Záhadologové: 3. díl - Přízrak

3.
Přízrak

Josef Han a Milada Jakešová byl mladý zamilovaný pár, který si udělal společný výlet do jednoho z kempů na Vltavě kousek od Kralup na Vltavě.
Byla chladná srpnová noc a mladý pár se koukal ve své chatce na notebooku na horror. Když film skončil, Pepa navrhnul: „Nepůjdem se teď projít, ať příjdem na jiné myšlenky?“ Milada se na Pepu podívala a souhlasně přikývla: „Jo. Myslím, že je to dobrý nápad, ale opovaž se ode mě vzdálit víc jak na krok!“ Pepa si Miladu k sobě přitiskl, políbil jí na čelo a uklidňujícím hlasem řekl: „Neboj, budu s tebou.“ Miladou projel pocit určitého štěstí. V Pepově sevření jí bylo velice dobře a cítila se bezpečně.
Pár vyšel z kempu na asfaltovou cestu, po které se dal do leva k místnímu zámku. Bylo sice chladno, ale obloha byla bez mráčku, měsíc pár dní před úplňkem a byl úžasný klid. Milada s Josefem si procházku náramně užívali. Po chvíli i zapomněli i na horror, na který se dívali.
Na další křižovatce se dali do leva a v tom se Milady zmocnil zvláštní pocit, ale řekla si, že mu nebude věnovat větší pozornost. Je přece s Pepou, takže je v bezpečí a taky nechtěla kazit kouzlo romantické noční procházky. Pocit ale nechtěl Miladu opustit, stále se musela dívat za sebe. Pepa se jí zeptal: „Děje se něco, zlato?“ načež Milada hned odpověděla: „Já nevím. Mám pocit, že nás někdo sleduje.“ „To se ti jen zdá.“ uklidňoval jí Pepa. Milada se Pepovi podívala do očí a zase se uklidnila: „Asi máš pravdu.“ a usmála se. Poté řekla: „Musím si odskočit tady do lesíka. Ne že mi utečeš. Hlídej.“ Pepa dal Miladě pusu, řekl: „Hlídám.“ a otočil se.
Milada zaběhla do lesíka, ale opět se jí zmocnil pocit, že jí někdo sleduje a nebyl to Pepa. Poprosila: „Pepo, nemohl bys třeba zpívat?“ Pepa se usmál: „To raději ne, ještě bys měla noční můry ze mě, ale můžu ti říkat, jak jsi úžasná.“ Chvíli bylo ticho, to Pepa přemýšlel, jak začne a poté spustil: „Miluji tě lásko, jsi pro mě vším, jsi pro mě důležitější než vzduch…..“
Milada byla sice klidnější, ale nepříjemný pocit se jí nepustil a v tom to viděla. Celým tělem jí přejel mráz. Něco několik metrů od ní mezi stromy bylo a koukalo se to na ní. Milada se koukala na to a nebyla schopna jediného pohybu. Mezi stromy se ne Miladu díval pár červených očí. Milada se dívala přímo do té červeně. Najednou se ten podivný tvor pohnul a někam zmizel. Milada přestala být tak ztuhlá, do očí se jí vehnaly slzy a ze strachu vyběhla na cestu za Pepou, kterého hned objala. Pepa nechápal, ale Miladu silně k sobě přitisknul. Když se trošku zklidnila, Pepa se zeptal: „Co se stalo?“ Milada se podívala Pepovi do očí. Své oči měla celé od slz a měla v nich strach: „Něco tam bylo. Něco strašného tam bylo. Bylo to v tom lese a koukalo se to na mě svýma strašnýma červenýma očima.“ „To nic, to se ti jen něco zdálo, lásko.“ uklidňoval jí Pepa a přemýšlel při tom, co mohla jeho partnerka vidět v tom lese tak strašného.
Milada se uklidnila ještě víc a Pepa jí navrhnul, že se tam půjde podívat. Milada souhlasně ač nerada přikývla, ale samotnou jí zajímalo, co mohla vidět a odvahu se tam vrátit sama už neměla.
Pepa vstoupil do lesa. Byla v něm hrozná tma. Pomalu ani nevěděl, kam šlape. Nešel tedy hluboko. Podíval se kolem sebe, ale nic neviděl. Rozešel se tedy zpět, kde se s Miladou ještě jednou objal a poté se rozešli společně zpátky ke kempu.
Už byli skoro u kempu, když se Milada z nejasného důvodu otočila za sebe a zaječela. Pepa se hned otočil taky. Stál tam. Ten tvor, kterého viděla Milada, stál několik desítek metrů za nimi a pozoroval je svými jasně červenýma očima. Pepa polknul, vzal Miladu za ruku, na nic nečekal a rozběhnul se i s ní k jejich chatce. Milada Pepovi málem ani nestíhala, ale strach jí nedovolil zpomalit.
Pepa s Miladou vběhli do chatky, zabouchli a zamkli za sebou dveře a sedli si na postel do rohu co nejdále od dveří přitisknutí k sobě. Sledovaly dveře a doufali, že už se nic nebude dít. „Buch, buch, buch.“ Někdo zabouchal na dveře. Milada zaječela a Pepovi se do žil vlil strašný strach. Někdo zabouchal znovu, ale tentokrát i promluvil: „Tady recepční, jste v pořádku. Zahlédla jsem, jak jste proběhli kolem recepce celí vyděšení.“ Pepa se uklidnil, vydechnul si a šel odemknout. Před chatkou opravdu stála recepční. Pepa jí vysvětlil, že je vše v pořádku, že se jen dívali na horor a zalhal, že je vyděsili zvuky lesa. Recepční chápavě přikývla, popřála jim dobrou noc a odešla. Pepa zavřel, zamknul a šel si sednout k Miladě. Vyčerpaní a vyděšení přitisknutí k sobě rychle usnuli.
Ráno se Pepa probudil, a když viděl Miladu, hned mu opět projel celým tělem nepříjemný pocit strachu. Milada měla na čele červeně namalovanou triquietu. Pepa se na symbol zahleděl. Byl namalovaný krví. Hned to Miladě začal utírat kapesníkem, který navlhčil vlastními slinami. To Miladu probudilo. Zeptala se: „Co to děláš?“ Pepa zalhal: „Ale nic, máš špinavé čelo.“ Když ho dočistil, na Miladu se upřímně podíval a řekl: „Sbalíme se a jedem odsud pryč.“ Milada si myslela, že je to kvůli tomu, co se jim stalo v noci a tak jen souhlasně přikývla. Pepa se rozešel ke dveřím, aby je otevřel, ale byly zamknuté. Uvědomil si, že je vlastně sám zamykal. Chvíli přemýšlel a poté si pro sebe potichu řekl: „Jak se to teda Miladě na čelo dostalo?!“

Na křesle v obývacím pokoji Tomášova bytu začal zvonit mobilní telefon. Tomáš rychle vyletěl ze sprchy, vběhnul do obýváku a vzal mobil do ruky. Bylo to neznámé telefonní číslo. Hovor přijal a dal si telefon k uchu:
- „Arthur, prosím?“
- „Dobrý den. Tady Leoš Martínek z vydavatelství Pisatel. Přečetli jsme si vaše dvě povídky, co jste nám poslal i s názory na záhady, kterými jsou ty povídky inspirovány, a líbilo se nám to. Plánujete toho napsat víc?“
- „Dobrý den. Vlastně jsem nad tím zatím nepřemýšlel.“
- „Tak to byste měl. Opravdu je to zajímavé. Rádi bychom to vydali jako knihu, ale bylo by dobré, kdyby toho bylo víc.“
- „Dobře. Tak já tedy ještě určitě něco napíšu.“
- „Tak to je dobře. Budeme se těšit na spolupráci s vámi.“
- „To já taky.“
- „Tak nashledanou. Ještě se vám určitě ozveme.“
- „Dobře. Moc děkuji.“
- „Nashledanou.“
- „Nashledanou.“
Tomáš byl tak mile z hovoru překvapen a mile rozrušen, že si ani nevšiml, že do pokoje vstoupil Petr: „Tome. Ty chodíš po bytě ve dne nahý?“. Tom se leknul a rychle se otočil. Chvíli zaraženě na Petra koukal a poté se odběhnul do koupelny dosušit a obléct. Když se vrátil zpátky do obýváku, Petr seděl v křesle, v ruce měl sklenku s džusem a sledoval televizi. Tomáš se zeptal:
- „Jako doma, že?“
- „No a ne?“ zareagoval na Tomášovu otázku Petr.
- „Možná bys příště mohl začít používat zvonek, tak jako ostatní mí přátelé a ne můj náhradní klíč. Co kdybych tu měl, řekněme dámskou společnost.“
- „Dámskou společnost? A kdy ty jsi tu měl nějakou dámskou společnost. Tento byt viděl naposledy ženskou, když tu byl ještě minulý majitel.“
- „Ticho, jo? Náhodou mám teď přítelkyni.“
- „Jo, a kdo to je?“
- „To víš, že jo. Já ti to řeknu a tím pádem to bude moje ex. Co tu vlastně chceš?“
- „Nic. Nemůžu navštívit kamaráda, když jdu kolem, abych ho jen tak pozdravil.“
- „Kdybych tě neznal, tak ano, je to fajn, ale jsi to ty, takže, co tu děláš?“
- „Jejda fakt jedu jenom kolem. Nicméně když už jsem tady, nepučil bys mi auto?“
- „No fajn. Víš, kde jsou klíče, tak si ho vem.“
- „Já věděl, že je na tebe spoleh. Tak čau.“ Petr vypil na ex džus, vstal a dal se na odchod.
- „To si nedáš ani kafe se mnou?“
- „Docela spěchám. Čau.“
- „Čau.“
Tom zase zůstal v bytě sám.

Petr zastavil autem u chodníku a do auta nasedla pěkná mladá slečna. Hned jak se usadila, se na Petra podívala a zeptala se: „Páni. To je tvoje auto.“ Petr se pousmál a zalhal: „No.“ „Pěkné.“ odvětila slečna, načež Petr šlápnul na plyn a zamířil směrem ke kavárně Na Rohu.
V kavárně se Petr posadil naproti dívce, chvíli si vybírali v nápojovém lístku a poté se Petr zeptal: „Co si dáš, Míšo?“ Míša se Petrovi podívala do očí a s úsměvem odpověděla: „Já nic.“ To Petra trošku zarazilo: „Ale tak něco si dáš. Šak já zvu.“ Chvíli na to přišla obsluha: „Co si dáte?“Míša chtěla říct, že nic, ale Petr jí předběhl: „Doneste nám dvě latté.“ Servírka se usmála: „Dobře.“ a odešla pro objednávku.
Petr se usmíval na Michaelu a Michaela na Petra:
- „Dneska ti to sluší.“ pronesl Petr
- „Jo, děkuju.“
Servírka donesla objednávku.
- „Děkuju, ale já jsem ti říkala, že nebudu, nezdržím se tu dlouho.“ řekla Míša Petrovi, když servírka odešla.
- „To tak někam spěcháš. Já si říkal, že bychom se potom mohli jít ještě projít a eventuálně se stavit ke mně.“
- „Petře tohle není rande. Jen mě v pátek na té diskotéce zaujalo, jak jsi mluvil o těch záhadách a jak je se svým kamarádem zkoumáte.“
- „Jo v pátek na diskotéce. No až na to že jsem tehdy ztratil peněženku, s ne malou částkou, to bylo fajn. To jsi se mnou šla teď sednout jen kvůli záhadám?“ Petr nechápal, kam Míša mířila.
- „Moje sestra má se svým přítelem kemp U Tří čarodějek na břehu Vltavy kousek od Kralup nad Vltavou. No a řádí jí tam nějaký přízrak a děsí hosty, tak jsem si říkala, že by vás to mohlo zajímat. Nechtěli byste se na to podívat?“
- „No.“ Petr zůstal zaražený.
- „Jako jestli nechcete, nemusíte, ale kdybyste si to rozmysleli, tak tady je adresa a kontakt toho kempu.“ přesunula k Petrovi po stole složeny papír.
- „Takže všechno to bylo jen kvůli tomu, abys nás dostala do toho kempu?“
- „Vlastně jo. V pátek jsi mě nepustil ke slovu, abych ti o tom řekla.“
- „Aha.“
- „No nic, já už budu muset, tak se měj, a dík za latté.“ Míša se usmála, vstala a dala se na odchod.
- „Počkej…..je ta tvoje sestra pěkná?“
- „Je zadaná.“ odpověděla Míša s určitou nevolí ve výrazu, bez toho aniž by se na Petra otočila.
Petr si usrknul lattéčka a řekl si potichu pro sebe: „Šak to není nemoc.“

