Obyčejná kavárenská story 1. kapitola

Už abych byla pryč, mračila se Christy. Ještě hodinu a její směna v Maja´s coffee bude pro dnešek u konce. Už se nemůže dočkat, až se přezuje do tenisek a vymění pracovní uniformu za něco mnohem pohodlnějšího. Několik blonďatých kudrn, kterým se podařilo uvolnit se z gumičky, si zastrčila za ucho a protáhla si ztuhlá ramena. Momentálně nikdo nic nechtěl, tak si udělala kafe pro sebe. Už ani nevěděla, kolik jich dneska vypila.
„Slečno?“ Vyruší ji ze zadumání hlas. Podle toho, jak se muž tváří na ni mluví už nějakou dobu. Zadívá se na něho poněkud zmateně, takže jeho hlas chytí jemnější tón.
„Dal bych si espreso, croissant a jeden úsměv krásné blondýnky.“ Usmívá se na Christy a ta je absolutně vyvedená z míry. Teď si vážně připadá, jako hloupá servírka.
***
Je hezká, ale rozhodně nevypadá na to, že by schovávala lidi, co mají jakékoli potíže. Brienovi se hlavou honí nepřeberné množství myšlenek. Využil chvíle, kdy byla Christy zamyšlená a důkladně si ji prohlédl. Napadlo ho, jestli ho opravdu u sebe schová, když ji požádá, ale nezbylo mu, než vsadit vše na jednu kartu. Kartu, která je zatraceně sexy. Ušklíbne se Brian cynicky.
Odhodlal se přistoupit k pultu, aby si objednal a pokochal se na tom pěkném obličeji zblízka. Chudinka Christy se málem polila horkou kávou, když na ni promluvil, ale rychle to zamaskovala a přijala objednávku. Dál už si ho nevšímala a jeho to šíleně dopalovalo.
***
Konečně byla směna u konce. Muž v kavárně byl po celou dobu a pokaždé, když si myslel, že se Christy nedívá, ji upřeně pozoroval.
***
Nesnášela davy, takže masa lidí, která ji na ulici pohltila a odnášela kamsi s sebou, vytáčela k nepříčetnosti. Nejradši by si proklestila cestu zpět, ale mezi tolika lidmi neměla šanci. Byla přeci jen servírka.
„Nechci přece nic nemožného, jen se dostat co nejrychleji domů a na několik hodin upadnout do spánku, který se bude blížit komatu.“ Už se v duchu viděla ve svém útulném třípokojovém bytě. Nakrmí Alisiu a půjde si lehnout.
Jak může být sakra tak unavená? V kavárně měla jen krátkou směnu, ale od té doby, co vešel ten tajemný kluk, vnímala jen jeho. Snažila se na něj nedívat, ale bylo to těžké, když v zádech cítila jeho těžký pohled, vypalující cejch na kůži, ať se v kavárně hnula kamkoli.
Sotva se jí vybavily jeho oči, už v zádech cítila tíhu jeho upřeného pohledu. Zpomalila a zostřenými smysly prohledávala dav. Očima bloudila z jedné tváře na druhou, ale nenašla ho. Až se jí z toho točila hlava. Cítí na tobě jeho oči, tak by ho přece měla být schopná najít.
Pocit pronásledování zmizel stejně rychle, jako se objevil a Christy uvolnila ztuhlá ramena. Asi už začínám bláznit, zamračila se. Pomalu se uklidnila a zhluboka vtáhla do plic vzduch, který byl prosycený městským smogem. Bylo slyšet troubení aut a nadávky řidičů, ale všechno bylo potažené clonou únavy.
Na rohu ulice začal dav slábnout a Christy znovu ucítila na svém těle ty pronikavé oči. „Už mi fakt hráblo. Pitomá únava. Z jakýho důvodu by mě asi tak sledoval? Chtěl by další presso? To by zůstal v kavárně… už bys se sebou měla něco dělat, třeba navštívit nějakýho, víš, specialistu. Ta tvoje paranoia je ujetá.“ Christy se posmívá sama sobě a zvuk vlastního hlasu, byť je prosycený ironií, ji uklidňuje. Konečně se jí povedlo dostat se z davu a zamířila do spleti uliček,
které vedly k činžovnímu domu. Už byla jen několik set metrů od dveří, představa spánku už ji kolébala ve své měkké náruči.
