jeden bod! Jeden!
To ji tak dopálilo, že cvičila bez přestávky noc i den. Stále.
Až ji z toho opuchly ruce. Nemohla se sama ani najíst!
Mluvík Břichohlávek byl při tom všem s ní. Pomáhal své paní, kdykoli mohl. Byla pro něj jako dcera… Už jen proto by si mohla odpustit sestřelování jablka z JEHO hlavy!
"Je to nutné madam? Vždyť jste skvělá!" Snažil se Mluvík vyhnout možné smrti.
"Skvělá?! SKVĚLÁ?!" Zrudla. "To nestačí Břichohlávku!" Ohrnula se na něj.
"Ehm… Tak… Úžasná?" Pokusil se znovu sluha.
"Pff!"
"Hmm… Epicky-fantasto-brutálně-až-krutopřísně-nejúžasnější?"
"To by šlo!… Takové slovo vážně existuje?" Divila se madam.
"Teď už ano, … Teda myslím. Doufám…"
Celestie se celá rozzářila. Odhodila zkušební kuši, která ji byla přinesena během rozhovoru.
"To je skvostné slovo!"
Břichohlávek ji sledoval, doufajíc, že nebude chtít to slovo zopakovat. Zapomněl jej totiž hned po jeho vyslovení.
"Už to mám!" Zaradovala se Madam. "Odteď je to mé prostřední jméno!"
Zatleskala si.
"Madam Celestie Epicky-fantasto-brutálně-až-krutopřísně-nejúžasnější Trefná." Žasla.
Mluvík sledoval celé vystoupení s otevřenou pusou. Když se slečna otočila a odkráčela ke dveřím, uvědomil si svou polohu a urychleně ústa zavřel.
Pozdě.
Vletěla mu do nich moucha a on se po celou cestu k náměstí dusil a kašlal. Madam ho neustále napomínala. Marně.
A chudák moucha, dělala, co mohla, aby se dostala ze své nové cely ven!

*Na náměstí*
"Ale vždy to bylo tady!" Obhajovala svůj omyl Celestie.
"M-m-madam…" Rozkoktal se Mluvík. "Vždy byl přihlašovací sněm na radnici… A ne zde… Na tržišti!"
"Ale kdepák! Vždyť, kde bych jinak sehnala tento klobouk? Jsem si jistá, drahý Mluvíku, že jsem si ho pořídila minulý rok během přihlášky!" Nedala se madam.
"Promiňte, ale tenhle klobouk jste si pořídila včera a ne…" Nestihl dokončit větu. Zarazila ho vystřelená ruka přímo před jeho obličej.
"Taxi!" Zvolala madam a o klobouku a jeho pořízení už nadále nemluvili.

*Radnice*
Celou cestu od přijímacích zkoušek na turnaj mlčeli. Nasedli do vozu, který tu již netrpělivě čekal. "K Pekařské, díky." Oznámil cíl trasy poskok. Vůz se s řinčením rozjel.
"Jsem hloupá! Nejhorší! ... U celosvětové poptávky celeru!" Naříkala Celestie. Slzy na krajíčku.
"Ale madam… Vždyť jste prošla! Co vás tedy tak rozesmutnilo?" Zeptal se starostlivě Břichohlávek.
Pomalu otočila hlavu k němu.
"Co?! Co?!" Ztěžka dýchala. "Ano, udělala… Ale tys neslyšel, co mi řekli!" Rozbrečela se nad svou hrůzostrašnou vzpomínkou.
"Ehm… Co řekli?" Zeptal se Mluvík nervózně.
"Že prej jsem dobrá! DOBRÁ!! Chápeš to?" Teď už vážně brečela tak neovladatelně se slzami jako hrášky. Pomalu vypadala jako zmoklá slepice!
"Madam!" Zvolal Mluvík s neuvěřitelnou silou a kuráží v hlase. "Toho si nevšímejte! Na tom turnaji jim teprve ukážete, kdo je epicky-nej-nej-nej-úžasnější!" Usmál se na Celestii vřele. A ta se konečně začala pomalu ale jistě uklidňovat.
Stále ovšem vypadala jako utečenec z nejpřísněji hlídaného blázince.

*Před soutěží*
"Jsem tak nervózní!" Naříkala do rytmu bubnování svých prstů madam Celestie. Břichohlávek jí přestal věnovat pozornost asi před hodinou a půl.
"Madam, kolik cukru si budete přát dnes?" zakřičel z kuchyně a pečlivě podle odměrky přemisťoval zrnka kávy.
"Dnes svou výjimečnou kávu vynechám, Mluvíku." Ve skutečnosti to vůbec nebyla výjimečná káva. Ale naopak! Madam Celestie Trefná pila kávu minimálně třikrát denně. Prý kvůli soustředění. Cukr přidávala podle nálady, dne, měsíce, hodin, nebo jiných podstatných věcí.
"Sedm lžiček!" Oznámila znenadání madam.
Břichohlávek bez překvapení pokračoval v přípravě svačiny. ONA totiž nikdy svou kávu nevynechala! Ani kdyby přetrvával celosvětový hladomor.
V ruce si pohrávala s jablkem. Krásně červené a obrovské jablko. Těch měla v poslední době nedostatek. Čím to mohlo být?
Spokojeně jej odložila na stolek vedle pohovky. Do obývacího pokoje pomalu nakráčel Mluvík s plným tácem. Když spatřil ono jablko, podlomila se mu kolena.
"Madam, ne… P-p-prosím!"

