Pod čepicí

Bylo krásné podzimní ráno, čerstvé paprsky slunce probleskovaly mezi stromy a město už zachvátil čilý ruch. Hřbetem ruky sis z nosu setřel pár kapek vody, která na tebe spadla z listů stromu, když zafoukal vítr a dál jsi čekal opřený o zastávku na svůj spoj. Netušils, že jsou to poslední paprsky, které vidíš, že slyšíš poslední zadrnčení tramvajového zvonku, cítíš poslední závan vůně kávy, kterou ucucává ta holka vedle tebe.
Je další krásné podzimní ráno a tvůj mozek leží na nerezové desce pitevního stolu. Nijak velký, stejný jako můj, nebo toho člověka, co ti z něho teď v chirurgických rukavicích odkrojuje tenký plátek. Lipidy a proteiny, nějaké neurony, žádné biologické nebo anatomické odchylky, stejný jako všichni ostatní. Ani ta epilepsie na něm nejde vidět. A přece ukrývá celý tvůj život. Jak je to možné, že se tam vejdou všechny tvoje oblíbené knihy, násobilka, slova k písničce od Wohnoutů, myšlenka na Mikuláše, která se objevila, když jsi ucítil vůni oloupaných mandarinek, schopnost jezdit na kole, cesta k řece, kde sis rozbil koleno a zůstala ti po něm jizva, nebo jaké to je, hladit kočku. Celý tvůj život, celičký tvůj příběh je ukryt v kousku zvrásněného čehosi. V každém z nás je a stejně jako tak se dřív nebo později s posledním výdechem rozplyne. Všechno co máme rádi i nenávidíme, ideály, za které jsme bojovali, zklamání, která nám zlomila srdce. A příběhy ostatních lidí. Jako je třeba ten tvůj, který jsem si (možná) vymyslela. Ale dokud žijeme v nečích vzpomínkách, nikdy doopravdy neumřeme, jen se náš příběh stane součástí příběhu jiného. Umřeme teprve, až se na nás zapomene...