„Já bych tomu říkal spíš instinkt než paranoia,“ zazněl těsně za ní hebký hlas. Nadskočila a vyjekla leknutím. Prvotní instinkt jí velel otočit se a čelit pronásledovateli. On však sevřel rukama její ramena a nedovolil jí, aby se otočila, byť jen o centimetr.
„Co… co po mě sakra chceš?“ Vykoktala. „Okamžitě mě pust.“

Najednou ji ten troufalec obrátí tak rychle, že klopýtne, a kdyby ji nedržel tak pevně, zřítila by se obličejem rovnou na dláždění chodníku. Držel ji blízko u sebe, takže se mu musí dívat do očí. Jsou hnědé a tak hluboké, že by se v nich mohla ztratit. Lehce pozvedne pravý koutek úst.
„Co třeba tebe?“ Zapřede a tváří se jako kočka, která se chystá utýrat nebohou myš. Z hlasu mu sálá výzva a zadrnká na něco v Christyině podvědomí. Na něco, co bylo pohřbeno hodně hluboko.
Z tónu jeho hlasu naskočí Christy husí kůže, nutilo ji to lapat po dechu a celé tělo se jí chvělo. Pomalu o krok couvla a konečně ze sebe setřásla jeho ruce. Otevřela pusu a chystala se do něho pořádně obout. Udělala ale tu chybu, že se mu znovu zadívala do očí. Slova se vytratila kamsi do prostoru. S jistotou věděla jen jedinou věc. Musí rychle pryč. Rychle rozmýšlela. K domu je to kousek a ona je v dobré kondici. To zvládne.
Nenápadně začala couvat. Pak se rychle otočila a rozeběhla se pryč. Neuběhla ale ani deset metrů, když sevřel její paži železným stiskem a strhla ji zpátky.
Teď už začínala panikařit. Už byli moc daleko od hlavní třídy. Když začne křičet, nikdo ji neuslyší. Jak by si teď přála být v davu lidí. Rozplynout se mezi nimi.
Tady bylo liduprázdno a v tichu se od budov ozýval její rychlý dech.
Kdo to je?Agent CIA, dealer? Co po ní chce? Otázky se rojily jak včely v úle. Muž proti ní vypadal dost nebezpečně, ale ona pro něj má překvapení.
Z tohohle se jen tak nedostane. Silně pochybovala, že by jí prostě nechal jít.
„Co chceš? Kdo jsi?“ Chrlila otázky tak, jak se jí objevovaly v mysli. Dívala se na něj a moc dobře si uvědomovala, že se jí v obličeji zračí zloba, zmatek a strach. Šedé oči jiskřily odhodláním.
„Jen se potřebuju na chvíli někam zdekovat. Čím míň budeš vědět, tím líp pro tebe, zlatíčko.“ Teď se mu v očích zračila upřímnost a snad i náznak zranitelnosti. Než pokračoval, lehce zaváhal a nervózně si rukou projel tmavě hnědé vlasy.
„Řekněme, že jsem se zapletl se špatnýma lidma a potřebuju prostě zmizet. Jo a… jsem Brian.“ V očích měl polodivoký pohled, a když se dostal oněm „špatný“ lidem, tělem mu projelo zachvění.
Když ho Christy takhle viděla, začala se bát. Do čeho ji to chce zatáhnout? Jdou po něm nějaký týpci, nejspíš zabijáci a on chce, abych všechno riskovala pro někoho, koho vůbec neznám. Udělá vůbec něco, pokud půjdou po mně?
„Co mi brání zavolat policajty? Já bych měla pokoj a ty by ses schoval v base,“ zaksichtila jsem se a hodila po něm ironickým úsměvem.
„No,“ oplatil mi úšklebek. „Mě napadá pár věcí, proč bys policajty volat neměla. Chceš jim povyprávět, kdo u tebe občas bydlí? Tak schválně, jak se asi má Peter a Charlotte? Myslíš, že FBI už vzdala pátrání? Co by mi poskytla policie, kdybych je přivedl k jejich dveřím?“ Tvářil se zamyšleně a v očích se mu vypočítavě blýskalo. Christy měla chuť mu jednu vrazit do toho samolibého obličeje.
