Morana- část 2.

Podělila jsem se s Lutem o jídlo a pak jsem se odebrala do kádě plné horké vody. Už po pár minutách jsem cítila, jak mi ztuhlé svaly téměř tají. Bylo to tak příjemné… na stoličce u kádě byla paletka bylinkových mýdel. Vybrala jsem si levandulové a masírovala jsem si jím tělo. Celou místnost naplnila sladká levandulová vůně a mě se začaly pomaličku zavírat oči. Byla jsem k smrti unavená, životem a děním posledních pár týdnů. Byla jsem vděčná za chvilku klidu bez pronásledovatelů v patách.
Hmmm… klid, pomyslela jsem si a o chviličku později jsem v kádi nadskočila bolestí. Na ránu po šípu z kuše jsem úplně zapomněla a vetřela jsem do ní mýdlo. Pekelně to štípalo a ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem mýdlo všechno vymýt.
Ještě jsem si umyla vlasy a vylezla jsem z kádě. U velkého krbu se mi ohřál ručník a já jsem se do něj zabalila jako do římské tógy. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla a zkoumala jsem v odrazu stav zranění. Bylo zarudlé a začínalo hnisat. Nezbývalo mi než doufat, že Luten si s sebou přivezl alespoň jednu ze svých hojivých mastí a napadne mě, že ani důkladná masáž by nebyla marná. Postavím se ke krbu a vlasy mi v jeho teple začínají schnout. Pohled do plamenů mě zvláštně uklidňuje, ale také jitří hluboko zasunuté vzpomínky. Dobře vím, jak s ním umí být někteří lidé vynalézaví. Prudce se od ohně odvrátím a zrak mi padne na hromádku špinavého oblečení. Naházím ho do kádě a ve stále ještě teplé vodě ho vyperu a rozložím na stojanu u krbu.
V koupelně jsem byla docela dlouho a ani jsem si neuvědomila, že mám na sobě jen improvizovanou tógu, takže když jsem vyšla zpět do hostince, nyní dost zaplněného, vysloužila jsem si pískání a několik oplzlých vět. Luta jsem nikde nezahlédla, ale přispěchala jedna ze služebných a dovedla mně do pokoje v prvním patře, kde se už spokojeně rozvaloval Luten.
Zvedl se z křesla a přejel mně pohledem plným živého zájmu. Potom mu zrak padl na zanícenou ránu na mém rameni a už lovil ve své sedlové brašně nádobku s mastí a našel dokonce i nějaký olejíček. Ták, nakonec bude vážně i ta masáž, pousměju se spokojeně a posadím se na postel natočená tak, aby mi mohl pořádně prohlédnout rameno.
„No,“ mlaskne znepokojeně. „máš kliku, žes mě tu potkala, tohle by mohlo za pár dnů být ošklivé a jakmile by se infekce dostala až ke kloubu, mohla bys mít problém tou rukou vůbec hýbat. Teď drž, bude to trochu pálit.
Sotva mi začal mast do rány vtírat, litovala jsem, že jsem ho v tom lokále neoddělala. Přijde mi. Že se v tom až podezřele vyžívá, sadista. Tohle mu vrátím, a to co nejdřív, slíbím si a hned je mi o něco lépe. Najednou bolest ustane stejně náhle, jako začala a já pocítím nesmírnou úlevu.
Luten si promne ruce a do dlaní nalije trochu olejíčku. Opatrně mi rozváže ručník a začne hníst napjaté svaly ramen a zad. Líně mi krouží dlouhými prsty po zádech a já spokojeně zavzdychám. Bere to jako povzbuzení a sjede dlaněmi níž a potom je přemístí nejdřív na pas a po chvíli na ploché bříško. Pro změnu posune ruce o něco výše a čeká na moji reakci. Nebráním se, naopak se k jeho dlaním lehce přitisknu. No co, i my tvrďačky občas potřebujeme tělocvik trošku jiného kalibru.
„Takhle si tě pamatuju,“ v Lutové hlase zaslechnu úsměv. Blížíme se k onomu nevyhnutelnému bodu a já se začínám vážně docela těšit. Už je to dlouho, co jsem si užívala něčí blízkost a nechala se rozmazlovat. Lut si přilije do dlaní trošku oleje a donutí mě položit se na břicho. Znovu mi masíruje záda, sjede mi na zadek, chvíli ho hněte a přemístí se na stehna. Když si začnu myslet, že už konečně dojdu naplnění, pleskne mě po zadku, odtáhne ruce a přikryje mně dekou.
Zklamaně zasténám. „to si snad děláš srandu,“ zamračím se naštvaně do polštáře.
„Ale zlato, jsi v takovém stavu, že bys u toho usnula.“ Konejšivě mi prsty přejede po tváři a lehne si do postele vedle mě. Takový vývoj situace jsem vážně nečekala, obzvláště s ním ne. Přitisknu se k němu zády, on mně obejme kolem pasu a tiše brouká nějakou melodii, díky které po chvíli upadám do spánku. Nezdá se mi jediný sen a já pokojně odpočívám.