Na sporáku začala vařit v konvici voda. Tomáš vypnul plyn a vařící vodu nalil do svého oblíbeného půllitrového hrnku. Poté do horké vody položil louhovač plný sypaného zeleného čaje. Jakmile se čaj vyluhoval, tom louhovač vytáhnul, do čaje si nakapal pár kapek čerstvého citrónu a šel si v klidu sednout k počítači.
Tom si sednul, čaj si položil před sebe na počítačový stůl a poté zapnul samotný počítač. Už si začínal užívat klidu po horkém pracovním dni, když zazvonil zvonek. Tom si povzdechnul, vstal a šel ke dveřím. Podíval se kukátkem a nevěřil vlastním očím. Stál tam Petr a tak jako většina jeho přátel i on použil zvonek. Tom tedy otevřel a Petr vtrhnul do bytu a zamířil si to rovnou do obývacího pokoje. Tom ani nestihnul nic říct a tak jen zavřel dveře a zamířil si to za Petrem.
Petr seděl na křesle a zaraženě hleděl před sebe. Tom se opatrně zeptal: „Stalo se něco?“ Petr se ani na Tomáše nepodíval, ale odpověděl: „Ona mě úplně setřela.“ Tom chápavě kývnul a došlo mu, k čemu Petr potřeboval to auto. Ptal se dál: „Copak, všimla si tvých plachet hned na prvním rande?“ narážel Tom na Petrovi odstáté velké uši. Petr beze slov vstal a chtěl odejít, načež ho Tom zarazil: „Jejda tak promiň, ale musel jsem si rýpnout. Co se stalo? Nečekal jsem, že se objevíš tak brzo.“
- „Jo. Udělala ze mě prostě blbce. Ale to už je teď jedno. Co ty tvoje sepsané záhady, co jsi posílal do toho vydavatelství. Budou to chtít vydat?“ změnil Petr rychle téma.
- „Líbilo se jim to. Ale chtějí teho víc. Prý aby to dalo na knížku.“
- „Tak to pro tebe něco mám. Kemp U Tří čarodějek. Prý tam řádí nějaký přízrak a už si s tím neví rady, tak se na to můžeš podívat. Tady je kontakt.“ Petr položil na stůl vedle křesla složený papír, který dostal od Michaly a klíče od Tomášova auta. Následně se dal na odchod.
- „Kam jdeš?“ zeptal se Tom.
- „Někam spravit si náladu.“ Petr touto větou zakončil rozhovor a odešel z Tomášova bytu.
Tom vzal ze stolu složený papír a rozložil ho. Byla na něm adresa, název kempu, e-mail, telefonní číslo a webová stránka.
Tomáš si na počítači tedy najel na webové stránky kempu. Psalo se na nich, jak je kemp upravovaný a jako lákadlo u toho bylo psané, že v něm straší. Prý se tam má vyskytovat přízrak s červenýma očima. Tom si otevřel další záložku a hledal informace o přízraku s červenýma očima. Našel jen článek s nadpisem „Záhadná bytost nebo ďábel?“ Článek pojednával o tvorovi asi metr vysokém, který se pohyboval v okolí městečka Roswell a měl červené oči. Podařilo se ho i odchytit a byl převezen kdoví kam. To se ale Tomášovi nezdálo. Jak by se tvor z Rosvellu mohl vyskytovat kousek od Kralup nad Vltavou. „No nic, na tohle se asi budu muset podívat z blízka.“ řekl si Tom jen tak pro sebe, vzal do ruky mobil, vytočil telefonní číslo na recepci kempu U Tří čarodějek a udělal si rezervaci pro dvě osoby na víkend. Jakmile položil telefon, začal přemýšlet, jak jen donutí Petra jet s ním.

Pepa zalil čaj s medem horkou vodou, přidal trochu nastrouhaného zázvoru, hrnek dal na tácek a odnesl to do ložnice, kde ležela jeho nemocná přítelkyně Milada. Položil tácek na stolek vedle postele a podíval se na svého velice dobrého přítele a zároveň doktora, který Miladu prohlížel. Chvíli ho pozoroval a poté se zeptal: „Tak co s ní je Zdeňku?“ Doktor přestal Miladu prohlížet, schoval si vše do brašny, posunkem ruky Pepovi ukázal, ať ho následuje a odešel ven z ložnice. Jakmile vyšel i Pepa, Zdeněk zavřel dveře a spustil: „No nevypadá to vůbec dobře. Zdá se, že je to dost pokročilé stádium chřipky. Zítra jí přijdu odebrat krev a pošlu to na rozbor. Potom budu vědět víc.“ Pepu popadla úzkost. Tak strašně moc chtěl Miladě pomoc, ale byl úplně bezmocný. Chvíli se na Zdeňka díval a potom se zeptal: „Nechceš si dát aspoň kafe?“ Zdeněk věděl, že Josef teď potřebuje mít v někom oporu a jelikož měl i čas, tak souhlasně přikývnul: „Jo, proč ne. Dobrou kávou nikdy nepohrdnu.“ Oba dva přešli do kuchyně.
Zdeněk si sednul ke stolu a Pepa nejprve obsloužil jeho, poté nalil kávu i sobě a sednul si naproti němu:
- „Ty Pepo, nebudu ti lhát. Měl bys jí převézt do nemocnice.“ promluvil doktor.
- „To nejde. Víš, jaký má k tomu Milada postoj. Ta, i kdyby umírala, tak by do nemocnice nechtěla.“ ohradil Pepa.
- „Já vím, já vím. Ale je na tom vážně bledě. Podle mě je to chřipka, ale má i příznaky, které mi tam nesedí. Podivné jsou třeba ty červené fleky, co má po celém těle.“
- „Zdeňku, věříš na nadpřirozeno?“
- „Jsem doktor, já věřím ve vědu. Proč se ptáš, souvisí to nějak s Miladou?“
- „Možná.“
- „To mi vysvětli.“
- „O víkendu jsme byli na takovém výletě a spali jsme v kempu U Tří čarodějek, no a stalo se nám tam…..“ Pepa odvyprávěl Zdeňkovi celý příběh a zakončil ho: „…..no a měla ten znak na čele. Když jsme šli spát, tak ho tam určitě neměla, celou dobu byla chatka zamknutá a ráno, když jsem se probudil, už to tam měla.“
- „Jo, a ty si myslíš, že onemocněla kvůli tomu?“
- „Jo.“
- „To zní vážně tajemně, ale nezlob se, Pepo, na tohle já nevěřím.“
- „Jasně. Ty dáváš přednost vědě.“
- „Přesně tak.“
Po vypití kávy doktor odešel. Pepa poté přešel do ložnice a sednul si na postel vedle Milady. Chvíli jí bezmocně pozoroval a následně jí chytil za ruku a řekl: „Já zjistím, co se ti stalo a nenechám to jen tak, to ti slibuju.“

„Teda…..musím říct,……..že jsi dobrá.“ řekl zadýchaný Petr po výběhu na kopec dívce, která ho k běhu přemluvila. Dívka se usmála: „Nečekala jsem, že to zvládneš tak dobře. Většinou když někoho takhle vytáhnu, tak ten dotyčný končí už v půlce kopce.“ Petr stál v předklonu, opírajíc se rukama o své kolena. Měl pocit, že každou chvíli vypustí duši, ale nechtěl to na sobě dát jen tak znát. Otočil hlavu na slečnu a zeptal: „A taháš tak hodně kluků?“ Dívka se velice pěkně usmála: „Ne, většinou kamarádky.“
Petr si sednul a měl další otázku, i když se svým způsobem bál pozitivní odpovědi: „Další výběh bychom si mohli dát v sobotu, co ty na to Klárko?“ Klára se zamyslela a už chtěla říct, že jo ale pak si něco uvědomila: „Petře to asi nepůjde, já jedu v pátek na celý víkend do Prahy. Nezlob se.“ Petr si v tu chvíli vzpomněl na kemp U Tří čarodějek a uvědomil si, že kemp je kousek od Kralup a ty jsou zase kousek od Prahy. Okamžitě mu proběhlo hlavou několik myšlenek a poté řekl: „Já vlastně taky musím do Prahy. Teda ne přímo do Prahy, ale kousek nad Prahu. Bych tě mohl vzít.“ Klára se zamyslela a souhlasně přikývla: „Tak jo, to by mi pomohlo.“ Petr se radostně pousmál, načež mu Klára usměv opětovala se slovy: „Tak fajn, teď běžíme pomalu zpátky.“ Petrovi v tu chvíli úsměv ztuhnul, povzdechnul si, pomalu se postavil a náročně se rozběhnul za Klárou.

Tomáš přešel z obývacího pokoje do kuchyně, vzal do ruky mobil položený na kuchyňské lince a chtěl vytočit Petra. V tu chvíli od něj ale měl příchozí hovor. Řekl si pro sebe: „To je ale náhodička.“ a hovor přijal:
- „Čau, zrovna jsem ti chtěl volat.“ řekl Tomáš.
- „Jo, a cos chtěl?“
- „Ty první, přece jen voláš ty mě a ne já tobě.“
- „No fajn. Já jsem si říkal, že by to chtělo průzkum toho kempu U Tří čarodějek, co myslíš a asi bychom tam měli jet i co nejdřív, nejlépe teď o víkendu.“
- „No….to by jsme asi měli.“ odvětil Tomáš trochu překvapeně.
- „To je fajn. Tak já tam zavolám a zarezervuju nám ubytování.“
- „To je dobré. Já to zařídím.“
- „Ok. A cos chtěl ty?“
- „To už je jedno asi, nějak jsem to zapomněl.“
- Dobře, tak čau v pátek.“
- „Čau.“
Tom položil mobil zpět na kuchyňskou linku a příjemně zaskočen přemýšlel, co že Petr se tak najednou zajímá o záhady. Už se chtěl odebrat a jít zpět do svého obývacího pokoje k počítači ale měl opět příchozí hovor od Petra. Podiveně se podíval na displej, poté hovor přijal a dal si telefon k uchu:
- „Ano? Zapomněl jsi něco?“ zeptal se opatrně Tomáš.
- „Jo, vlastně jo. Nevadilo by ti, kdyby s námi jela jedna moje kamarádka, která potřebuje hodit do Prahy, že?“ promluvil Petr.
- „Ne. Proč by mi to mělo vadit?“ usmíval se Tom.
- „Tak fajn. Díky. Čau.“
- „Zdar.“
Tom opět odložil mobil na linku a nemohl se přestat usmívat, přičemž si pro sebe řekl: „A já si myslel, že bys jel jen tak zkoumat nějaký přízrak Petře.“

Byl pátek. Petr vyšel ven z paneláku, kde bydlel a zamířil si to hned k již přistavenému Tomášovu autu. Tomáš, jak si Petra všimnul, že už konečně jde, vystoupil, otevřel kufr, kam si Petr hodil tašku a poté oba dva nastoupili. „Tak kam jedem pro tu tvojí v uvozovkách kámošku?“ zeptal se, otáčejíce klíčem v zapalování Tomáš. Petr se na Toma podíval s úsměvem a řekl: „Tahle je oříšek. Takže je to stále opravdu jen kamarádka. Jeď, já tě budu navigovat.“ Tom se usmál a s úsměvem a slovy: „Stejně nechápu, co na tobě pořád ty holky vidí.“ uvedl auto do pohybu.
Kamarádi zajeli pro Kláru, Petr jí představil Toma a Tomovi jí a společně se dali na cestu směrem na Prahu.

„Tady. Tady zastav.“ Tomáš tedy na Petrovo přání zastavil své auto u krajnice před jednou z pražských kaváren. Klára se podiveně na Petra podívala a Petr to hned vysvětlil: „Říkal jsem si, že by jsme mohli zajít na kávu, když už jsme tady.“ Klára chápavě přikývla a řekla: „Jo to bude fajn. Ráda si s vámi dvěma dám kafe.“ Petra, Klářina reakce zaskočila a chvíli nevěděl co říct, ale po chvíli zareagoval: „No. Tomáš s námi nemůže. Měl by jet už do toho kempu, že Tome.“ Petr se otočil na Toma a prosebně se na něj podíval. Tomáš si povzdechl a řekl: „No. To bych asi měl.“ Klára tedy poděkovala za svezení a vystoupila. Když zavřela dveře, Petr se na Toma otočil a chtěl něco říct, ale Tomáš ho předběhnul: „Já vím. Když jde o ženské, jde kamarádství stranou.“ Petr se usmál a se slovy: „Přijedu zítra za tebou.“ z auta vystoupil. Tom si na tohle Petrovo chování už zvykl a tak jen s úsměvem na tváři zakroutil hlavou a rozjel se do kempu.

