Příteli...

Ležel jsi na slámě, byla nadýchaná jako peřina a voněla létem, přestože strniště, kde jsi mi dal křídla, už dávno zorali. Trochu zpocený, ačkoli venku už byl v brázdách sníh. Na čele ránu, krev měla barvu jako třešně, co jsem trhala až nahoře u oblak, kde jsme dosáhli jen my a ptáci. A stále ta jiskra v očích, taková, jakou zářily hvězdy, když jsme se z toulek vraceli až za tmy. Moje slzy, co ti stékaly po hřívě, jak tehdy déšť z bouřky, když jsem se bála a tys mi dýchal do tváře, že bude zase slunko. A bolest, co dusí srdce jak oprátka a chce se plakat, slibovat i hrozit, ale není komu.
A pak nic. Jen v hřbílku mi zbylo pár žíní a v botách seno. Prázdno ve stáji i prázdno v duši, jakoby sis odnesl všechnu radost s sebou na věčné pastviny. A ránu, co zahojil jen čas, který nemá kam spěchat. Nechal mi vůni koní ve vlasech, vzpomínky a doživotní závislost na klapotu kopyt.
Děkuju. Nezapomenu.