Když se o několik hodin později proberu, Luten sedí v křesle a dívá se do ohně. Přemýšlím, jestli si taky vybavil ty napjaté chvilky, kdy nás málem ugrilovali. Nejspíš ucítil můj pohled, protože se na mě otočí a já mu v očích vidím vzpomínky na tu hrůzu, která nás vlastně spojila nejintenzivněji ze všeho. Přejde k posteli a já si všimnu, že je taky vykoupaný a dokonce mi přinesl moje, teď už suché oblečení.
Začnu se oblékat, když k nám dolehne šramot a tlumený hovor z krčmy. Rychle na sebe naházím zbytek oblečení, do ruky vezmu meč a potom, co na sebe s Lutem lehce kývneme, tiše vyjdeme na chodbu. Teď už je hlasům rozumět. V jednom z nich poznám hostinskou. Hlas je zrůzněný strachem a snad i bolestí. Když poznám druhý hlas, po páteři mi přeběhne mráz. Ten hlas mě už dost dlouho budí ze spaní a děsí ve snech, a že mě jen tak něco nevyděsí. Majitel toho hlasu už se mě a Lutena snaží nějaký čas zabít a párkrát se mu to málem povedlo. Zranění na mém rameni je ostatně práce jeho poskoků. Naštěstí byli tak tupí, že jsem vyvázla z léčky jen se zraněním od šípu.
Tiše jsem s Lutem za zády sešla schody a skrytá za veřejí jsem poprvé po dvou měsících viděla svého manžela a další z jeho poskoků. Hostinská měla ošklivě rozbitý obličej a zahlédla jsem několik mužů zhroucených na podlaze v kalužích krve. Zjevně zemřeli, když se snažili hostinskou bránit. Bylo mi jí líto. Můj drahý manžílek jí právě nařízl předloktí a do hluboké rány jí vsypal hrst soli a důkladně ji do tkáně vetřel. Žena zavřeštěla bolestí.
„Zeptám se naposledy,“ zazněl lokálem jeho krutý slizký hlas. Nevidělas tady štíhlou plavovlásku? Být tebou, tentokrát se nad odpovědí trochu důkladněji zamyslím. Jsou místa, kde prosolený řez bolí stokrát víc. Už jsem ten pohled nemohla vydržet. Týrání, v tom se Derek vždycky vyžíval. Proto jsem od něho taky utekla. Jenže to se v nynější době netoleruje, a tak po mně už docela dlouho šel. Lovil mě jako zvěř. Pozvedne dýku k dalšímu řezu, já stisknu Lutenovi dlaň a vrazím do místnosti.
„Ty ses po mně sháněl, miláčku?“ zapředu a jednomu z poskoků, který udělal tu chybu, že se ke mně z boku dostal příliš blízko, zabořím meč do břicha a zatlačím čepel dolů. Ten už svému pánovi asi moc neposlouží, napadne mě a kysele se zašklebím.
„Ale, ale, moje rozkošná ženuška. Moc rád tě vidím Moro, ale dala sis dost na čas a tady madam tě zapírala, takže jsem jí musel trošku ublížit. Hlavně že jsem tě našel, už se mi stýskalo a vymyslel jsem další efektivní způsoby, jak ti ukázat, kde je tvoje místo.“ V jeho tváři je obrovská nenávist a čirý vztek.
Luten za mým ramenem něco zavrčí a ožene se po dalším poskokovy, který se mě chystal napadnout. To, že už jsme zabili dva z nich, je zjevně nakrklo a všichni se na nás vrhli. Přitiskli jsme se zády k sobě a snažili jsme se odrážet body krátkých dýk. Já jsem měla s mečem výhodu dosahu, ale stejně jsem na předloktí ucítila zášleh bolesti a vysoký muž se spokojeně ušklíbl.
Co asi Derek slíbil tomu, kdo mě dostane? Fakt mě to zajímalo. Podařilo se nám sejmout další tři, když jeden z nich zasáhl Lutena do ramene a rána šla až na kloub. Luten ztratil na chvíli koncentraci a to dalo Derekovi šanci po mě hrábnout. Sekla jsem po něm mečem a podařilo se mi zasáhnout ho do tváře.
„Za to budeš trpět, ty děvko,“ zařve hlasem zdrsnělým náhlou bolestí a po tváři mu na krk stéká krev, která se následně vpíjí do košile. Začneme ustupovat ke dveřím, ale jakmile dosáhneme veřejí, vystrčí mne Luten na chodbu, a pustí se do Dereka.
„Uteč, zdržím ho, zařve na mě a já ho nakonec poslechnu, musím zajistit, aby se nedostal k Menii, naší dceři. Pečlivě jsem ji ukryla, ale kdo ví, kde všude má špehy, když mě našel i tady? Vřítím se do stáje, bleskurychle uchystám Grenta a vyšvihnu se do sedla. Když cválám podél oken hostince, spatřím Dereka a jeho poskoky. Dva z nich drží Lutena na kolenou a Derek mu setne hlavu.
„Za to mi zaplatíš, ty bastarde,“ zařvu a z očí mi vytrysknou slzy. Luta jsem měla vážně ráda. Tak nějak jsme si plánovali začít spolu znovu. Zapomenout na nějakého Dereka a další lidi, kteří nás loví. Tím co udělal, si Derek podepsal ortel. Teď budu lovit já jeho a nepřestanu, dokud jeden z nás neskončí mrtvý. Vážně doufám, že to bude on, kým se nakrmí vrány.