„U Tří čarodějnic….1,5km“ přečetl si Tomáš na směrníku a zamířil směrem, kterým směrník ukazoval. Po chvíli opravdu dojel před brány kempu. Vjel tedy pomalu dovnitř a zastavil se až před závorou. Nic se nedělo a tak vystoupil a zamířil si to do recepce.
Recepce byla odemknutá, ale uvnitř nikdo nebyl. Tomáš se zeptal do prázdna: „Je tu někdo?!“ ale nikdo se neozval. Došel pomalu k pultu recepce a rozhodl se, že počká. Nemusel ale čekat dlouho. Asi po minutě do recepce vešla blonďatá žena ve věku asi 27 let.
„Co tu chcete? Máme zavřeno.“ řekla žena utrápeným tónem a šla za pult. Tom se představil: „Jmenuji se Tomáš Arthur. Píšu knihu o různých záhadách. Slyšel jsem, že vám tu řádí přízrak a děsí vám hosty. Mimochodem, mám tu zarezervovanou chatku.“ Žena si povzdechla: „No jestli si myslíte, že tu vydržíte, tak se tu klidně ubytujte. Tady jsou klíče o chatky a karta od závory. Ale varuji vás. Dějí se tu hnusné věci. Ta poslední mi vyhnala všechny hosty. Jo a omlouvám se, nepředstavila jsem se, jmenuji se Krlová, Pavlína Krlová. Jsem majitelka.“ Tom se na majitelku podiveně podíval: „Co se tu stalo naposled?“ Paní Krlová se na Tomáše podívala jako by si z jeho postoje a očí četla, jestli mu může věřit. Poté řekla: „Pojďte se na to raději podívat sám.“ a vyšla ven z recepce následovaná Tomášem.
Dvojice přešla přes celý kemp a už to Tomáš viděl. Na větvi jednoho stromu tam visela liška hlavou dolů stažená do půlky těla z kůže. Byl to strašlivý pohled. Tom se otočil na majitelku s otázkou: „To se tu objevilo kdy?“ Pavla se okamžitě odpověděla, přičemž jí do očí hrkly slzy: „Včera ráno si toho všimnul jeden host, co ráno chodíval běhat. Tu noc byly po kempu pořád slyšet kroky, přicházející odnikud a strašlivý smích, nebo řev nebo co to bylo. Všichni hosti se sebrali a odešli s tím, že už se sem nikdy nevrátí a budou varovat před tímhle kempem všechny, které potkají. To nás zrujnuje.“ Tomáš se na majitelku lítostivě podíval: „Tohle tu ještě nechte pověšené. Zítra to nafotím. A co se týče toho přízraku. Věřím, že to bude mít racionální vysvětlení a já na to přijdu. Očistím jméno vašeho kempu.“ Pavlína se na Toma nadějně podívala a poté beze slov odešla. Tom se zadíval na mrtvou lišku a zamyslel se.

Když začalo slunce pomalu zapadat za obzor, stál Petr na hlavním nádraží v Praze a snažil se zorientovat v odjezdech vlaků, když mu v kapse začal zvonit telefon. Volal mu Tomáš.
- „Čau Petře, jak probíhá rande, neruším?“
- „Zdar. Ani mi nemluv.“
- „Takže už ti skončilo jo?“
- „Dalo by se to tak říct.“
- „No to je teď jedno. Chtěl jsem tě požádat, jestli bys mi tam někde nekoupil foťák. Nějakou kvalitní zrcadlovku. Zítra ti to zaplatím, neboj.“
- „To je v pohodě. Já bych na tebe vlastně měl taky prosbičku. Nezajel bys pro mě. Mohl by sis zrovna ten foťák vybrat sám podle svého v kusu. Co na to říkáš.“
- „Pffff…..ach jo…..no co už s tebou, tak já vyrážím. Kde tě najdu?“
- „Sejdeme se v nákupním centru v Letňanech. Víš kde to je?“
- „Jasné. Jedu teda tam. Tak zatím.“
- „Dík. Máš to u mě. Tak čau.“
Petr dal mobil opět do kapsy a usmívajíc se, se vydal k metru.

Tom si skrz výlohu prohlížel fotoaparáty. Jeden se mu zalíbil a už chtěl vejít do obchodu, když ho zarazil známý hlas: „Já myslel, že se sejdeme u vchodu?“ Byl to Petr. Tomáš se na něj otočil se slovy: „U tebe člověk nikdy neví.“ Petr se usmál: „To je fakt. Už sis něco vybral?“ Tom zakýval hlavou jako že jo: „Zajdu si to koupit, počkáš tady?“ Petr pokývnul hlavou a Tom zmizel s davem lidí v obchodě.

Majitelka kempu Pavlína Krlová zaparkovala své auto před garáží jejího domu, vystoupila, zamknula a chtěla se vydat k brance, když se před ní postavil mladý muž. Proti světlu lampy osvětlující chodník mu Pavlína neviděla do obličeje. Cítila, jak se jí zmocnil strach, ale nechtěla to na sobě dát znát. Opatrně se zeptala: „Můžu vám nějak pomoci?“ Muž jen mlčel a pozoroval jí. Pavla se tedy zeptala znovu: „Potřebujete něco.“ Muž promluvil zoufalým, ale hrozivým hlasem: „Co se jí to stalo? Od doby co jsme ve vašem kempu strávili noc, jen spí. Řekněte mi, co to ve vašem kempu je?!“ Pavla chvíli přemýšlela, kdo by to mohl být, ale nerozpomněla se. Pomalu se podívala do okna domu doufajíc, že tam zahlédne svého přítele, ale neviděla nikoho. Muže mlčící Pavla rozzuřila a tak zařval: „Co to jsou za čáry?!“ Pavla strnula strachy a muž jí chytil za límec. Pavle do očí vyhrkly strachem slzy. Její jediné přání bylo, aby se tam objevil její přítel a přemýšlela jak ho kontaktovat.
Muž se rozzuřil ještě víc a shodil Pavlu na zem se slovy: „Řekněte mi, co se mé přítelkyni stalo, nebo přísahám, že si její duši vykoupím tou vaší.“ Pavla ze strachu promluvila: „Já nevím, co se jí stalo.“ ačkoli nevěděla o kom je řeč. Muž se k Pavle začal shýbat a chtěl jí opět chytit, když se od dveří domu ozval mužský hlas: „Co se to tam děje?“ V tom se neznámý muž sehnul víc k Pavle, světlo lampy mu osvítilo půlku obličeje. Pavla ho poznala. Nevěděla, kdo to přesně je, ale věděla, že u nich byl nedávno ubytovaný. Muž promluvil: „Příjděte na to, jak Miladu uzdravit, nebo se neznám.“ a odběhnul pryč. Chvíli na to k Pavle přiběhnul její přítel a pomohl jí na nohy se slovy: „Co se stalo?“ Pavla ale neodpověděla, jen skočila svému příteli kolem krku a pevně se k němu přitiskla. Její přítel Tonda ji také pevně objal a podíval se do tmy, jestli někde ještě nezahlédne toho, jenž obtěžoval jeho lásku.

Tomáš s Petrem byli na cestě ke kempu. Tom řídil a občas se beze slov podíval usměvavě na Petra. Petr to po chvíli nevydržel a tak se zeptal: „Co je?“ Tomáš se opět na Petra ušklebačně usmál a řekl: „Ale nic. Jen že jsi říkal, že přijedeš až zítra a najednou tu sedíš vedle mě už dneska. Tak mě jen zajímá, co se stalo. Je na starší?“ Petrovi proběhla hlavou myšlenka, jestli má Tomášovi vůbec pravdu říkat, ale nakonec si řekl, že když mu to neřekne, tak to z něj Tom nepřestane tahat minimálně do konce víkendu. „Jela do Prahy za svou přítelkyní.“ Tomovi se usměv rozšířil: „Jakože…..?“ „Jo, jako za svojí partnerkou, milenkou, celoživotní láskou.“ přerušil ho rozrušený Petr. Toma ale Petrova rozrušenost vůbec nerozhodila a zeptal se provokativně další otázkou: „To máš docela pech, že?“ Petr však místo odpovědi dal víc nahlas autorádio, čímž dal Tomovi najevo, že nebude odpovídat. Tom pochopil, o to víc se začal usmívat a zakončil to hlasitou větou, tak aby přeřval rádio: „Tak se můžeš ještě nechat přeoperovat na ženskou. Třeba tě potom chtít bude.“ Petr dal na tohle Tomovi ránu do ramene a poté se na sebe oba přátelsky usmáli.

Kemp U Tří čarodějek zel prázdnotou. Všude byl ohromný klid. Jen cvrčci cvrlikali. Kemp byl osvícen jen září měsíce před úplňkem. Tento klid přerušil příjezd automobilu, ve kterém seděl Tomáš s Petrem.
Tom auto zaparkoval před chatkou a i s Petrem vystoupili. Poté Tomáš auto zamknul a oba dva se odebrali do chatky.
Tomáš si ještě svým novým fotoaparátem zašel nafotit mrtvou lišku, visící za ocas a poté šel i s Petrem spát. Čekala je klidná noc. Nic zvláštního se nestalo.

Slunce se vyhouplo nad obzor a kemp prozářily skrz stromy jeho paprsky. Petr se ve své posteli převalil na druhý bok a Tomáš ležel na břichu a slintal si na polštář, když je oba probudilo zabouchání na dveře jejich chatky. Petr přes sebe přehodil peřinu a řekl: „Nejsem doma.“ Tom se pomalu otočil na záda a utřel si pusu. Jen tak v klidu ležel a někdo zabouchal na dveře znovu. Tom odhodil peřinu, obléknul si rychle aspoň kalhoty a šel otevřít.
Před dveřmi stála majitelka kempu. Tomáš jí popřál dobré ráno a nechápavě se na ní podíval. Pavla se pousmála: „Dobré ráno. Jen jsem vám chtěla nabídnout snídani. Vím, že jsem včera říkala, že je kemp zavřený, ale když už tady jste. Musím si teď hostů vážit.“ Tom se pousmál: „Jistě moc děkujem. Oblečem se a hned příjdem.“ Pavla se opět usmála a se slovy: „Takže vidím, že už tu máte i kolegu, takže snídaně pro dva. Připravím jí pro vás v bufetu.“ pomalu odešla. Tom ještě jednou poděkoval, zavřel dveře a šel probudit Petra. Už předem však věděl, že to nemá smysl a měl pravdu. Musel na snídani odejít sám.
Snídani už byla připravena na stole v bufetu. Sedl si tedy na židli před jednu ze tří porcí. Hned na to z kuchyně vyšla i Pavlína a v ruce nesla džbán džusu. Položila jej před Toma, ten poděkoval a nalil si. Pavla si sedla ke druhé porci, porozhlédla se kolem sebe a zeptala se: „Kolega nesnídá?“ Tom se pousmál: „Ale jo, snídá, ale až se vyspí ochrapa jeden.“ Pavlína se také usmála: „Tak to je stejný jak ten můj. Z postele ho v podstatě donutí dostat se jen vstávání do práce. Dělá na záchrance řidiče.“
- „Já myslel, že s vámi vede tento kemp?“ otázal se Tomáš.
- „Ten kemp ve skutečnosti patří jemu. Od doby co jsme se poznali, mě ale tak zasvětil do chodu, že jsem to začala pomalu vést já a on hned jak byla možnost, vzal místo na záchrance. Je to ale špatné. V poslední době jsem buď s ním, nebo tady v kempu. Víte, já pocházím z Moravy, nechala jsem tam celou rodinu. Tím, že se teď musím starat o kemp, za nimi moc jezdit nemůžu. Nejvíce mě to mrzí u mé mladší sestry. Moc jsme si rozuměli. “
- „Ale zase jste s člověkem, kterého milujete a on určitě vás taky.“
- „To je otázka. Několikrát už jsem Tondovi navrhovala ať jedem na dovolenou právě na Moravu, ale on vždycky chce někam do ciziny. Na Moravě jsem nebyla už 5 let a kemp nemůžu jen tak opustit. Jsem tu já a mám k ruce akorát jednu recepční a obsluhu tady toho bufetu a Tonda další lidi přibrat nechce. Ale tak možná tím, co se tu děje budeme muset kemp zavřít a potom zas budu mít čas na svou rodinu.“
- „Já se omlouvám, že teď odbočím, ale můžete mi něco říct o tom přízraku s červenýma očima?“
- „Ale jo. Podle místní pověsti asi pře 70 lety zde, v místě kempu byl dům, kde bydlely tři čarodějky Mara, Kela a Riza. Byly hodné a léčily místní. Jednou ale měli uzdravit velice nemocné dítě, ale nepodařilo se jim to. Byly hned prohlášeny za vražedkyně. Čarodějky se ale jen tak lehce nevzdali. Řekli si, že neublíží člověku, i kdyby jim šlo o život a tak povolali z jiného světa tvora, který je měl chránit. Podle popisu měl červeně svítící oči. Na nějakou dobu to místní zastrašilo, ale asi po roce zemřela Kela brutální smrtí. Mara a Riza dostali strach a Riza se chtěla pomstít, ale Maře se podařilo Rizu přesvědčit o tom, že lidem nemůžou ublížit. Když však o několik týdnů později zemřela i Mara, Rizy se zmocnil vztek a pomstychtivost. Vzdala se svého slibu o neubližování lidem a toho tajemného tvora poslala proti místním. Vše se ale zvrtlo a i Riza nakonec zemřela. Uhořela ve vlastním domě poté, co ho místní zapálili. Od té doby se prý přízrak s červenýma očima občas zjevuje a mstí se za své povolatelky. To je celý příběh, ale je to jen pověst.“
- „A vy té pověsti věříte?“
- „Já nevím, čemu mám věřit. Včera večer na mě zaútočil jeden z bývalých ubytovaných. Bylo to zvláštní. Tvrdil, že jeho přítelkyně záhadně onemocněla po pobytu u nás.“
- „Máte na něj kontakt?“
- „Teď z hlavy ne, ale můžu se podívat do knihy návštěv, myslím, že u nás byl ubytovaný minulý víkend, tak tam by to mělo být.“
- „Dobře. Rád bych se na to potom podíval.“
- „Určitě.“
- „Jen jedno mi nejde do hlavy. Přijde mi, že chcete, ať se kemp zavře, ať můžete být opět více se svou rodinou, proč jste s toho byla včera tak nešťastná?“
- „Víte ono je to půl na půl. Ráda bych aby ten kemp prosperoval. To by se potom třeba opravdu mohli přijmout noví zaměstnanci a já bych byla šťastná, že mám víc času a Tonda by byl rád, že kemp funguje. Takhle by to bylo asi nejlepší. Tím, že teď aspoň uvidím rodinu, se v podstatě snažím jen uklidňovat.“
- „Jo tak.“
Ke stolu si přisednul celý rozlámaný Petr. Tomáš s Pavlínou mlčeli. Petr si je prohlédnul a po chvíli ticha se zeptal: „To jste mě pomlouvali, nebo co?“ Tomáš zavrtěl hlavou: „Ne, jen mě zarazilo, že už jsi vzhůru.“ Petr se na Toma nevraživě podíval a řekl: „Víckrát už mě nebuď!“ Následně si kousnul do rohlíku.
Po snídani šel Petr s Tomem a Pavlínou zkontrolovat knihu návštěv. Téměř okamžitě našli, koho potřebovali. Josef Han a Milada Jakešová. Opustili kemp v neděli ráno a v poznámkách bylo napsáno „ve spěchu“. Museli to být oni. Tom si teda na ně vzal adresu, s Petrem Pavle společně poděkovali a vydali se zpět ke své chatce.

