Chvilka inpirace

Temaru už to v tomhle městě začínalo nudit. Už několik týdnů byl všude klid. Když do tohohle kraje přijela, krvelačnýma potvorama všeho druhu se to tu jen hemžilo. Usídlila se, dočasně, v samém středu toho dění, v Branu. Město bylo veliké a zrovna v den jejího příjezdu také velmi hlučné. Náměstí bylo zaplavené pestrobarevnými stánky, odevšad vykřikovali prodejci ve snaze prodat co nejvíce zboží. Temara nechala své ryzce volné otěže a snažila se tím davem probít k hostinci. Dnes si sežene ubytování a zítra půjde za radním, poptat se, jestli nechtějí využít jejích služeb. Se vší tou havětí, co jen letmo potkala, a zabila, cestou, předem víc než tušila, co jí odpoví.
Nenápadné městečko, krčící se na úpatí hor bylo domovem víc než desítky těch, co vážně věřili starým pověrám o krvelačných nočních stvůrách. Ten zbytek z několika stovek obyvatel nad nimi jen kroutil hlavou a mnozí z nich se jim vyhýbali. Šeptali si mezi sebou, že jejich sousedé se snad minuli rozumem, když věří na staré báchorky, a bude proto lepší, obloukem se jim vyhýbat. Co kdyby ty jejich choré hlavy napadlo, označit jako satanovo dítě někoho z nich? Jistě by je neminula oprátka, pokud by se nestalo něco ještě horšího. Jen na to pomysleli, jako by už cítili, jak jim kat utahuje smyčku kolem krku.
Několik mužů vyjelo na lov. Hodlali nalovit co nejvíce zvěře a navýšit tak zásoby na nadcházející zimu. Brázdili okolní lesy už několik dní. Nákladní koně už byli naloženi téměř vrchovatě, a tak se rozhodli vrátit se domů. Jeden z jezdců však zahlédl laň a rozjel se za ní. Na malé, okrouhlé loučce však náhle ustrnul, neschopen pohybu a bledý jako socha. Po loučce byly tu a tam rozházeny kusy těl. Šokovaná mysl muže se nejdříve bránila poznat, co vlastně spatřil.
Jak ochromení zlehka odeznívalo, začal se muž neovladatelně třást a zbělal ještě víc. Že by přece jen bylo něco na zprávách, co se šíří krajem? Už nejeden vozka, co projížděl městem, říkal v hostinci nad korbelem piva, že z měst i vesnic občas zmizí lidé a potom je najdou rozsápané nebo roztrhané. Vždycky si myslel, že vozka přebral a mluví z něho vypitá piva. Tohle se tady přece neděje, ne v téhle době, říkal si. Časy, kdy se lidé i za počínajícího soumraku báli vycházet ven, mimo městské hradby, skončily před několika stoletími.
Když uslyšel rytmické kroky, strachy málem zařval, ale naštěstí si včas uvědomil, že to jsou jeho dva společníci. Jakmile vyjeli z lesa, oněměli hrůzou. Muž jako by příjezdem svých společníků procitl z tranzu, obrátil se k nim a jal se oba přesvědčovat, že tu hrůznou podívanou má jistě na svědomí smečka vlků, která nejspíš přišla z hor. Na smrt bledí a vyděšení mu to ti dva odkývali. Všichni spěšně obrátili koně a tryskem vyrazili k městečku, nedbajíc toho, že nejspíš ztratí většinu nákladu. Do městečka dojeli všichni zpocení a koně byli do jednoho pokrytí hustou bílou pěnou. Jeden z mužů okamžitě sesedl a hnal se k radnici. Aniž by počkal, až ho rychtářka, po jeho nepříčetných ranách na dveře, vyzve ke vstupu, nepříčetně rozrazil dveře a překotně jí vypověděl, co v lese našli.