*Soutěž*
Všude postávali lidé, vykládající si různé novinky a aktuality. Do toho šumu informací ještě zasahovaly výkřiky prodejců, jejichž stánky lemovaly celou příjezdovou cestu.
"Jsem tak nervózní!" Kňučela stále Celestie.
Břichohlávek měl to štěstí, že byl pryč. Šel se podívat za pořadateli kvůli losování soupeřů. Celestie měla jako protivníky v prvním vyřazovacím kole ty největší ňoumy z celé země.
Naštěstí.
Vrátil se do chatky k madam.
Seděla v křesle zadumaná svými myšlenkami.
Třásla se jí kolena, to nebylo dobré. Nervozita s příchodem na startovní čáru vystoupala na bod chrlící lávy.
"Pan Prase…" Ozval se rozhodčí. Byl však zastaven a ihned opraven. "Jmenuji se Prasátko, vy pitomče!" Rozhněval se pán.
"Omlouvám se, pane Čuně." Odfrkl rozhodčí. "No dovolte! Já jsem pan Prasátko!!!" Obořil se na chudáka rozhodčího ještě jednou pán.
"Tak tedy…" Odkašlal si rozhodčí. "Pan Prasátko," jmenovaný se spokojeně usmál, "madam Trefná a Vladimír Sluníčko se spolu utkají v prvním kole. Ten, kdo neprojde zkouškou, bude V-Y-Ř-A-Z-E-N!" Oznámil a dav lidí zajásal. Celestie se napřímila, tak tak se celá netřásla. Uchopila kuši a tři šípy.
"Tři! Dva! Jedna! Tu důů!"
Dala se do běhu. Nejrychleji ze všech se dostala k prvnímu bodu - sestřelit plechovku, která svým pádem propustí několik krys. Ty proběhnou tunelem, přičemž by pravděpodobně měly zmáčknout čudlík a tím otevřít dveře. Jen tak může soutěžící pokračovat dál.
S dusivým tlukotem srdce nabila kuši.
Má jen jeden pokus!
Jen jeden…
Zamířila a zavřela oči. Ztišila dech… Vystřelila! Nevnímala okolí, zajímalo ji jen, zda úkol splnila.
Myšky se vyřítily z klece a během několika okamžiků se s řinčením otevřely těžké dveře. I hned začala pelášit dál jako vystrašený králík.
Další bod proběhl hladce stejně jako první a tak ji čekala už jen poslední zastávka.
Díky své rychlosti a zkušenostem získala obrovský náskok. Teď už si byla jistá, že postoupí…
V duchu se radovala.
Nabila kuši posledním šípem a soustředila se na hlavu, konkrétněji na figurínu, pod níž si přestavovala svého manžela - sukničkáře.
V očích ji štípal pot z čela, snažila se na to nemyslet. S upřeným pohledem stiskla spoušť. Během letu šípu zavřela oči, pekelně ji pálily!
Očekávala ukončení souboje a prohlášení a gratulace k její výhře ve kvalifikaci. Místo toho se ozvalo něco zcela nečekaného. "No to snad né!" Prohlásil v úžasu komentátor v horkovzdušném balóně. "Madam Trefná se netrefila!"
Celestie nevěřícně otevřela oči… A skutečně. Šíp odletěl někam hodně, vážně hodně daleko.

*Zpátky doma*
"Madam?" Snažil se upoutat pozornost Břichohlávek.
Nic. Dál seděla v hedvábných růžových šatech na pohovce a hleděla do zdi.
"Zbabrala jsem to." Pronesla tiše. Pomalu se zvedla z pohodlného místečka. Zbyl tam jen důlek.
Břichohlávek ji sledoval. Pochodovala jako bez duše. Jako by tím neúspěchem měl skončit celý její život. "Víš… " Začala Celestie Trefná. "Celý můj život je protkán jedním zklamáním za druhým. Je mi dvacet, mí rodiče jsou mrtví. Můj manžel mě opustil a je si bůhvíkde s nějakou lehkou děvou, nebo s několika lehkými děvami. A co já? Jsem tu sama…" Začala stoupat po schodech do svého pokoje.
"Ale madam! Jsem tu přeci já! A jsem tu pro vás… S prominutím, ale mám vás rád… Jako svou dceru!" Snažil se povzbudit svou paní Břichohlávek.
"Omlouvám se Mluvíku, ale už nejsem tvá paní. Běž… Běž a vzpomínej na mě v dobrém prosím." Vkročila do pokoje. Mluvík stál před schodištěm a snažil se být v klidu.
"To vám slibuji!" Špitl a z pokoje se ozvala střelná rána.