Pepa Han chodil nervózně po obývacím pokoji tam a zpátky a v ruce tiskl pevně mobil. Na chvíli se zastavil, na mobilu vytočil svého kamaráda Zdeňka a začal volat:
- „No čau Pepo, jak je Miladě, je jí lepší?“ ozval se v telefonu Zdeněk.
- „Ahoj, ne Miladin stav se nezlepšil, prosím tě, nemůžeš mi zjistit, jestli má na rychlé dnes v noci službu řidič Antonín Mikeš?“
- „No podívám se ti. K čemu to potřebuješ vědět.“
- „Ale je to starý známý a zjistil jsem, kde bydlí, tak bych ho rád večer překvapil. Ale neříkej mu že to chci vědět já, rád bych ho překvapil.“
- „Jo tak. Mrknu se ti a pošlu ti SMS.“
- „Jo díky. Tak se měj.“
- „Nemáš zač, tak já už musím, máme výjezd. Ahoj.“
Josef položil mobil na stůl a sednul si do křesla.

Tomáš si na posteli balil svůj fotoaparát, když se ho Petr sedící na posteli naproti němu zeptal: „Co máš vlastně teď v plánu?“ Tom se na Petra podíval: „No, teď bych asi zajel za bývalým místním kronikářem, nějakým Rauberem. Krlová mi řekla zajímavou místní pověst o přízraku a třech čarodějnicích, podle nichž je tento kemp pojmenovaný, takže chci zjistit kolik je na té pověsti pravdy.“ Petr se nad tím zamyslel a poté řekl: „No ale tam s tebou nemusím. Já se zajdu poptat místních.“ Tomáš se usmál a souhlasně přikývnul: „Jo, to není špatný nápad.“ Následně si hodil brašnu s fotoaparátem přes rameno a se slovy: „Tak já valím.“ vstal a rozešel se ven z chatky. Otevřel dveře a trošku se lekl. Před dveřmi stála Pavlína Krlová zrovna připravená zaťukat. Tom se zeptal: „Děje se něco?“ Pavlína zakroutila hlavou a řekla: „Ne, nic. Jen jsem teď telefonovala s přítelem a společně jsme si řekli, že když nám chcete pomoct, tak by jsme vás rádi z vděčnosti pozvali na večeři dnes večer. Přijdete?“ Tom se podíval tázavě na Petra a poté vrátil svůj pohled zpět na Pavlínu. Už chtěl pozvání přijmout, ale předběhnul ho Petr: „Samozřejmě. Rádi přijdeme.“ Pavla se pousmála, podala Tomášovi adresu na papírku a se slovy: „Tak v 5.“ odešla.
Tom papírek rozbalil, přečetl adresu, s úsměvem podal papírek Petrovi, řekl: „Tak zatím.“ a taky odešel. Petr se na papírek podíval, usmál se a pro sebe si řekl: „No tak v pět no.“

Tondovi, příteli od Pavlíny, zazvonil v kapse telefon. Volal mu doktor Zdeněk. Tonda to teda vzal a zeptal se: „Ano?“
- „Čau, promiň, jestli otravuju, jen mi volal nějaký chlápek, prý je nějaký tvůj známý a že by se chtěl k tobě večer stavit, tak jestli jsi doma. Má to být pro tebe překvapení, ale hledím do tvých služeb a máš tu prohozenou směnu, takže v práci nebudeš, ale nevím, co mu říct. Víš jak, nechci, ať ti vzniknou nějaké problémy s těma tvýma milenkama.“
- „Jo, dík že mi voláš, sice nevím, o koho jde, ale řekni mu, že jsem ve službě. Nebudu doma.“
- „Jasné, tak čau.“
- „Čau.“

Oto Rauber si ve své pracovně vychutnával doutník, když někdo zazvonil na zvonek u dveří. Oto si povzdechnul, položil opatrně doutník na popelník, s křečovitým úsměvem vstal ze židle, vzal do ruky hůl a kulhavým krokem opírající se o hůl se rozešel ke dveřím.
Rauber otevřel dveře a u jeho prahu stál mladý muž. Oto se zeptal: „Přejete si.“ Tom podal přátelsky ruku se slovy: „Dobrý den. Jsem spisovatel Arthur, chtěl bych vás požádat o věnování trochu času. Rád bych se dozvěděl něco o místní historii.“ Oto se přátelsky usmál. Byl to hodný starý pán, co rád pomáhal lidem. Tomáš mu udělal svým způsobem radost. Cítil se, že je žádaný a potřebný, proto dlouho neotálel a hned Tomáše pozval dál slovy: „Ale jistě mladíku, jen pojďte dál, rád vám pomůžu.“ Toma reakce starého pána potěšila, usmál se a vstoupil do domu.
Oto dovedl Tomáše až do své pracovny, kde mu nabídnul místo u stolu a sám si sednul přes stůl naproti. Hned nabídnul Tomášovi doutník, ale Tomáš s tím, že nekouří, slušně odmítnul. Oto se opět pousmál a řekl: „Já taky normální cigarety nemusím, ale pro doutníky mám slabost. Tom chápavě kývnul hlavou.
Tomáš se díval po krásně upravované Rauberově pracovně a obdivoval jí, když ho pan Rauber přerušil: „Tak o co přesně se zajímáte mladíku?“ Tom se podíval panu Rauberovi do očí a spustil:
- „No víte, půjdu rovnou k věci. Možná si o mě pomyslíte, že jsem blázen, ale zajímá mě, co je pravda na pověsti o třech čarodějnicích a jejich vyvolaném přízraku s červenýma očima?“
- „No, možná vás to překvapí mladíku, ale zrovna tahle pověst je založena na pravdě docela dost. Nejednalo se tedy o tři čarodějky, i když prý provozovaly černou magii, ale tři sestry, které zdědily dům po svém otci, který byl velice bohatý a mocný ale také pyšný a zlý. Nikdo ho tu neměl rád, a když umřel, nenávist občanů se přenesla na jeho 3 dcery. Jednoho dne tu spadlo americké letadlo, které podle zápisů, které se později našly, letělo do Ruska do nějakého výzkumného střediska. O několik týdnů později byla prý v lese viděna jedna ze sester, jak jde s nějakým podivným tvorem, který prý měl jasně červené oči. Rychle se to mezi místními rozneslo a brzy byly sestry obviněny, že se spolčily s démonem a ohrožují tak celé okolí. Byly vyhnány a jejich dům zapálen kvůli vypálení zlu. Co se stalo se sestrami, to se neví, ale ten tvor, se tu podle očitých svědků občas objevuje. Ale podle všeho nic nedělá, občas zmizí nějaká ovce nebo kráva, ale to můžou dělat i zloději dobytka.“
- „Takže tvrdíte, že ten tvor pochází z Ameriky?“
- „Podívejte. Já ani netvrdím, že existuje. Říkám jen, co se píše v kronice. Zbytky letadla jsou v lese dodnes, ale informace, co bylo na palubě, se nikdy nepodařilo zjistit. Krátce po dopadu byl jen mezi troskami nalezen záznam, ze kterého se dalo vyčíst, že letadlo letělo do toho Ruska. Poté si však celou věc vzala pod palec vláda a ta nám všechno zatajila.“
- „A co si o tom teda myslíte?“
- „Já tady nejsem od toho, abych něco soudil mladíku, ale dle mého názoru, na palubě toho letadla muselo být něco opravdu tajného, když z toho vláda dělala takové tajnosti. Do takových věcí se nevyplácí strkat nos mladíku. Nakonec stejně budete za blbce, ne-li něco horšího.“
- „Myslíte, že ten tvor může být mimozemšťan?“
- „Jak jsem řekl, já si o tom raději nic nemyslím. Zvědavost je strašná lidská vlastnost. To co má být skryto je skryto a co má být odhaleno, samo jednou vyplave na povrch. To si pamatujte mladíku.“
Tomáš ačkoli stařečkovy slova uznával, nechtěl jen tak pátrání vzdát. Nechal si nakreslit přibližnou mapu kde najde trosky letadla, poté panu Otovi Rauberovi poděkoval za čas, rozloučil se a odešel.

„Jako já miluju kolečkové brusle, akorát jsem si ty svoje nechal doma. Ale to nevadí, si zajedu koupit nové a potom by jsme mohli někam spolu vyrazit. Co třeba…..“ Petra, nabalujícího jednu z místních holek přerušil zvonící mobilní telefon v jeho levé kapse u kalhot. Slečně, se kterou si zrovna domlouval sportovní rande, se omluvil a zvednul telefon:
- „No zdar Tome. Víš, nevoláš zrovna v ten nejlepší okamžik.“ řekl Petr do telefonu
- „Jo, ale to přes ten telefon nepoznám. Mimochodem myslel jsem, že jsi mi tady jel pomáhat pátrat a ne balit holky.“
- „Co? Jak to víš, co dělám?“
- „Tak při čem jiném, bych zrovna tebe mohl vyrušit?“
- „No a proč voláš?“ Petr nechtěl v tématu pokračovat.
- „Něco mám. Prý tady do lesů spadlo americké letadlo a jeho trosky jsou tu doteď, tak bych se na to rád podíval, tak jsem si říkal, že bys mohl jít se mnou.“
- „No jistě, tak jsem tu přece proto, abych ti pomohl s pátráním. Ale mám to u tebe. Sejdeme se za půl hodiny v kempu. Čau.“
Petr telefon položil, podíval se na slečnu a řekl: „No nic, tak na ty in-liney zajdeme někdy jindy. To víš, ale musím se teď postarat o babičku.“ Dívka se usmála: „Jo tak se běž postarat o tu babičku dobráku.“ a dala se na odchod. Petr nechápal a pokusil se ještě situaci zachránit: „Dáš mi aspoň číslo, ať se na tu vyjížďku domluvíme?“ Dívka se na Petra jen otočila hlavou a usmála se, ale bez zastavení a jakéhokoliv slova pokračovala dál. Petr si povzdechnul a rozešel se ke kempu.