Rychtářka zaujatě poslouchala, a protože na rozdíl od těch tří byla jednou z těch, kdo věřili, že stvůry noci nevymizeli, okamžitě po jeho odchodu vyslala posla do Branu, nejbližšího velkého města, sídla samotného knížete. Pokud zvěsti co se nesly už nějakou dobu krajem, jen tiše šeptané, nelhaly, měl právě tam už nějaký čas pobývat jeden z těch lovců pekelných stvůr. Posel přijel za několik dní a po jeho boku klusal jezdec zahalený v plášti. Na hlavě měl kápi, která mu sahala do obličeje a halila tak celou jeho tvář.
Ti dva dojeli až k radnici. Cestou se o ně zachytávali udivené, ba i nedůvěřivé pohledy. Pro koho to proboha rychtářka poslala? Ptali se mezi sebou. Ač byl jezdec útlé a drobné postavy, šel z něho jakýsi podivný strach. Posel sesedl jako první a udivení měšťané jen tiše a překvapeně sledovali, jak onomu jezdci pomáhá ze sedla vysokého nohatého ryzáka a uctivě se mu uklání. Snad nám nechce namluvit, že začali řádit noční běsy, o kterých ti pomatenci pořád vykládají. Navzdory tomu tři statní muži, právě vycházející ze zbrojířova krámku, aniž by to řekli třeba jen jeden před druhým nahlas, začínali věřit, že příběhy, co jim vyprávěli jejich babičky za dlouhých zimních večerů, jsou pravdivé.
Štíhlý jezdec přehodil otěže přes krk rezaté kobyly a nedbale, jako by to bylo samozřejmostí, je vložil do ruky posla. Poté se tajemný jezdec vydal ke dveřím radnice, zabušil na ně, počkal na vyzvání a vstoupil. Stoje před rychtářkou sejmul z hlavy kápi a rychtářka zalapala po dechu. Na útlá ramena tajemného jezdce spadly lesklé prameny dlouhých, jako sama noc černých vlasů a z pohledného, ač trochu drsného obličeje zasvítily veliké safírově modré oči. Rychtářka se oněměle, a snad proti své vůli, lehce uklonila.
„Vítám tě paní,“ vyrazila z ohromením ztuhlého hrdla. „Čekala jsem spíš muže,“ pokračovala a kulila při tom kalně hnědé oči, div že jí nevypadly z důlků. Mladá žena před ní se ušklíbla. Při pohledu na výraz v její tváři rychtářka omluvným hlasem pokračovala „nechtěla jsem tě urazit paní, jsem ráda, že jsi tady. Jen jsem myslela…“ Černovláska však nenechala rychtářku ani domluvit.
„Myslelas, že ženská na tuhle práci nestačí?“ zeptala se s nakyslým úsměvem. „Jseš ráda, že jsem tady, ale ještě radši už bys mě viděla odjíždět. Jen to přiznej. Poznám, když budeš lhát, takže to ani nezkoušej. Jo a,“ dodala, jako by si vzpomněla na slušné vychování. „Jmenuju se Temara.“ řekla vážně a napřáhla k rychtářce  ruku. V safírových očích jí zablýsklo, jako by je právě proťal blesk.
Rychtářka sebou poplašeně cukla, a až jí na zádech poskočil silný cop šedivějících vlasů. Temara se začala smát. „Bojíš se mě snad? Přestaň se tvářit, jak kdybych tě chtěla zaživa sežrat a popiš mi, co se tady děje. Myslím si, že už to vím, podobné ehm… události se staly i v dalších městech a vesnicích. Proto se už tak dlouho zdržuji v Branu. Ráda si to však vyslechnu od tebe.“
Rychtářka pokynula ženě ke stolu a nabídla jí svařené víno, které Temara vděčně přijala. Poté se podsaditá rychtářka usadila proti ní a vylíčila jí, co muži v lese objevili. Temara naslouchala jejímu vyprávění s ledovým klidem, až rychtářku napadlo, že ji možná ani neposlouchá.
Dívala se přímo před sebe, občas mrkla, ale nepromluvila ani slovo, nenatáhla ruku po poháru s vínem nebo pro plátek masa a krajíc chleba, co společně se džbánem vína postavila rychtářka na stůl. Když rychtářka už začala přemýšlet, jestli její návštěvnice neusnula s otevřenýma očima, konečně promluvila.