„Ty hajzle!“ zasyčela. „Peter je brácha. Rodina je všechno. Kdo sakra seš, že si myslíš, že mě můžeš vydírat?“
„Dobře, asi tě budu muset přesvědčit jinak, ale dělám to fakt nerad.“
Než se nadála, dívala se Christy do hlavně glocku. Trochu couvla a vykouzlila zděšený výraz. Když si všimla, jak se jeho tvář uvolnila uspokojením, bleskově sáhla zezadu za pásek a tasila vlastní zbraň a okamžitě mu zamířila na prsa.
„Tak,“ pousmála se. Teď byla spokojená ona. „Vypadá to, že tu máme patovou situaci.“ Najednou se na něj dívá s přeslazeným úsměvem, jako by mu podávala cukrovou vatu. K tomuhle jí cvičili. Tvářit se vyděšeně a jak dostane příležitost, střelit.
„Dobře, dám to pryč a ty taky. Nechci, aby se někomu něco stalo.“ Brian se snažil mluvit klidně, ale zradily ho oči, které nervózně těkaly mezi zbraní a Christyinou tváří. Špatně ji odhadl. Nikde nenašel nic o tom, že by prošla výcvikem. Teď proti němu však stála chladnokrevná profesionálka. Po křehké servírce, která by se při pohledu na zbraň měla sypat, nebylo ani stopy.
„Ty to klidně zahoď, ale já nejsem tak blbá, abych ti dala šanci zastřelit mě, sotva schovám zbraň. Jsem moc chytrá na to, aby mě zabil nějakej amatér. K vydírání sis vybral špatnou osobu, zlatíčko.“ Do posledního slova vložila tolik nenávisti, znechucení a ironie, že se to už víc nemohlo vzdálit od toho, když ji tak mazlivě oslovil on.
Dál na něj mířila a vážně uvažovala o tom, že ho zastřelí. Dilema vyřešily hlasy, které se ozývaly blízko a rychle se přibližovaly.
Oba rychle schovali zbraně, Brian Christy popadl a začal ji líbat. Procházejícím mužům prostě připadali jako zamilovaná dvojice. Sotva byli muži dostatečně daleko, Christy od sebe Briana odstrčila.
„Měla jsem tě zabít,“ zaprskala a otočila se k odchodu. Brian ji však strhl znovu k sobě. Kolem nich znovu přešli ti dva muži.
„Netuším, jak mě našli, ale fakt musíme zmizet, než jim dojde, že mě mají prakticky pod nosem,“ syčel tiše se rty u jejího krku.
„Dobře, nechci se kvůli tobě nechat oddělat,“ zavrčí Christy a za košili ho táhne ke vchodu do činžáku.
Alisia, krásná mourovatá kočka, na ni čekala hned za dveřmi. Jakmile si všimla Briena, s prskáním se odklidila za nábytek.
Christy kysele sledovala, jak se Brien vydává na průzkum jejího útočiště. Otočí klíčema v zámku a dá si je do kapsy. Aspoň má pojištěno, že jí nic nevezme a nevypaří se.
„Dobře, je tady spoustu věcí, které se jen tak sami nedokončí,“ povzdechne si a dojde jí, že mluví sama se sebou, už zase.
Z hlouby bytu slyšela Briena a to ji přivádělo k zoufalství. Co bude sakra dělat?! Nic, nemůže dělat nic, teď, když jí chlapy, co po něm jdou, téměř zvoní u dveří. Byl tady pár minut a Christy už měla pocit, že z něj zešílí.
S pocitem marnosti připravila Alisie žrádlo, nacpala prádlo do pračky a s hrnkem čaje si sedla do křesla v obýváku. Slyšela blížící se opatrné kroky, ale najednou neměla ani sílu se na příchozího otočit.

Hrnek jí zmizel z ruky a kolem těla se jí Brien omotal deku. Konečně se někdo stará o ni. I kdyby to byl třeba masový vrah, tuhle chvíli si hodlala pořádně užít. Výjimečně nechá starosti na někom jiném.