V kempu Tomáš Petrovi řekl vše, co se dozvěděl a společně se poté vydali ke spadlému letadlu do lesa.
Kronikář cestu k letadlu popsal dost jasně, takže Tomášovi netrvalo dlouho letadlo najít. Pan Rauber měl pravdu. Byly to jen trosky. Ani pomalu nešlo poznat, že to kdysi bylo letadlo.
Petr se po troskách podíval a nechápavě se zeptal: „Co tady vlastně hledáme?“ Tomáš snažíc se pohledem najít něco zajímavého, odpověděl: „Já ani nevím. Jen jsem to tady chtěl vidět, kdyby se tu třeba něco našlo.“ Petr se ušklíbl a opřel se o kus trčícího železa ze země. Vtom se mu zatočila hlava:
Je v nějakém nákladním letadle. Uprostřed nákladního prostoru je nějaká bedna a všude kolem jsou muži v oblecích. Petr k bedně přistupuje blíž a kouká do ní skrz malou škvíru. Nevidí ale nic než jen tmu, když mu najednou projede po zádech mráz. Škvírou na něj hledí dvě červené oči…..
„Petře jsi v pohodě?“ zeptal se Tomáš, přidržujíc Petra poté, co viděl, jak se mu zatočila hlava. Petr se probral ze své představy, podíval se zmateně na Toma a řekl: „Jo jasně, jsem v pohodě, jen se mi zatočila hlava.“ Tomáš zakroutil hlavou: „Tyhle tvoje stavy mi budeš muset vysvětlit. Doteď nevím, jak jsi předvídal tu srnku na cestě s Polska nebo i tu Simoninu nehodu.“ Petr odvrátil od Toma zrak a se slovy: „To nic Tome, jsem v pohodě.“ se rozešel pryč. Tomáš ho následoval, přičemž si ještě nechápavě zavrtěl hlavou.

Přiblížila se pátá hodina večerní a Petr s Tomášem stáli před brankou domu majitelky kempu Pavlíny Krlové. Petr se už od své vidiny v lese plně vzpamatoval, ale i přes doléhání Tomáše, mu o své schopnosti, kterou nějak získal z doby, kdy bloudil v časoprostoru, neřekl.
Tomáš zazvonil na zvonek. Netrvalo dlouho a Pavlína jim přišla otevřít a pozvala je dál.
Dům měla pěkný a Petr s Tomášem ho náležitě ocenili a pochválili Pavle její vkus. Poté už zamířili do kuchyně ke stolu.
Pavlína donesla na stůl vše, co navařila. Ještě než začali jíst, se Petr zeptal: „A kde máte vlastně přítele? Myslel jsem, že tu bude s námi.“ Pavlína hned vysvětlila: „Taky jsem si to myslela, ale potřeboval si na poslední chvíli ještě něco zařídit ještě před prací.“ Petr chápavě pokývnul hlavou.
Jídlo všem chutnalo. Tomáš i Petr Pavlíně pochválili její dobré kuchařské dovednosti a po sklizení nádobí ze stolu a následného sezení u vína se Pavlína zeptala: „Tak přišli jste na něco?“ Petr chtěl něco říct, ale Tom ho předběhnul: „Zatím nic velkého, zatím máme jen strašně kusé informace, které do sebe moc nezapadají. Roku 1996 se v Roswellu stalo něco zajímavého. Byli tam spatřeni tvorové asi metr vysocí, kteří měli červené oči. Dokonce se podařilo nějaké i odchytit, ale co s nimi bylo dál a co to je za tvory, to nikdo neví. Jen mě napadlo, že to může mít souvislost.“ Pavlína zakroutila hlavou: „Tvrdíte, že tohle je příběh z roku 1996, ale tady ten tvor podle všeho řádí už asi 70 let.“ Tom hned zareagoval: „Ano to mě taky napadlo, ale proč by se ten tvor nemohl v Roswelu objevit taky již před 70 lety? Mohli ho odchytit a poslat do výzkumného střediska do Ruska. Po cestě však letadlo havarovalo a tvor utekl.“ Pavlína opět zakroutila hlavou: „Máte zajímavou teorii, ale proč by letadlo do Ruska letělo přes Českou republiku?“ Tom zase hned zareagoval: „Určitě to chtěli utajit a tak poslali letadlo nepřímou cestou, aby nevzniklo podezření.“ Pavlína chtěla něco říct, když zazvonil zvonek u dveří. Pavla šla otevřít.
V době Pavlíniny nepřítomnosti si Petr usrkl vína a zeptal se Tomáše: „Ty opravdu myslíš, že ta tvoje teorie je pravdivá?“ Tom se zamyslel: „Já nevím, ale uznej, že by to dávalo smysl.“ Petr se Tomášovi podíval do očí: „Já nevím. Je to docela absurdní. Nikdy ten tvor nebyl vyfocen, nikdy nikomu neublížil, krom toho, že se o něm mluvilo tak nikoho neděsil až do teď a to už je to nějakých těch 70 let. Proč až teď s ním začaly být problémy?“ Tom nad tím začal přemýšlet.
Do jídelny vstoupila Pavlína a po boku ji stála její mladší sestra Michaela s krosnou na zádech. Pavlína jí nejprve představila Tomáše, načež jí Tomáš podal ruku a políbil na tvář. Poté jí chtěla představit Petra, ale Michaela jí přerušila se slovy: „My už se známe.“ Tom jen odvrátil pohled a řekl si pro sebe: „Jak jinak.“ Petr se na Míšu usmál a polichotil: „Sluší ti to.“ Michaela se usmála na Petra a hned ohradila: „Nesnaž se, nemáš šanci.“ Petrovi zmizel úsměv, načež se ale Tomáš usmát musel. Petr se na něj nevraživě podíval. Chvíli panovalo trapné ticho, které Tomáš rozseknul: „No nic, my už stejně půjdeme.“ Petr souhlasně přikývnul, načež se oba dva s děvčaty rozloučili a odešli.
Venku se Tomáš nepřestal usmívat, načež mu Petr řekl: „Tohle zůstane mezi námi, jasné?! A kdyby ses přestal konečně tak blbě usmívat tak bych se taky nezlobil.“

Michaela po tom, co si vybalila svoje věci v pokoji pro hosty, si šla sednout za svojí starší sestrou Pavlínou do společenské místnosti, kde si společně otevřeli láhev dobrého červeného vína.
- „Co tě přimělo tak najednou přijet? Nečekala jsem tě tu.“ zeptala se s úsměvem na tváři Pavla.
- „No já se rozhodla taky až dneska. Nějak se mi uvolnil víkend, tak jsem si řekla, že navštívím svojí milovanou sestru. Chybělas mi.“ odpověděla Michaela.
- „Ty mě taky. A už jsi v pořádku?“
- „Jak to myslíš?“ podivila se Míša.
- „No, naši mi říkali, že jsi měla nějaké psychické potíže a že to bylo docela vážné.“
- „………jo to už je v pořádku.“ po chvíli zaražení odvětila Michaela.
- „Tak co jinak povíš? Co je nového? Co chlapi?“ změnila Pavlína téma, když viděla sestřinu reakci na téma předešlé.
- „Nového asi nic, a chlapa teď žádného ani nechci, stačil mi ten poslední. Zajímala ho víc zvířata než já a ty jeho vycpávky po celém domě. Úplně z toho šel strach. Ale kde ty máš toho svojeho?“
- „Ten je teď na noční. Pracuje na rychlé.“
- „No a prý u vás v kempu teď hodně straší, že ho snad budete i zavírat.“
- „No vypadá to tak, ale já to Tondovi nemůžu udělat. Ne teď když se tu objevili ti dva kluci přes záhady. Třeba na něco přijdou, zjistí se, že to nebylo nic strašného a kemp zas bude v pohodě.“
- „Takže ty ho nechceš zavírat?“
- „Ne. Na jednu stranu bych se strašně ráda vrátila na Moravu, ale svým způsobem jsem tady šťastná, a jelikož mě ten kemp živí, tak by bylo fajn, kdybych ho zavřít nemusela.“
- „Tak to jo.“ zamyslela se nad tím Michaela, načež se na Pavlínu usmála.

Milada ležela ve své posteli v horečkách a její stav se vůbec nelepšil. Pepa na stolek, vedle její postele, položil další hrnek čaje s medem a zázvorem. Pití čaje, to bylo to jediné, co Milada v tom stavu byla schopná zvládnout.
Pepa si sednul vedle ní na chvilku, chytil jí za ruku a spustil: „Lásko, prosím uzdrav se. Přece mě tu nemůžeš nechat samotného. Co bych si bez tebe počal. Dnes v noci chci něco udělat. Vím, že by jsi s tím nesouhlasila, ale možná je to východisko. Uzdravuj se.“ Pepa Miladě políbil čelo, ruku co jí držel, jí položil vedle těla a opustil ložnici.

Nastala noc. Byla jasná, osvětlená měsícem za úplňku. Všude vládnul klid, jen se občas nesly hlasy opilců vracejících se z hospody.
Pavlínin dům osvětlilo světlo přibližujícího se auta. Vůz zastavil před brankou.
Klid v domě narušoval jen tikot kukačkových hodin na schodišti, když z venku bylo slyšet zabouchnutí dveří od auta. Pavlína se probudila. Myslela si, že se jí to jen zdálo a tak se převalila na druhý bok a spala dál.
Pavlína se opět probudila. Ze spodního patra se ozývaly podivné zvuky a občasné kroky. Pavly se zmocnila nervozita a strach. Rozhodla se, že tomu nebude věnovat pozornost a bude dál spát, když ve spodním patře něco skleněného spadlo a rozbilo se. Pavlína se vyděšením posadila. Srdce jí tlouklo rychle a v hlavě se jí rojilo spoustu myšlenek: zda má jít volat na policii? nemůže to být Michaela? má to jít zkontrolovat sama? atd…
„Roch.“ další rána. Pavlíně to nedalo. Měla strach, ale zvědavost a strach o svůj majetek byl silnější než pud sebezáchovy. Vylezla z postele a tichými kroky se vydala na chodbu. Podívala se přes zábradlí do haly v přízemí, ale nic neviděla. Rozešla se do vedlejšího pokoje, kde spala Michaela, podívat se, zda Michaela spí.
Otevřela potichu dveře a zadívala se na postel. Michaela v ní spala. Pavlína stejně potichu zavřela dveře a znervózněla ještě víc. „Když Michaela spí u sebe v pokoji, kdo to zatraceně je dole?“ pomyslela si. Řekla si, že zavolá svému příteli, ale poté v ní hrklo. Uvědomila si, že si vlastně mobil nechala ve společenské místnosti v přízemí. Chvíli přemýšlela, jestli vůbec jít dolů a nakonec si řekla, že musí. Přece nenechá svůj majetek jen tak nějakému zloději. Ze svého pokoje si vzala do ruky stolní lampu. Chtěla mít aspoň něco v ruce, kdyby se musela bránit a nic lepšího než lampu nenašla. Rozešla se tedy pomalu po schodech dolů. Musela jít velice opatrně, neboť sem tam nějaký schod zavrzal.
Zvuky se ozývaly s knihovny. Pavlína tedy rychle přeběhla halu a vběhla do společenské místnosti. Trochu jí spadl kámen ze srdce, když konečně držela svůj mobilní telefon v ruce.
Po domě se začal rozléhat zvuk vyzváněcího Tondova telefonu. Pavlína se zarazila. Nevěděla, jestli má být klidnější, nebo se začít víc bát. Vypnula tedy volání a rozešla se pomalu k pracovně. Po cestě se ze strachem v hlase zeptala: „Tondo, to jsi ty? Tohle není moc vtipné.“
Někdo, nebo něco proběhlo Pavlíně za zády. Pavly se zmocnil až panický strach a bez přemýšlení se rychle rozběhla po schodech nahoru. Celou cestu nahoru se dívala za sebe, jestli jí nic nepronásleduje. Když byla na posledním schodě, otočila se před sebe a málem dostala infarkt. Na konci chodby stálo něco, asi metr vysokého. Pavlína to pozorovala. Srdce jí div nevyskočilo z hrudníku, jak jí divoce tlouklo. Zadívala se tomu do míst, kde to asi mohlo mít zrakové orgány, když se najednou na Pavlínu dívaly dvě červené oči. Pavlína se lekla zatočila se jí hlava, udělala krok dozadu do prázdna, neudržela rovnováhu a skutálela se ze chodů. Pod schody zůstala bezvládně ležet a z ucha jí tekla krev. Schody začaly vrzat….