„Je to téměř stejné, jako v ostatních městech a vesnicích. Takovou spoušť dělá jen smečka skřetů. Někde jsme, pravda, našli i celá těla, až na vykousané maso na některých částech těla. Skoro to tehdy vypadalo, že to těm chudáků udělaly, když ještě byli naživu, jako kdyby se tím spíš bavily.“ Temara se rozvykládala tak, že si až po hodné chvíli všimla, jak je rychtářka bledá a že jí je zřejmě zle od žaludku, a tak se raději zvedla.
„Už půjdu, na ceně se domluvíme, až bude po všem, ale už předem tě varuju, žádné smlouvání. Uvědom si, že za tebe a zbytek města budu nastavovat krk.“ Temara to pronesla neústupně a rychtářku si při tom měřila tvrdým pohledem. Rychtářka jen uctivě kývala hlavou a horem dolem ji ujišťovala, že nic takového by ji ani nenapadlo. Temara však věděla svoje. Skoro všude se pokaždé dušovali, že o ceně se přít nebudou, a když si řekla o peníze, neúprosně smlouvali, a kdyby měli jen o trochu víc odvahy, snad by ji i nechali strážemi vyvést z města bez jediné zlatky.
Když otvírala dveře na ulici, koutkem oka si všimla, jak se rychtářka rychle pokřižovala. Ženská pověrčivá, pomyslela si Temara a vykročila na rušné náměstí, aby si od úslužného blonďatého podkoního, který zřejmě vystřídal onoho zavalitého posla, vzala svoji kobylu. Nečekala, až jí pomůže do sedla a mrštně se na ní vyšvihla. Ještě na něj houkla, kde je tu hostinec a už se rozjela naznačeným směrem. Nyní, když přes náměstí jela bez kápě a dlouhé černé vlasy jí vlály v mírném větru, přitahovala daleko víc pohledů než předtím.
Někteří jen žasli nad tím, že tajemným jezdcem, který má nejspíš vyřešit tu záhadu s roztrhanými těly, je žena, jiní se při pohledu do chladných safírových očí chvatně křižovali a ona se jim musela smát. Z ní mají nahnáno, ale to, že se jim v okolí prohání tlupa skřetů, to jako kdyby neviděli. Spíš vidět ani vědět nechtějí, splnily by se tím jejich nejhorší noční můry.
Dojela k hostinci U prince, sesedla a zamířila s ryzkou do stáje. Tam ji odstrojila, zkontrolovala jí nohy a vtisknouc pacholkovi do dlaně dvě zlatky, nakázala mu, aby kobyle donesl vodu a kvalitní oves. Ten na ni zíral s otevřenou pusou a v jeho očích se mísila hrůza s obdivem.
Zamířila do hostince a už když otvírala těžké dveře, věděla, co se stane, až vejde dovnitř. Jak předpokládala, nastalo hrobové ticho a vzduchem přímo vibrovalo napětí. Usadila se k malému stolu v rohu a čekala. Nic se nedělo. Odepjala z ramen plášť a lehce povolila šněrování v horní části korzetu, pod nímž měla prostou lněnou halenu. Jen tak z nudy sáhla do boty, vytáhla malou stříbrnou dýku a začala ji převracet v ruce. Nejspíš záblesk kovu přivolal k jejímu stolu hospodského. „Co si paní ráčí přát?“ ptal se úslužně, ačkoli Tem byla navýsost přesvědčená, že za hranou úslužností se skrývá spíše chamtivost. Bylo jí to naprosto jedno. Potřebovala se napít, najíst a vyspat. Už se připozdívalo a má-li se zítra vypravit zabíjet, potřebuje si odpočinout.
Až když hospodský zopakoval svou otázku, došlo jí, že se tak zamyslela, že mu neodpověděla. „Plátky uzeného, chleba a džbán vína a pokoj, prozatím na dvě noci. Zaplatím dopředu.“ S těmi slovy položila na stůl několik zlatých a zadívala se na hostinského. „Ať mě nikdo neruší, až si odejdu lehnout, jasné?!“
Hostinský jen s pokyvováním odešel a Tem se začala rozhlížet po hostinci. Upíraly se na ni nejedny zvědavé oči, ale když se s jejich majiteli střetla pohledem, honem se zas odvracely. Jo, jsou děsně nenápadní. Všichni, zašklebila se a schovala dýku zpátky do měkké jezdecké holinky.
