Deník běžkyně: rapsodie sobotní

Tož tahle v sobotu ráno v sedm hodin a třiapadesát minut vletí do domu domácí s armádou uklízeček, opravářů, deratizátorů a jiných kejklířů a dá se do „příprav domu na příští sezónu“, což znamená zamalovat plísně, přilepit co kde upadlo vteřinovym lepidlem a osvěžit vzduch airwickem aby nebyly cítit odpady. Nu což, dumám vztekle pod peřinou, tak pudu běhat. Beztak jestli chci s klukama běžet ten desetikilometrovej závod v září, který jsem si soukromě nazvala „Akce Z: Zaběhni a Zemři“, měla bych něco dělat.

Poslouchám radu krále všech debilů z článku „Třiadevadesát nejblbějších rad co jste kdy četli, ale báli jste se protestovat“ a běžím na lačno. Píchání v boku je starý známý kamarád, málokdy ovšem přichází dřív než po prvním kilometru a obvykle mi stačí trochu zpomalit a dělat delší výdechy abych se ho zbavila. Nikoliv dnes. Z pohledu vzdáleného pozorovatele jsem musela vypadat jako běžec-hledač pokladů, protože cca po každých deseti metrech jsem se zlomila v pase a šla v předklonu. Utěšuju se tím, že na prvním kopci budu mít příliš jiných starostí, než abych myslela na dýchání, a píchání přejde. To teda že jo. První kopeček, který obvykle vybíhám coby kamzík (dobře, kamzík s prdelí pivovarský kobyly, ale pořád ještě kamzík, jasný?!) někdo zákeřně třikrát natáhnul a ještě tam navezl zeminu, aby bylo stoupání příkřejší než obvykle. Na vrcholu kopce (teď když ho mám za sebou tak najednou vypadá jako docela malinkatý kopeček) jsou třešně. Jazyk se mi tak lepí na patro, že jich potřebuji sníst celou hrst, abych aspoň trochu zahnala žízeň. Jsou plné výživných kroutících se proteinů, základu stravy běžce.

Sluníčko si mezitím všimlo, že jsem vzhůru, a agilně hupká za mnou vzhůru po obloze, tak aby mi vždycky stálo přímo nad hlavou a pražilo mi do ní. Ne že by to teda jako od něj nebylo pozorný, ale příště by s tim sluníčko laskavě mohlo jít do prdele. Jako ostatně všechny sluníčka co se kolem mě občas motaj: antirasistický sluníčka, všichni-lidé-jsou-tak-krásní-a-úžasní sluníčka, vegansko-vitariánský sluníčka, rádoby motivační sluníčka, což jsou ve skutečnosti největší hejtři („Za všechno špatný ve svym životě si můžeš SÁM, a kdybys to na sebe karmicky nepřivolával, tak by se ti to nestalo, cháácháá“) a spousta dalších.

Teplota stoupla během dvaceti minut o patnáct stupňů a já zbaběle zpomaluji do kroku. Když se opět rozběhnu, ke všem předchozím neduhům se přidá: nevolnost, nucení na zvracení, bolest holeně, kyčle a kolena, mžitky před očima a kamínek v botě. Přijde mi skoro neuvěřitelné, že by nesnědená půlka banánu mohla způsobit takový rozdíl. V hlavě se mi odehrává následující rozhovor:

Bára, zvaná Bernard: „Doprdele doprdele doprdele kurva mě je zle já už fakt nemůžu, budu blejt, a protože jsem nejedla tak ani nemám co, kterej debil to kurva vymyslel hejbat se nalačno“

Bára, zvaná Snaživá žákyně, taková ta složka osobnosti co vás občas nutí předsevzít si, že změníte svůj život od základu, nejlépe za týden: „No víš popravdě…když jsme běželi kolem těch třešní, nezdálo se ti, že jich na těch stromech bylo nějak podstatně míň než obvykle? A ty co jsme jedli, ty byly minule ještě úplně zelený“

Bernard: „A co jako kurva, co je mi po nějakejch blbejch třešních?“

Snaživá žákyně: „No já jen jak už je to dlouho, co jsme byli naposledy běhat?“

Bernard: „Hmm…týden?“

Snaživá žákyně: „A co jsme celý ten týden dělali?“

Bernard: „Hmm…chlastali?“

Snaživá žákyně: „Cože?! Celý týden? Na týden ti svěřim tělo a ty s nim tohle provádíš? Aspoň mi řekni, že jsi s ním chodil včas spát“

Bernard: „Jak bys definovala „včas“, o půlnoci, v jednu nebo ve dvě?“

Snaživá žákyně: „Doprdele!“

Takže závěr z mých dnešních pěti kilometrů (muhaha, já totiž uběhnu už pět, abyste věděli) je: buď uběhnu na podzim těch deset kilometrů, nebo budu chodit s kamarádama na pivo (a s kamarádkama, a s kolegama a kolegyněmi, a s ostrahou, a s náhodnýma kolemjdoucíma a tak). Obojí mít evidentně nejde.

P.S. Vážně jsem začala slovem "tož"???