„Myslíš, že ta snídaně platila jenom včera?“ zeptal se Tomáš sedící naproti Petrovi v kempovém bufetu. Petr pokrčil rameny a řekl: „To nevím, dneska neměla Pavlína u recepce ani auto, tak tu asi ještě není.“ Tom se ušklíbl: „Hm. No nic tak já si zajdu koupit něco k jídlu jinam a potom se stavím za tím Josefem Hanem.“ Petr souhlasně přikývnul: „Dobře, tak já si taky skočím na něco ke snídani a potom se stavím za Pavlínou.“ Tom se na Petra nechápavě podíval a Petr to hned vysvětlil: „Kdyby třeba něco nepotřebovala a taky se zeptat ještě na nějaké věci ohledně toho přízraku.“ Tom se pousmál a ironicky řekl: „Jo jasně. No nic já valím. Budu na telefonu když tak.“ Petr přikývnul a Tomáš vstal od stolu a vydal se k autu.

Tomáš dojel na sídliště Praha – Barrandov, kde měl Josef Han bydliště v bytě v jednom z panelových domů. Díky údajům z knihy návštěv kempu, Tomáš rychle našel panelák, ve kterém měl Pepa byt. Tom už chtěl zazvonit na zvonek, když z domu zrovna vyšla starší paní se psem. Tomáš toho využil a proklouznul až do domu. Šel patro po patru, dokud nenarazil na dveře se jmenovkou „Han, Jakešová“. Zazvonil na zvonek a poté ještě i zaťukal na dveře.
Dveře od bytu se otevřeli a ve futrech stál rozespalý mladík v županu. Chvíli si nechápavě prohlížel Tomáše a procházel svou pamětí, jestli ho náhodou nezná. Když zhodnotil, že nezná, zeptal se rozespalým hlasem: „Můžu pro vás něco udělat?“ Tomáš se přívětivě usmál: „Já se omlouvám, jestli budím. Jmenuji se Tomáš Arthur a jsem spisovatel. Píšu teď o různých záhadách. Zajímalo by mě, co se vám stalo minulý víkend v kempu U Tří čarodějek. Můžu dál?“ Na Pepovi bylo vidět, že se vyloženě zrovna probudil. Měl zpomalené reakce. Po chvíli ale pustil Toma dál a nasměroval ho do obývacího pokoje, s tím, že se převleče a přijde za ním.
Na bytu bylo vidět, že nebyl delší dobu renomován, nebyl moc vybaven a nábytek, který v bytě byl, byl moderní možná tak 50 letech minulého století.
Tom si sednul do křesla, u kterého cítil, jak mu pružiny tlačí do zadku. Řekl si ale, že to nebude řešit.
Netrvalo dlouho a Pepa přišel do obývacího pokoje i s malým občerstvením. Tomáš poděkoval a poté se na sebe oba dva jen dívali. Tom tedy začal:
- „Omlouvám se, že jsem sem vtrhnul tak bez ohlášení. Jen by mě zajímalo, co se vám ten minulý víkend přesně stalo.“
- „No když vám to pomůže, tak vám to řeknu, ale nesmíte se mi vysmívat.“
- „Slibuju, že nebudu.“
- „Dobrá tedy. S Miladou jsme si řekli, že by bylo fajn po dlouhé době někam vyrazit a jelikož nemáme moc peněz, tak jsme hledali něco v okolí a zaujal nás právě kemp U Tří čarodějek. Tak jsme si zarezervovali chatku pro dva a jeli. Jako lákadlo pro lidi, měli na stránkách kempu uvedené, že v kempu straší. Jenže první noc se nic nedělo a tak jsme si druhý večer pustili horror na notebooku. Potom jsme se šli projít a…….“ Pepa povyprávěl vše, co se stalo.
- „Takže chcete říct, že ten tvor se nějak v noci dostal k vám do chatky, nakreslil na čelo vaší přítelkyně triquietu a poté co chatku opustil, jí zamknul a prostě odešel?“
- „Já jsem věděl, že se mi budete vysmívat.“
- „Ne, já se vám nevysmívám. Jen přemýšlím na hlas. Od té doby je Milada nemocná?“
- „Onemocněla v noci potom, co jsme se vrátili domů.“
- „A co doktor?“
- „Prohlížel jí jeden známý. Prý to je chřipka, ale neví, co znamenají ty červené skvrny po celém jejím těle.“
Tomáš začal přemýšlet, když do místnosti vstoupila Milada. To bylo po dlouhé době poprvé, co byla schopná se po bytě pohybovat sama bez Pepovy pomoci. Pepa okamžitě vstal, přispěchal k Miladě a pomohl jí udržet se na nohách. Došla sice sama, ale jinak byla pořád slabá a strašně zmatená. Tomáš tedy vstal, Pepovi poděkoval, rozloučil se a odešel, neboť tušil, že ti dva teď určitě budou chtít být sami.

Jen co Tomáš vyšel před dům, začal mu v kapse vyzvánět telefon. Volal mu Petr. Zvedl to:
- „Čau, co voláš? Už jedu zpátky.“
- „No zdar. Tak to vezmi kolem Pavlínina domu. Počkám tu na tebe.“
- „Proč? Děje se něco?“
- „Ono se to blbě říká přes telefon. Dojeď a uvidíš sám.“
- „Ok, jsem tam do 40 minut.“
- „Super, tak zdar.“
- „Čau.“
Tomáš nechápavě zakroutil hlavou. „Co se mohlo stát tak vážného?“ pomyslel si. Pokrčil rameny, strčil mobil do kapsy a rozešel se ke svému autu.

Cesta šla dobře a tak to Tomáš stihnul k Pavlínině domu rychleji než za čtyřicet minut. Už jak se blížil, bylo jasné, že se stalo něco strašného. Okolo jejího domu stály policejní auta a jeden pohřební vůz. Celý dům byl ohraničen policejní páskou a všude se pohybovala spousta zvědavců ze sousedství.
V davu lidí si Tomáš všimnul, jak na něj mává Petr a ukazuje mu, kde má zaparkovat. Tom tedy pomalu projel mezi lidmi, až k místu, kde mu Petr držel místo k zaparkování. Hned jak zaparkoval, vystoupil a zamknul si auto, začal u Petra vyzvídat, co se stalo. Petr Tomášovi začal říkat vše, co ví: „No Pavlína je mrtvá. Co se ale stalo, to nikdo neví. Mluví se o tom, že to byla vražda, ale policie nechce nic říct. Zatím to všechno vevnitř prošetřují. Ještě nevynesli ven ani tělo.“
Tomáš nevěřil svým uším. Ještě den zpátky u ní byl s Petrem na večeři a bavili se a teď je mrtvá. Bylo to těžko uvěřitelné.
Tom s Petrem se prorvali davem až k policejní pásce a chtěli pod ní projít, ale zastavil je jeden z hlídajících policistů: „Tam nemůžete.“ Tom se ale jen tak nevzdal: „My tam musíme. To je naše kamarádka a já jsem spisovatel.“ Policajt zakroutil hlavou: „To je sice pěkné, ale to tady tvrdí většina lidí. Prostě vás tam nemůžu pustit.“ Tom pochopil, že to asi nemá cenu, když najednou z domu vyšel a sešel dolů po schodech vyšetřující detektiv v civilu. Tomáš ho odněkud znal, jen ho nebyl schopen hned zařadit. Po chvíli si ale vzpomněl a zařval: „Jonáši.“ Detektiv se otočil, a když viděl, kdo na něj volá, přišel k pásce. Chvíli si Tomáše prohlížel, poté se mu rozšířil úsměv a řekl: „No jasné, nazdar Tome. Co tady děláš?“ Tomáš si Jonáše přitiskl k sobě a přátelsky ho objal: „No vyšetřuju tady jednu záhadu. A Pavlína mi s tím měla pomoct.“ Jonášovi úsměv ztuhnul: „Tys jí znal?“ Tomáš souhlasně přikývnul a Jonáš řekl: „No, tak ta ti už asi nepomůže. Má zlomený vaz a prokousnuté hrdlo.“ „Cože?!“ podivil se Tomáš a zeptal se: „Prokousnuté hrdlo? Nemohli bychom jí vidět? Pátrám tady po takovém přízraku, takže to možná souvisí.“ Jonáš se zamyslel: „No, sice tím poruším předpisy, ale budiž. Pojďte.“ a začal Tomáše s Petrem vést k místu činu.
Při cestě se Petr k Tomášovi nahnul a šeptem, aby to Jonáš neslyšel, se ho zeptal: „Ty ho znáš?“ Tom přikývnul a stejným šeptem odpověděl: „Jmenuje se Jonáš Vorel. Když jsem byl malý, chodil jsem do jednoho turistického oddílu a on dělal vedoucího naší skupině. Docela jsme si rozuměli. Taky měl rád záhady.“ Petr chápavě přikývnul.
Jonáš je dovedl až do haly pod schodiště.
Něco hroznějšího Tomáš ani Petr nikdy neviděli. Bezvládné tělo Pavlíny leželo pod dřevěným schodištěm a celá horní část jejího těla byla od krve od prokousnutého hrdla. Na čele měla krví nakreslenou triquietu. Petr se otočil, s tím, že tohle vidět víc zblízka nemusí a že počká raději venku.
Tomáš se na tělo zadíval a chtělo se mu brečet. Pořád měl před očima, jak se ještě předešlý den s ní normálně bavil.
Ze zamyšlenosti ho vyrušil Jonáš: „Je zajímavé, že tělo není nijak víc ohryzané ani dotrhané. Jen to prokousnuté hrdlo. Tys říkal, že tady pátráš po nějakém přízraku. Cos tím myslel?“ Tomáš však nebyl schopný nad odpovědí přemýšlet a tak stále zírající na tělo se zeptal: „Ty Jonáši, nemohli by jsme večer zajít sednout na jedno?“ Jonáš souhlasil: „Tak já se pro vás večer stavím. Kde bydlíte?“ Tom se podíval na Jonáše: „V kempu U Tří čarodějek. Ale tam už asi bydlet nebudeme. Tohle je majitelka.“ Jonáš si povzdychnul: „Tak víte, co. Já tady musím ještě dokončit nějakou práci, ale večer vás v tom kempu naberu a přespíte u mě.“ Tomáš přikývnul, poděkoval, ještě se podíval na bezvládné krvavé tělo mrtvé ženy a poté si to zamířil ven z domu.

Petr už čekal Tomáše u jeho auta. Tom dálkově odemknul a oba dva nastoupili. Ještě než Tomáš nastartoval, Petr se zeptal: „Tak co teď? Jedeme domů?“ Tom zakroutil hlavou: „Ty chceš jet teď domů? Teď to teprve začalo být zajímavé. Musíme zjistit, co se to tu děje.“ Petr si povzdychnul: „No, bezva. A kde budeme spát? V tom kempu už to asi nepůjde.“ Tomáš Petrovi řekl, co mu navrhnul Jonáš: „Pojeďme se teď sbalit a večer pro nás do kempu přijede Jony. Můžeme prý spát u něj.“ Petr už na to nic neřekl. Jen mlčel a odvrátil svůj zrak ven z okýnka. Tom nastartoval a uvedl auto do pohybu.

Kriminální detektiv Jonáš Vorel nastupoval do auta, když k němu došel jeden s policajtů se slovy: „Pane, možná něco máme. Jeden ze sousedů tu prý v noci viděl auto a ví jeho SPZ.“ Jonáš policistu pochválil: „Výborně.“ zavřel auto a nechal se dovést ke svědkovi.
Policista dovedl Jonáše ke svědkovi a šel si dělat svou práci. Jonáš si se svědkem podal ruce a zeptal se: „Vy prý jste v noci něco viděl. Mohl byste se mnou na stanici, že by jsme to sepsali?“ Svědek byl muž okolo 40 let. Souhlasně přikývnul a následoval Jonáše do jeho auta.
Na stanici nabídnul Jonáš svědkovi místo, posadil se naproti němu a zeptal se: „Tak co jste teda viděl.“
- „Byl to tmavý starý wolksvagen golf. SPZ 3A2 4987. Z auta vystoupila postava průměrné velikosti a měla na hlavě kuklu.“
- „Takže nevíte, jestli to byl muž nebo žena?“
- „Ne to nevím, omlouvám se.“
- „V pořádku, pokračujte.“
- „Ono už víc toho asi ani k vyprávění není. Ta osoba vstoupila na zahradu. Co se dělo potom, jsem přes živý plot neviděl. Jen vím, že tam něco dělala asi půl hodiny a potom prostě odjela.“
- „Nevíte, kdo by mohl chtít Pavlíně ublížit?“
- „To nevím. Byla to milá ochotná ženská. Jen jsem jí trošku litoval. Měla přítele Tondu Mikeše a ten jí byl nevěrný, kde se dalo.“
- „Takže jí mohl zabít on?“
- „To asi ne. Je to nevěrník, ale vraždy by asi schopen nebyl.“
- „Dobře. Tak zatím díky. Dejte mi ještě vaše telefonní číslo, ať se můžu v případě dalších otázek ozvat.“
Jen co svědek opustil detektivovu kancelář, Jonáš zavolal na dopravní inspektorát a nechal si zjistit, komu patří nahlášena SPZ.