Na dláždění před hostincem zaznělo zadunění kopyt a štěkané příkazy na pacholka. O chvíli později vešel do dveří statný muž s jizvou přes pravou tvář. Groteskně mu křivila koutek úst do jakéhosi ironického úšklebku. Byl dost při těle a měl mastné hnědé vlasy. Zamířil přes místnost rovnou k jejímu stolu a v tu chvíli se znovu rozhostilo to dusivé ticho. Jako by nikdo ani nedýchal. Neozvalo se jediné cinknutí příboru o talíř, ani bouchnutí korbele o stůl.
„Nazdárek holubičko,“ hrnul se k ní. „Nazdar,“ procedila Temara přes vzteky zaťaté zuby. Chlap si drze sedl na lavici těsně vedle ní a Temaru stálo veškeré úsilí, aby nevyskočila a rovnou ho nepraštila pěstí mezi oči. Věděla, že je příliš impulzivní a posledních několik měsíců pracovala na svém sebeovládání. Úspěšně chlapa ignorovala až do chvíle, než ucítila, jak jí jeho ruka přejíždí po stehně.
Podrážděně zasyčela a odsedla si tak daleko, jak to jen bylo možné, aniž by spadla z lavice. Za malou chvíli už na ni ale byl zas úplně nalepený a dovoloval si čím dál tím víc. Nepostřehnutelně vytáhla z boty dýku, a když se k ní ten odpornej chlap naklonil, znenadání mu ji položila na hrdlo. Hromotluk znehybněl a vykulil oči. „Taky tě pohladím, chceš?“ otázala se s úsměvem. Oči však měla temné jak bouřková mračna a blýskalo se v nich zlostí.
Dýkou ho tlačila od sebe a celý hostinec byl tichý a lidé jako zkamenělí, vyčkávajíc, zda se strhne mela. Muž chvatně poodstoupil od ostří dýky a otočil se na hostinského, který nesl Temaře večeři. „Pěknou chátru sem pouštíte, slušnýho člověka by podřezala, čubka jedna. Kdo ví, co je vlastně zač. Jak můžete vědět, že ty v lese neroztrhala ona?“ ukazoval na ni. Temara, která už se zase posadila za stůl, byla na nohou téměř ještě dřív, než stihl doříct větu a už ho držela pod tím jeho tučným krkem. Stiskla dost silně na to, aby tomu idiotovi ukázala, že si s ním poradí, i když je „jen“ žena.
Muž se předváděl a teď na něm bylo vidět, že je vzteky a hanbou bez sebe. Vychrlil na Temaru přidušený proud nadávek. Napřáhla volnou ruku a uštědřila mu pořádnou ránu pěstí. Křuplo to a z nosu se mu spustila krev. Potom ho zuřícího vzteky pustila. Okamžitě se sesunul na podlahu. Byla si jistá, že teď už si na ni netroufne.
„Tak co, stačilo, nebo si hodláš ještě něco dokazovat?“ zasyčela na něj a konečně se usadila k večeři.
Hostincem se rozezněl šum hlasů a Temara na sobě zase cítila zvědavé oči všech okolo. Přestala jíst a postavila se. „Ještě někdo, si myslí, že jsem za to vraždění zodpovědná!?“ rozkřikla se přes celý hostinec. Napětí, které nastalo, by se dalo krájet. „Na něco jsem se ptala!“ práskl do ticha hlas ostrý jako bič a měšťané i kupčíci se u stolů přikrčili. Když viděli, jak si poradila s Berkem, nejradši by splynuli se špinavými zdmi. Odmalička byli všichni vychováváni k tomu, že žena musí poslouchat, že je poddána muži a nesmí se stavět na odpor. Nikdo z nich by si však, ani za měšec zlaťáků, netroufl vyslovit to před ní nahlas.
