The best of me

V naší kanceláři není možné fotit nebo natáčet videa. Můj kolega Ivan vyjádřil svoje zklamání nad tímto faktem dnešního rána zvoláním “Bože to je taková škoda že se tady nesmí natáčet, to by byla taková pecka udělat The best of Bára a sestříhat tam všechny tyhle věci!” .
Zrovna jsem imitovala třiapadesátého klienta v řadě, který po mně chtěl něco nesmyslného, šíleně pracného a zbytečného a ani se to nenamáhal přesně identifikovat.
“Chci svoje reportyyyy” bečím retardovaným hlasem s výrazem idiota ve tváři, “kde jsou moje reportyyyy”. Už chybí jen obligátní „Hodor!“.
Pár dní zpátky jsem vytrhala z papíru několik papírových postaviček a na hraně vysoké nástěnky, která od sebe odděluje naše kóje, jsem sehrála epické divadýlko, do kterého jsem postupně zapojila veškeré svoje dřívější obrázky, které obvykle vynikají spontánně za účelem někoho potěšit nebo rozesmát, případně prostě proto, že se mi chce nakreslit si jednorožce a basta.

Prakticky celý život mě trápí, že nejsem víc jako ostatní lidi. Nezapadám. Když je moje okolí v nejlepší zábavě, v hospodě nebo na diskotéce, chvíli se vezu na euforické vlně, ale najednou umlkám a jediné co chci, je klid a tichý hovor. Když jsou okolo mě optimističtí a všechno vidí pozitivně, jsem cynická a pragmatická, když odsuzují zločince, já se jich zastávám, když je potřeba být slušný a tolerantní, jsem hrubá a neomalená, když je potřeba chovat se profesionálně, já si chci hrát. Jsem příliš hlučná, jsem nepořádná, jsem impertinentní, za deset minut propukám v slzy a vůbec jsem člověk, od kterého je lepší držet se dál. “Nikdo tě nikdy nebude mít rád”, říkávala mi maminka už odmala, poukazujíc na mého veselého a způsobného bratra.

Říkávám si, proč nemůžu být jako moje kolegyně X nebo Z, tak upravená, organizovaná, jemná, vyrovnaná, tak konstantní. Kolegyně, která má vždy šaty vyžehlené a nestane se jí, že by chodila týden v botách zašpiněných od antuky, protože si je pořád zapomíná vyčistit (a to nehraju tenis pěkně prosím). Kolegyně, která je vždy tichá a lidé jí rádi vyjdou vstříc, kolegyně, která má jasnou tvář a křehké tělo, zatímco já se kolem valím jako tank, hlučný, natřený narůžovo a s pozérsky rastafariánským účesem.
Každý den si v autobuse nebo tramvaji umiňuji, že nazítří budu jako ona, budu si chystat jídlo do práce den předem do malých krabiček, budu se na lidi způsobně usmívat, místo abych zařvala COJEEEE? pokaždé, když mě někdo osloví. Budu tichá a jemná a způsobná a budu hrát na flétnu. Nebudu líná se každý den malovat a konečně se objednám ke kosmetičce (prokrastinační medián: čtyři roky).

Ale na druhý den nebo večer v baru s kamarádkami nebo úplně cizími lidmi mě zase něco posedne, ten rarášek, ten motor que no para de rolar, a než se naděju, stojím na stole a vykřikuju strašné věci o něčí matce, přičemž polovina lidí mnou hluboce pohrdá a druhá polovina se královsky baví (někdy mnou pohrdají všichni a jindy se všichni baví, ale dlouhodobá statistika je cca 50 na 50).

Ivanova dnešní poznámka mě opět donutila zamyslet se nad svojí děsivě nezvladatelnou povahou. “Ivane” začínám žebronivě po chvíli, “co je špatnýho na hraní divadýlka?”
Ivanova odpověď mě zaskočila: “Báro”, povídá, “to že si to pamatuju takhle dlouho a že se na tom doteď směju, přece neznamená ani v nejmenším detailu že by na tom bylo něco špatnýho”. A z vedlejší kóje se přidává moje jemná, způsobná, tichá a organizovaná kolegyně “Co bysme tady bez tebe dělali. Bysme se unudili k smrti”.

Minulý týden mi přišel do emailu obzvlášť výživný příspěvek od klienta. Z jedné jediné věty, kterou celá zpráva obsahovala, bylo jasně patrné, že nebohý finančník je z celé reportovací povinnosti zmatenější než lesní včela. Příspěvek jsem nahlas přečetla, samozřejmě z důrazným patosem abych vyzdvihla pikantní místa dokazující obzvláštní tupost pisatele. Bez jakékoli úmluvy po mojí poslední větě VŠICHNI kolegové v kanceláři z našeho oddělení vybuchli v hurónský smích a začali naráz tleskat.
Jiné oddělení, sedící kousek od nás, nás zahrnulo pohledy. Těmi pohledy, které znám po celý svůj život – nechápavé, pobouřené, odsuzující. Takhle se přece nedá pracovat, proč jste tak hluční, proč si to nenecháte na doma, proč se v práci bavíte jak ve škole o přestávce, čtu v těch pohledech. A za zády mi zní smích a potlesk mých kolegů.

A dneska mi po Ivanově odpovědi došlo, že to jsem prostě já. Nezměním se, nebudu jemná ani organizovaná a vždycky v sobě budu mít toho šotka, co skáče na stoly aby odtamtud provokoval, napadal, strhával na sebe pozornost a hlavně – bavil.
Dala jsem dohromady skupinu děvčat, navzájem se neznaly. Šly jsme poprvé ven. Byla jsem příšerná, hlučná, drzá, neomalená. Na konci večera se objímaly jako dávné kamarádky.
Moje nejlepší kamarádka umírala na anorexii. Psala jsem jí dopisy. Dopisy o ničem, nepsala jsem jí že je mi jí líto nebo že musí jíst, nepsala jsem jí že Bůh jí miluje a že její tělo je dar. Napsala jsem jí, že Tomáš honí Markétu po třídě s broukem a že kluci hodili Lence botu do pisoáru. Později mi řekla že moje dopisy byly jednz z mála věcí, na které se v té době těšila.

Nejsem vždycky vtipná. Nejsem vždycky milá. Někdy bych sama sebe kopla do zadku a nasadila si roubík. Trpím děsivými výčitkami téměř pokaždé když si vzpomenu na svoje poslední působení v práci, s kamarády, kdekoli. Jsem trapná, přeháním to a občas jsem už ale fakt protivná. Nemusíte mě mít rádi. Jsou chvíle (a není jich málo), kdy se taky nemám ráda. Nemusíte mě dokonce ani akceptovat, nestojím o vaši kultivovanou toleranci. Ráda bavím lidi a někdy prostě jen bavím sebe. A potom si to vyčítám. A potom vrhám pohledy na všechny lidi, kteří jsou jiní, hluční, neomalení nebo jinak nezapadající. Protože tak to chodí, to je zákon džungle stejně jako zákon padajícího hovna. Čim víc se stydím za to jaká jsem a čím víc si to vyčítám, tím míň lidí okolo sebe snesu a tim míň jsem k nim tolerantní. K čertu s tim. The best of Bára is coming!

P.S. kdyby se někdo zajímal, komu to tady jako leju, tak nikomu. Psát je pro mě přirozenost. A chci se za to přestat stydět.