Pepa Han byl rád, že se stav jeho přítelkyně zlepšuje, jen byl stále nervózní z těch červených fleků, co měla po celém těle. Když Miladu uložil ke spánku, šel si pustit na chvíli televizi, ale do obývacího pokoje už nedošel. Na dveře mu zabušila policie. Pepa strnul a proletělo mu hlavou: „Jak na mě mohli přijít tak rychle? Mám utíkat?“ Policie zabouchala znova: „Tady policie, otevřete.“ Pepa byl ve stresu, a i když ho napadla možnost útěku, věděl, že daleko neuteče a hlavně nechtěl tak zbaběle opustit Miladu. Rozhodl se tedy otevřít.
Bral za kliku a celý se třepal. Nikdy neměl žádnou potyčku s policií. Měl strach. Nevěděl, co může čekat. Najednou „cvak“. Dveře se otevřely a do bytu vtrhlo policejní komando. Několik policajtů v kuklách hned položilo Pepu na zem, dali mu ruce za záda a nasadili mu pouta. Zbytek mužů v rychlosti proběhlo zbytek bytu. Když našli Miladu, byli nuceni zavolat záchranku, ať si pro ni přijede.

Do výslechové místnosti, kde už seděl Josef Han, vstoupil detektiv Jonáš Vorel. Přistoupil až téměř k Pepovi a hodil před něj složku s fotografiemi Pavlíny. Pepa byl v šoku. Jonáš ho tedy pobídl: „No podívej se na ty fotky a řekni mi, jestli jí znáš?“ Pepa se tedy na fotky podíval a zakroutil hlavou. Jonáš zakroutil hlavou: „Takže neznáš? Tak mi vysvětli, co dělalo tvoje auto okolo půl druhé ráno před jejím domem?“ Josefovi po čele začal stékat studený pot. Jonáš se zeptal znova: „Tak co tam to auto dělalo?“ Pepa nevěděl co říct a tak řekl první věc, co ho napadla. Řekl to roztřepaným hlasem: „Nevím. Auto měl pučené jeden můj kamarád.“ Jonáš si povzdechnul: „Takže kamarád? Jak se jmenuje ten tvůj kamarád, cos mu půjčil svoje auto přes noc ze včerejška na dnešek?“ Pepa byl opět v úzkých. Nechtěl napráskat nikoho nevinného a smyšlené jméno ho zrovna žádné nenapadalo. Řekl jen: „Nevím.“ „Tak ty nevíš jméno kamaráda, kterému půjčuješ svoje auto? Fajn, tak narovinu. Řekni mi po pravdě, co jsi v tom domě dělal tak brzo ráno, nebo máš na krku vraždu.“řekl Jonáš. Pepa se roztřásl ještě víc a nechápavě se zeptal: „Vraždu? Jakou vraždu?“ Jonáš popravdě řekl: „Tak ty nevíš? Pavlína Krlová byla v noci ze včerejška na dnešek zavražděna.“ Pepa chápal, že tohle už je vážné: „Dobře, tak já vám řeknu pravdu.“ Jonáš si pomalu a klidně sednul naproti Pepovi a zcela klidným hlasem řekl: „Tak povídej. Jsem jedno ucho.“ Pepa se nadechnul a spustil: „Já jsem v tom domě byl, ale nezabil jsem jí. Ani jsem se s ní v noci neviděl. Byl jsem tam hledat něco, čím bych mohl odehnat kletbu ze své přítelkyně.“ Jonášovi proběhla hlavou myšlenka, že s tímhle člověkem to nebude mít jednoduché. Promluvil: „Já myslel, že se tady budeme bavit seriózně a nebudeme si lhát. Snad nepředpokládáš, že ti budu tohle věřit.“ Pepovi pomalu začaly téct slzy: „Ale já říkám pravdu. Minulý víkend jsem byl s přítelkyní v kempu U Tří čarodějek a napadl nás tam podivný přízrak s červenýma očima. Potom Milada onemocněla a po celém těle se jí začaly objevovat červené fleky. Myslel jsem, že to je následek kletby. A jelikož znám pověst tak jsem myslel, když je slečna Krlová majitelka kempu, tak by doma mohla mít něco, na obranu proti tomu co tam řádí.“
Jonáš si promnul obličej rukama, povzdychnul si a řekl: „Víš co. Nech si to všechno uležet v hlavě a promluvíme si zítra.“ Poté nechal Pepu odvést za mříže.

Kemp U Tří čarodějek opustili i poslední dva hosté. Petr s Tomášem čekali před branami kempu na příjezd Tomova kamaráda Jonáše.
Asi po půl hodině čekání Jonáš konečně dojel. Když si všimnul, že má Tomáš auto, zeptal se: „To jsi nemohl dojet? Jsem pro vás nemusel jezdit.“ Tom hned zareagoval: „Nemohl. Nevím, kde bydlíš, a nemám GPS a už mi stačilo, jak jsem se zamotal v Praze ráno. Raději pojedu za tebou.“ Jonáš si povzdechl: „No dobrá.“ Všichni nastoupili do aut. Jonáš se rozjel a Tomáš s Petrem ho následovali.

Jonáš odemkl a otevřel dveře od svého bytu a všichni tři vstoupili do předsíně. Byl to velký pěkný byt kousek od centra. Jonáš ho zdědil po svém strýci.
Petr s Tomášem se ubytovali, poté Jonáš objednal pizzu a po večeři si všichni otevřeli pivo.
Petr se zeptal: „Tak už víte něco víc?“ Jonáš zakroutil hlavou: „Zatím ne. Máme hlavního podezřelého, ale vyslýchal jsem ho a nemyslím si, že to udělal on. Jen byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Takže nevíme zatím nic. Snad něco víc řekne zítřejší pitva.“ Hned potom se zeptal Tomáš: „A co její sestra?“ Jonášovi sklesly obličejové svaly: „Ta je na tom bledě. To ona nám ráno volala, že jí našla, ale v podstatě hned potom se psychicky zhroutila. Byla jí přidělena policejní psycholožka, která se o ní teď stará a už byla i informována rodina. Ti taky přijedou zítra.“ Opět se ptal Petr: „A co ten Pavlínin přítel Tonda?“ S ním se momentálně nemůžeme spojit. Jeho mobil byl nalezen v jeho pracovně. Zítra má ale denní na rychlé, tak tam na něj snad narazíme. Když říkáte, že jste Pavlínu znali, nenapadají vás nějací podezřelí?“ Tom i Petr zakroutili hlavou a Tom řekl: „Ani ne. Znali jsme jí jen chvilku. Byli jsme u ní před tím, než byla zabita na večeři. To je všechno. Chtěli jsme jí pomoct očistit kemp, protože kvůli strachu s toho přízraku do kempu všichni přestali jezdit.“ Jonáš se zamyslel a požádal: „No vidíš. Řekněte mi něco o tom přízraku s červenýma očima?“ Tom popřemýšlel jak začít a spustil: „No nevím, jestli ti zrovna tohle pomůže ve vyšetřování, ale budiž. Jednak je tu pověst pojednávající o třech čarodějkách, které přízrak povolali na svou ochranu, ale moc jim to nepomohlo a tak teď přízrak řádí v lesích. Další příběh je víc pravdivý, kdy tady zhruba před 70 lety spadlo letadlo letící z Ameriky a mělo podle všeho na palubě nějaký tajný náklad. Když spadlo tak v tom začala šťourat vláda a tím to bylo jakoby zameteno, ale co na té palubě letadla bylo, to nikdo neví, ale říká se, že to mohl být právě asi metr vysoký tvor s červenýma očima. Prý byl několikrát spatřen v lesích, ale nic průkazného.“ Petr se zarazil, jak nad tím Jonáš přemýšlel a tak se zeptal: „Snad neuvažuješ nad tím, že to mohl být ten tvor?“ Jonáš se podíval na Petra: „A proč ne? Já pracuju na oddělení, kde musím brát všechny možnosti v potaz. A když vezmu v úvahu to prokousnuté hrdlo tak mě to nutí přemýšlet i nad nějakým zvířetem. Přece by to neudělal normální člověk a hlavně, jaký by mohl mít motiv zabít majitelku kempu.“ „Skoro-majitelku.“ pronesl Tomáš. „Cože?“ zeptal se Jonáš. Tomáš hned vysvětlil: „Ona ten kemp sice vedla, ale pořád byl majitelem ten její přítel Tonda.“ Jonáš si srknul piva a řekl: „No uvidíme, co nám k tomu zítra Tonda řekne.“

Hned z rána Jonáš dojel na záchranku na stanoviště, kde by měl najít Antonína Mikeše. Jak předpokládal, tak ho tam i našel:
- „Dobrý den, jsem detektiv Jonáš Vorel, směl bych s vámi na chvíli mluvit?“
- „Ale jistě, pojďme ven. Stalo se něco?“
Dvojice přešla ven:
- „Vaše přítelkyně je mrtvá a nezemřela podle všeho zrovna příjemnou smrtí.“
- „Cože?“ zeptal se vyděšeně Tonda. Pak se zamyslel a dodal: „Já vím, že to teď asi bude znít hloupě, ale která?“
- „Pavlína Krlová.“ řekl trošku naštvaně Jonáš.
- „A co se jí stalo?“ začala Tondovi docházet situace.
- „To ještě nevíme, vypadá to, že byla napadena nějakým zvířetem, ale nemůžeme vyloučit ani vraždu. Nevíte, kdo by jí mohl chtít ublížit.“
- „To nevím…..i když vlastně, v pátek večer, na ní někdo zaútočil u nás před domem. Neviděl jsem ho a Pavlína o tom nechtěla mluvit. A potom si ještě někdo zjišťoval přes jednoho s doktorů, se kterýma jezdím, jestli budu ze soboty na neděli doma.“
- „Myslíte, že ten doktor bude mít ještě telefonní číslo toho, kdo mu volal.“
- „Ale jo, to asi jo. Zdeňku.“ zavolal Tonda do budovy a po chvíli vyšel ven doktor.
- „Dobrý den, jsem detektiv Jonáš Vorel. Vám prý někdo volal a zjišťoval si, jestli bude tady váš kolega ze soboty na neděli doma. Zvládl byste mi dát jeho číslo?“
- „Ano, jistě. Volal mi Pepa.“ Zdeněk začal listovat ve svém mobilu a po chvíli začal i detektivovi diktovat.
Jonáš si číslo zapsal, oběma poděkoval za spolupráci a odešel.
Při cestě k autu začal Jonášovi v kapse zvonit telefon. Jonáš ho tedy zvedl:
- „Ano? Jonáš Vorel.“
- „Máš tady rodinu od té zavražděné.“
- „Jo jedu tam.“
Jonáš hovor ukončil, telefon si dal do kapsy, sednul do auta a zamířil si to na stanici.