Temara jedla jídlo, které měla před sebou, ale najednou jí to vůbec nechutnalo a vstala od stolu. Kolem nohou jí zavířil plášť. Přešla místnost, aniž by si kohokoli všímala a zamířila ke schodišti, které vedlo k pokojům nad hostincem. Otevřela dveře a hleděla do nevelkého pokoje. Byl zde nepostradatelný nábytek, ale nic víc. Pod velkým oknem byl malý stůl s rozvrzanou židlí, u jedné ze stěn stála postel se slaměnou matrací a po jedné straně dveří byla skříň. Tem byla příšerně unavená. Odepjala si plášť, vyzula si boty a padla na postel. Po chvíli se vzpamatovala, zvedla se a zamkla zevnitř dveře. Teď měla jistotu, že se do pokoje nikdo nedostane, zatím co bude spát.
Temaru vzbudilo naléhavé bušení na dveře. Rozespale se podívala ze špinavého okna. Právě svítalo. Vydala se ke dveřím, oblečená jen do lněné košile. Se zamračeným výrazem odemkla dveře a za nimi stál asi sedmnáctiletý mladík. Vyjeveně na ní hleděl, jako by čekal, že se na něho vrhne.
„Co je?“ houkla na něho Tem nevrle. Mladík o krok couvl.
„Omlouvám se, že tě budím paní, ale došlo k dalšímu útoku,“ vykoktal a začal ustupovat ke schodišti.
„Počkej,“ zarazila ho Temara. „Sežeň někoho, kdo pojede semnou a nech mi osedlat Ginnu, obléknu se a přijdu dolů.“
Když Temara sešla do spoře osvětleného a téměř prázdného sálu hostince, pohlédlo jejím směrem několik lidí. Sotva si jí všiml hostinský, už jí vycházel vstříc s pohárem svařeného vína a polévkou. Tem se v rychlosti nasnídala, ani nevnímala chuť a teplotu polévky, mohli by jí klidně dát vodu z nádobí, takhle rozespalá by to stejně nepoznala, a vydala se na dvůr, kde už podkoní držel za uzdu její ryzku. Z vysokého vraníka na ní shlížel ten mladík, co jí předtím vzbudil. Jen na sebe kývli a Tem se pružně vyhoupla do sedla. Zatím co mladík byl pobledlý strachy, ona byla naprosto klidná. Měla jistotu, že se domů vrátí nejpozději za pár hodin a živí. Skřeti většinou útočí jen v noci.
Ticho, které mezi Temarou a mladíkem panovalo, bylo nesnesitelné. Temara byla vždy spíše mlčenlivá, takže jí nutkání povídat si, zvláště s někým, koho nezná, připadalo víc než podivné. Nedalo se to však vydržet, a tak ticho prolomila.
„Jak je možné, že semnou poslali takové kuře?“ zeptala se spíše žertem než vážně. Mladík se na ni upřeně podíval a vypadal, že pečlivě váží slova, která se chystá pronést. Pohlédl na Temaru rozšířenýma tmavě zelenýma očima a nejistě promluvil.
„Víte, paní,“ hlas se mu zachvěl, zjevně se jí bál. Když se vzpamatoval, odhodlal se pokračovat. „Já jsem se nabídl sám. Nikdo nechtěl jet, ale přece jsem Vás nemohl nechat jet samotnou, pořádně se tu nevyznáte, paní.“
Když mluvil, pozorovala Tem zamyšleně jeho rysy. Není vlastně o mnoho mladší než ona sama, ale její rysy ztvrdly díky životu, který vedla. Mladík měl delší světle hnědé vlasy, které kontrastovaly s jeho hlubokýma očima. Byl urostlý, ale ne tlustý, vyzařovala z něho energie a síla. Oblečení měl notně ošoupané, takže Temara odhadovala, že žije s mnoha sourozenci někde na kraji městečka, mezi chudinou.
Nedivila se tedy, že se dobrovolně hrnul s ní. Doma by ho zřejmě nikdo nepostrádal, jen by bylo o hladový krk méně, a on nejspíš zoufale toužil po nějakém dobrodružství, které by ho vytrhlo z letargie jeho každodenního života. Od těchto myšlenek se vrátila zpět k pozorování svého společníka. Svého koně vedl s jistotou někoho, kdo v sedle strávil mnoho hodin a krom zručnosti si počínal i velmi opatrně. Snažil se s koněm zacházet citlivě. Tem najednou došlo, že její společník zmlkl a zřejmě čeká, že něco řekne. Dobrá tedy, pomyslela si.