Christy neměla ani tušení, jak dlouho spala, ale za okny bylo šero a z kuchyně se linula kořeněná vůně, doprovázená Brienovým pobrukováním.
To snad ne, ať žije speciální výcvik. Byla na sebe hrozně naštvaná. Tolik kofeinu a stejně usnula, navzdory tomu, že byl v jejím bytě naprosto cizí muž. Nepozorovaně došla až ke kuchyni a od zárubně se dívala na Briena, přirozeně se pohybujícího po její kuchyni, po jejím území. Kupodivu ji to nenaštvalo. Vypadalo to přirozeně, jako by tu spolu žili už roky. Jen ona a Brien. Z té myšlenky jí po zádech přeběhly po zádech pavoučí nožičky strachu.
„Šípková Růženka je vzhůru,“ usměje se na ni a z očí mu sálá upřímnost. Dostalo ji to. Brien na sobě má její zástěru a vypadá jako idiot. Přesto ji to k němu táhne, stejnou silou, jakou předtím chtěla stisknout spoušť. Udělá několik kroků a vymaže tu vzdálenost mezi nimi.
„Ale, podívejme na hospodyňku,“ snaží se Christy ukrýt vlastní pocity pod sarkasmus. Jako by se proti ní spiklo vlastní tělo. Ruce se protáhly kolem jeho úzkých boků a prsty rozvázaly zástěru, která dopadne na zem, okamžitě zapomenuta. Christy ovládá jen jediný pocit. Chce ho objímat a být objímána. Už je to moc dlouho, co měla někoho, komu na ní záleželo. Dobře si uvědomovala, že touha, která se v ní po těch prázdných měsících probouzí, je jen pouhá iluze. V tenhle okamžik jí to ale bylo úplně jedno. Nezáleželo na ničem kromě nich dvou. Čas se zastavil.
Najednou bublina, do které jako by byli lapeni, praskla. Christy se od Briena odtrhla, otočila se na patě a sotva se obula, s telefonem v ruce za sebou práskla dveřmi. Dostala se téměř před centrálu, když jí napadlo, že měla zavolat Silvii, kolegyni a kamarádce, a požádat ji o pomoc. Telefon zvonil tak dlouho, že už to málem vzdala. Na poslední chvíli se v telefonu ozval Silviin udýchaný hlas.
„Sil?“ oslovila ji Christy, ze sluchátka se ozvalo odkašlání, a tak čekala, až kamarádka promluví.
„Stalo se něco Chris? Zníš pěkně vystresovaně.“
„Já jenom… můžu k tobě přijít? Všechno ti vysvětlím.“ Christy se vydala k Silviinu domu a pořádně se jí ulevilo. Silvia bydlí na opačném konci města než ona, díky tomu bude od Briena dost daleko a snad se uklidní.
Hlavou Christy vířily myšlenky, které ji děsily. Co když mu měla dát šanci? Místo toho zbaběle utekla kvůli jedinému objetí. Výborně agentko Santenová, utahovala si sama ze sebe, jen aby se nějak rozptýlila. Z tohohle se brzy zblázní.
Když stála u Silviiných dveří, už se začínala psychicky hroutit.
Sili jí pomůže, zachrání ji, jako vždycky. Mohla jí všechno říct a ona ji nikdy nepodrazila. Asi by jí pomohla i s vraždou, kdyby se rozhodla, že Briena přece jen seznámí se zubatou.
***
Co to sakra bylo?! Už to vypadalo, že ji dostal a ona to najednou prolomila. Chtěl si s ní promluvit, ale nestačil ani otevřít pusu a už za sebou práskla dveřmi.
Musí ji najít. Pravděpodobnost, že po ní půjde Clark, jeho milovaný bratříček, je dost vysoká.
„Rodina je všechno,“ řekla mu. V tu chvíli neměla ani ponětí, co to znamená pro něj. Samozřejmě měl na výběr. Buď pokračovat v rodinném byznysu, nebo zemřít. Mafie své členy pouští jen v jednom stavu, mrtvé.