Jonáš na stanici narazil na Petra s Tomášem. „Co tady chcete?“ zeptal se jich. Tomáš hned zareagoval: „Rádi bychom ti pomohli s vyšetřováním. Já vím, že je to asi nemožné, ale dost by mi to pomohlo do mé knihy.“ Jonáš si povzdychnul: „Ach jo. No máš pravdu. Normálně to tak nejde dělat, ale tak pojďte. Teď jdu za jejími rodiči.“

Rodiče od Pavlíny a Michaely už seděli v Jonášově kanceláři, když vstoupil Jonáš s Petrem a Tomem. Jonáš se představil a Petra s Tomášem představil jako své kolegy. Jenom co se všichni usadili, se Jonáš zeptal: „Je mi blbé začínat takovou otázku v tak těžké situaci, ale byli jste na identifikaci těla?“ Matka přikývla a do očí ji hrkly slzy. Otec si jí přitisknul k sobě: „To víte, je to pro nás těžké. Jedna dcera musí chodit k psychologovi a druhá je teď mrtvá.“ Jonáš chápal. Pokračoval dál: „No přes to, že chodí k psychologovi tak to zvládá statečně. Nebýt jí, tak možná stále o ničem ani nevíme.“ Matka se zarazila: „Moment, jak to myslíte?“ Jonáš nechápal a tak začal vysvětlovat: „No, to ona zavolala ráno, že Pavlínu našla.“ Matka se podívala na otce a ten zas začal vysvětlovat Jonášovi: „A co tu dělá? Má být u svého přítele na Moravě a chodit denně na hodiny k tomu psychologovi. I když nevím, co na tom svojem chlapovi vidí. Jakýsi maniak do zvířat. Všechno si vycpává a chová všelijakou havěť.“ Jonáš se opřel o opěradlo, chvíli přemýšlel a poté vzal do ruky telefon a nechal si do kanceláře dovézt Michaelu Krlovou.
Netrvalo ani 15 minut a do Jonášovy kanceláře vstoupila policistka, která dovedla Michaelu. Když si jí všimli rodiče, začali se jí okamžitě vyptávat. Když se přestala rodina dohadovat, zeptal se otec: „A vy víte, kdo je vrah?“ Jonáš souhlasně přikývnul a dodal: „Nevíme to ještě přesně, ale máme silné podezření. Vše proti němu svědčí. Běžte si teď promluvit mezi sebou, odpočinout si. Já si vás ještě zavolám.“ Matka i otec souhlasně přikývli a i s dcerou Michaelou odešli. Jonáš se poté podíval na Tomáše s Petrem: „Tak co si o tom myslíte?“ Tomáš řekl: „Já teď vůbec nemyslím. Musím říct, že takovou práci bych asi nemohl dělat.“ Jonáš se poté podíval na Petra a čekal i jeho odpověď, ale Petr nad něčím hluboce přemýšlel. Něco mu nesedělo. Jonáš se tedy zpět podíval na Toma a řekl: „Já teď jen v rychlosti ještě vyslechnu toho podezřelého. Počkejte na mě.“ Tom souhlasně přikývnul.

Jonáš vstoupil do výslechové místnosti, kde už opět seděl Pepa Han. Pepa chtěl něco říct, ale Jonáš ho přerušil: „Nenamáhej se.“ a hodil před Pepu na stůl Pepův mobilní telefon. Vím, že jsi na Pavlínu zaútočil už v pátek večer a že jsi v sobotu zjišťoval, kde bude její přítel v noci ze soboty na neděli. To je pech když známe telefonní číslo vraha a míme jeho mobil, že?“ Pepa mlčel. Vzal do ruky svůj telefon a koukal na něj. Jonáš se zeptal: „Nic mi k tomu neřekneš?“ Pepa ale mlčel a i když věděl, že je to nevhodné, otevřel příchozí SMS od Milady ve které stálo:
Ahoj lásko. Doktoři říkají, že už se můj stav o dost zlepšil a za chvíli mě pustí z nemocnice. A ty červené fleky nebylo žádné prokletí, ale obyčejná alergie na zázvor. Doufám, že se brzy uvidíme. Miluji tě.
„No tak, co mi k tomu řekneš?“ vyzval Pepu opět Jonáš. Jonáš položil telefon zpět na stůl: „Já jí nezabil. Přiznávám, že jsem byl v jejím domě, ale důvod už jsem vám říkal. A ano vystartoval jsem po ní v pátek večer. Byl jsem na dně díky stavu, ve kterém byla Milada. A zjišťoval jsem, jestli je Tonda tu noc doma, protože jsem s ním nechtěl přijít do potyčky zbytečně. Jen jsem v tom domě chtěl najít něco na tu kletbu a vypadnout.“ Jonáš zakroutil nechápavě hlavou: „Moc pěkná pohádka Pepo. Ale tohle se obávám, že ti u soudu neprojde.“ Pepa mlčel. Jonáš chtěl něco říct, ale přerušila ho příchozí SMS na jeho mobil. Psal mu patolog, že skončil pitvu Pavlíny a že s ním potřebuje mluvit.
Jonáš vyšel z výslechové místnosti, kde ho čekal Tom s Petrem a společně s nimi se vydal na patologii.

Patologie na Tomáše s Petrem působila dost depresivně. Dokonce tak, že se Tomáš musel zeptat: „Hele Jonáši a to nemáš strach sem chodit. Já nevím je to takové divné mezi tolika mrtvými.“ Jonáš se na to pousmál: „No, jako patolog bych pracovat nechtěl, ale jinak si zvykneš.“
Do místnosti vstoupil doktor Mráček, policejní patolog. Jonáš se s ním hned přivítal a představil mu Tomáše s Petrem. Doktor si s nimi podal ruku a spustil: „No tak abych šel rovnou k věci. Ta žena zemřela na následky zlomeného vazu. To prokousnuté hrdlo, vzniklo až potom a to není všechno.“ Jonáš se na doktora tázavě podíval, načež doktor pokračoval: „To, co jí kouslo, jsem ještě neviděl.“ „Jak to myslíš?“ zeptal se Jonáš. Doktor se pousmál: „No, jako že jí kouslo něco, co neexistuje.“ „Něco co neexistuje?“ zeptal se opět nechápavě Jonáš. Doktor pokračoval: „Něco co neexistuje, nebo to někdo narafičil. Ta rána pochází od nějaké šelmy, buď vlka, nebo medvěda, nebo něčeho podobného, ale v ráně byl nalezen i hadí jed. Jed černé mamby.“
Petr se zarazil a začal opět hluboce přemýšlet. Tom si toho všimnul a tak se zeptal: „Děje se něco, Petře?“ Petra Tomova otázka s přemýšlení vyrušila. Petr se podíval na Toma a řekl: „Možná vím, kdo jí zabil.“ Jonáš se nechápavě zamračil: „Kdo?“ Petr se podíval na Jonáše a zeptal se: „Když jste přebírali Michaelu Krlovou, měla sebou krosnu?“ Jonáš se zamyslel a řekl: „Myslím, že ne.“ Petr se ptal dál: „Takže její osobní věci nejspíš zůstaly v domě Pavlíny? A typuju, že nebyli prohledané?“ Jonáš se nechápavě zeptal: „Kam míříš?“ načež Petr odpověděl: „Nechci dělat předčasné závěry. Nemohli by jsme se jet ještě podívat do Pavlínina domu?“ Jonáš souhlasně přikývnul a Petr ještě dodal: „A možná by bylo dobré, kdyby u toho byla Michaela.“ Jonáš opět souhlasně kývnul hlavou se slovy: „Dobře, já zavolám jejím rodičům.“

Tomáš zaparkoval auto u branky před domem Pavlíny a vedle něj hned přistavil auto i Jonáš v autě s Michaelou a jejími rodiči.
Petr do domu vstoupil první, hned následován Tomem a ostatními. Když byli všichni v domě, zeptal se Petr Michaely: „Tak kde máš ten batoh, se kterým si přijela.“ Michaela mlčela. Petr se zeptal znovu: „Tak kde ho máš.“ Michaela tichounkým hlasem odpověděla: „V patře, v pokoji pro hosty.“
Všichni se okamžitě rozešli do pokoje pro hosty.
V pokoji to netrvalo dlouho a Michaelinu krosnu našli. Petr jí vzal a začal ven vytahovat veškerý její obsah. Jen co vytáhnul první věc, bylo celé Petrovo šílenství Jonášovi i Tomášovi jasné. Byla to vlčí čelist s nabroušenými zuby jako břitva. Jako další věc Petr vytáhnul brýle, které s větší vzdálenosti vypadaly jako červené oči, hned další v pořadí vytáhnul zavařeninovou sklenici s hadím jedem a poté ještě nějaký tmavě hnědý kostým. Když sáhnul do vedlejší kapsy, našel tam pár peněženek a mezi nimi i tu svojí. Samozřejmě peníze v ní nebyli.
Rodiče Michaely byly v šoku a Michaela taktéž. Začaly jí téct slzy.
Petr si stoupnul před Michaelu a spustil: „Promyšlená vražda. Opravdu. Nejprve jsem tě motivoval. Když jsi na té diskotéce zjistila, že zkoumám záhady, hned si věděla jak svůj plán provést a ještě jsi mi ukradla peněženku, protože jiný příjem peněz jsi neměla. Na druhý den jsi jela sem, ale bez toho aniž by to někdo věděl. Vyděsila jsi mladý pár, vloupala ses jim v noci za pomocí klíčů, které pro tebe nebyly problém sehnat do chatky a nakreslila jim na čelo triquietu. Jak chytré do toho zapojit pověst o třech čarodějkách a udělat z toho útok pomstychtivého přízraku. Nicméně potom ses vrátila zpět, abys mě s Tomem mohla navést, jakože na záhadný přízrak s červenýma očima a abys měla eventuálně svědka, že jsi na Moravě, následně ses ale vrátila zpátky a pověsila tu lišku. Ta pro tebe díky tvému bývalému příteli taky nebyla problém sehnat. No, a když se plán dařil a všichni měli strach z tajemného přízraku, tak jsi udeřila a nestačilo ti, že si tvá sestra zlomila vaz pádem ze schodů. Musela jsi to zdokonalit prokousnutím hrdla tady tou vlčí tlamou a ještě jsi pro jistotu ty zuby namočila do hadího jedu. A málem ti to vyšlo, protože sis vraždu naplánovala zrovna na noc, kdy se do domu vloupal ještě někdo další a málem, to všechno bylo svedeno na něj. Jenom nechápu, proč jsi jí zavraždila?“ Michaela brečela. Tomáš s Jonášem nechápavě pozorovali Petrovo počínání a rodiče Michaely byly čím dál víc v šoku. Matka se z toho div psychicky nesesypala.
Michaela si utřela slzy a začala: „Já nechtěla zabít jí. Chtěla jsem zabít toho její přítele a doufala jsem, že by se potom Pavlína vrátila domů. Jenomže on nebyl doma a Pavlína mi začala říkat, že je tu svým způsobem šťastná a že tady zůstane. Ona dala přednost nějakému ubožákovi před vlastní sestrou.“ Jonáš měl konečně ve všem jasno. Nezbývalo mu nic jiného, než Michaelu zatknout.

Michaela byla sice zatčena, ale kvůli svému psychickému stavu nebyla zavřena do vězení, ale do psychiatrické léčebny. Její matka musela začít brát antidepresiva a pro celou rodinu začalo nejtěžší období v životě. Tonda nakonec prodal kemp a dál měl několik milenek. Pepa byl sice zproštěn obvinění z vraždy, ale vloupání mu zůstalo, ale Milada ho přes to všechno neopustila. Všechno je to naopak ještě víc sblížilo.

Pohřeb Pavlíny Krlové se konal ve středu v Kralupech. To bylo Pavlínino přání. Moravu měla ráda, ale Kralupy si zamilovala a tak si přála být pohřbena tam.

Po pohřbu to Jonášovi nedalo a odchytil si Petra, kterého se zeptal: „Jak jsi na to všechno vlastně přišel?“ Petr se zamyslel a řekl: „Já ani nevím. Asi intuice. Měl jsem s ní divný pocit, už když došla k Pavlíně. Měla takový divný výraz a hlavně potom, když jsem se dozvěděl, že se psychicky léčila. Pavlíně bylo prokousnuté hrdlo nějakým zvířetem s hadím jedem a Michaela měla ex-přítele, takového fanatika do zvířat, tak jsem si říkal, že to nemůže být náhoda.“ Jonáš se pousmál, Tomovi s Petrem poděkoval, Tomášovi ještě řekl: „Vím, že píšeš knihu, ale vyvaruj se prosím použití pravých jmen.“ a šel si svojí cestou.
Petr s Tomem se rozešli k Tomovu autu:
- „No, musím říct, že jsem rád, že mě občas nějaká ta holka i odmítne. Jsem mohl skončit já jak Pavlína, kdybych Michaelu třeba nějak naštval.“ řekl ironicky Petr.
- „No to jo. Byl to šílený prodloužený víkend.“ pousmál se Tomáš.
- „To jo, ale máš zas o čem psát.“
- „Myslím, že si to nechám chvíli projít hlavou, než o tom něco napíšu.“
- „To se ti nedivím. Ale že teď odbočím, než jsme sem jeli, tak jsi říkal, že máš přítelkyni. Tak kdy mě s ní seznámíš?“
- „Jí s tebou? No k tomu snad nedojde. Hlavně už jí znáš, ale to je tak všechno co ti teď řeknu.“
- „Fajn, tak se budu ptát. Je to Lenka…..Nikola…..Lucka….“
- „Neřeknu ti to.“ Usmál se Tomáš a bouchnul Petra přátelský do ramene.
To se samozřejmě Petrovi nelíbilo a žduchnul do Toma a takhle se ti dva kamarádsky žduchali, dokud nedošli k autu.

Zpoza stromů je celou dobu něco pozorovalo. Bylo to asi metr vysoké a mělo to červené oči.