„Nemohl bys mě přestat oslovovat Paní? Víš, když to říkáš téměř v každé větě, leze mi to na nervy a navíc, nejsem o mnoho starší než ty, když na to nejspíš nevypadám. Mimochodem, jmenuju se Temara.“ Povzbudivě se usmála, nebo se o to alespoň pokusila.
„Ale paní,“ začal mladík a zarazil se, když si povšiml záblesku v Temařiných očích. Zkusil to tedy znovu. „Temaro, Vy si přece zasloužíte respekt a já jsem Vám moc vděčný, že jste mně s sebou vzala. Na rozdíl od jiných jsem vděčný za to, že jste tady. To co tu zabíjí, mi roztrhalo bratra a myšlenka, že se to může stát komukoli dalšímu, mne dohání k šílenství. Nejspíš jsem pro Vás jen bláznivý kluk, co se hrne do dobrodružství, ale kdybych Vám pomohl tu stvůru zabít, tak bych už nebyl tak odstrkávaný až na samý okraj společnosti. Byl bych „Ten co pomohl Lovkyni.“ Jestli mě s sebou ale nechcete, řekněte to a já se vrátím zpátky. Nějaký důvod už si vymyslím.“ Mladík se na Tem díval dychtivým pohledem, říkal sice, že se klidně vrátí, ale jeho oči prosily, ať ho neposílá pryč. Překotný tok slov zastavila zdvižením ruky.
„Počkej, zadrž,“ pousmála se. „Samozřejmě, že tě pryč nepošlu. Plně chápu, proč je pro tebe důležité semnou jet. Vzpomínám si, jak jsem jako malá běhala za lovci, kteří procházeli přes naši vísku, a žadonila jsem, abych mohla jít s nimi. Pokaždé jsem jejich odchod obrečela, ale byla jsem umanuté dítě, a tak jsem se v sedmnácti, místo vdavků, vydala hledat lovce, od kterého bych se mohla učit. Nejdříve mně odháněl, prý že nepotřebuje toulavé štěně, navíc holku, aby se mu pletla pod nohy. Nepřestávala jsem ale žadonit a v městečku, kde právě pobýval, jsem si pořídila dýku. Chodila jsem za ním vážně jako štěně, jak se o mě vyjádřil. Jednou, když se vydal na lov, jsem ho sledovala a doufala jsem, že zažiji nějaké dobrodružství.
Vydal se ulovit pár tvorů, kteří už nějakou doby sužovali město. Prvního zabil téměř okamžitě, ale podcenil toho druhého. Jednou měl navrch lovec, podruhé to stvoření. Když to vypadalo, že zrůda lovce zabije, vyndala jsem dýku z kožené pochvy a vrhla jsem ji směrem k zápolící dvojici. Kdybych trefila toho tvora, mohlo by to lovci poskytnout výhodu, myslela jsem si.
Nejspíš jsem tenkrát měla štěstí. Trefila jsem se té bytosti do boku a to odvedlo jeho pozornost. Ta chvilka nepozornosti tehdy umožnila lovci, aby ho zabil. Když jsem pak rozklepaně vyšla zpoza stromů, poděkoval mi za pomoc a znovu mě poslal domů. Já jsem se ale nevzdala a přemlouvala jsem ho další týden.
Z ničeho nic změnil názor a slíbil mi, že mě naučí všemu, co sám umí. Byl pohledný, vysoký asi jako ty a měl sytě zelené oči. Netrvalo dlouho a zamilovala jsem se. Byl ale o mnoho starší než já a tak mě to zase brzo přešlo. Když mi bylo dvacet, odešla jsem od něho, abych zkusila lovit sama. Několikrát už jsem se ho pokoušela najít, ale nenašla jsem o něm ani zmínku. Našla jsem si ale mnoho přátel, mezi dalšími lovci.
Teď už ale dost o minulosti. Slibuji ti, že když mi pomůžeš zbavit městečko těch stvoření a přežiješ to, pomohu ti stát se lovcem. Jestli je to to, co si přeješ. Je to hodně nebezpečný život. Mnohdy to nejsou jen stvůry, kdo si přeje naši smrt.
Obyčejní lidé nás napadnou ze strachu, nebo pro těch pár zlatek, co u sebe máme. Je to však také zajímavý život. Podíváš se na mnoho míst, poznáš mnoho lidí a najdou se tací, kteří ti budou prokazovat úctu a obdiv. Tolik jsem toho však říci nechtěla. Jak se jmenuješ? Měla jsem se zeptat hned, promiň, že jsem nezdvořilá. Nejsem zvyklá se s někým takhle bavit, nebo cestovat ve dvojici, alespoň v posledních letech ne.“ Temara zkoumavě pozorovala svého společníka.
Oči měl upřené do dálky, jako by si představoval tu mladou dívenku, co běhá za lovcem a žadoní, aby ji naučil zabíjet stvoření noci. Jako by viděl dospívající ženu, zamilovanou do svého učitele a překypující nezkrotnou touhou po boji s nadpřirozenými bytostmi. Výraz jeho tváře se po chvíli znovu proměnil, jako by s ní prožíval ty první týdny osamění, když od Rena dobrovolně odešla, hledat vlastní cestu.
Temara si odkašlala a tím vrátila svého společníka do přítomnosti. Mladík se v sedle lehce uklonil a, už jistějším hlasem, pronesl „Jmenuji se Lukas pa…“ zasekl se a hned se opravil. „Temaro. Děkuji, že mi dáváte možnost připojit se k vám. Slibuji vám, že vás nezklamu.“ Lukas se odmlčel, a tak pokračovali znovu mlčky. Temaře připadala cesta jaksi nekonečná, ačkoli byli v sedle, podle slunce, přibližně půl hodiny. Přijížděli k dalšímu rozcestí. Lukas, který jel nyní kus před Temarou, najednou prudce zastavil a celý ztuhl. Tem ho rychle dojela, ale ještě než zkázu spatřila, věděla, co mladíka přimrazilo na místě. Pohled na přibližně pět roztrhaných těl, zvláště po ránu, není nikdy příjemný.
Části těl byly rozesety po jedné z cest jako zapomenuté dětské hračky. V tom jí to došlo. Ačkoli si to uvědomila již před chvílí, po zádech jí přejel mráz. „Panebože,“ zašeptala přes stažené hrdlo. „Tohle dělají děti. Teda jako skřetí děti. Baví se tím, je to pro ně hra.“ Ani nevěděla, zda ta slova šeptá sama k sobě, nebo jestli se o ně chce podělit s Lukasem, který na ni hleděl s nic neříkajícím výrazem.
„Chceš říct,“ spustil vyjeveně, „že budeme muset zabít děti?“ Díval se na ni, jako kdyby mu právě oznámila, že se ho tady chystá zabít. Z očí mu plála zloba, strach a rozhořčení. „Nebudeme je zabíjet, ne v pravém smyslu toho slova,“ promluvila pomalu Temara. „Ty děti už jsou mrtvé. Něco je vzbudilo a proměnilo v tohle. My jim jen pomůžeme znovu se v klidu uložit k věčnému spánku. Myslíš, že mně jich není líto? Že si to budu užívat, až na mě budou hledět z krásné dětské tvářičky dvě temně rudé oči a já budu vědět, že je zabiju? Ani si nedovedeš představit, kolik mám příšerných vzpomínek, jen za posledních pár let,“ zakončila Temara sklesle.
Lukas na Temaru hleděl, jak by nevěděl jak reagovat. Působila na něj, že ji nic nerozhází, ale před chvílí, když mluvila o tom, co budou muset udělat, jí zahlédl v očích hluboký smutek. Tenkrát poprvé ho napadlo, co asi musela všechno prožít. Věděl moc dobře, že nesmí ukázat, že je mu jí líto. Jedna z věcí, kterou pochopil velmi rychle, bylo, že nesnáší, když ji někdo lituje.