Chvála sportu plaveckého

Každý dnes běhá, tancuje, zumbuje, twerkuje, točí diabolem a je sportovně kreativní. Plavání jakožto přežitek socialismu se naproti tomu příliš nevyskytuje. V mém okolí se vyskytují zarytí běžci, kungfuisti a gaučisti, ale když se zeptám: „Půjdeš plavat?“, dostane se mi nechápavého pohledu a otázky „Snad až bude teplo, ne?“. Po následném vysvětlení z mojí strany, že nemám na mysli flákání se po plovárně a lízání zmrzliny, ale šedesát délek do pětačtyřiceti minut, následuje obligátní věta „Na to já moc nejsem“. Přitom plavání je zaručeně nejlepší prostředek proti malomyslnosti, depresi a všeobecné rozmrzelosti životem a ve srovnání s výše uvedenými sporty má nesporné výhody. Jste-li naštvaní, vzteklí, smutní, nebo znudění, nejlepší věc, kterou můžete udělat je jít si zaplavat.

Za prvé, plavání je událost navýsost SPOLEČENSKÁ, minimálně v Brně. Protože cestou do bazénu, rozjímajíc o svojí smůle, zabedněnosti a nepoučitelnosti a propadajíc se čím dál tím hlouběji do melancholie, potkáte bývalého kolegu, na kterého byste si ani nevzpomněli, že vůbec existuje, ale v momentě kdy ho zříte na lavičce balit si cigáro z levného tabáku je vám nad slunce jasné, že je to ta nejlepší osoba, kterou jste právě teď mohli potkat. Po půlhodince družného rozhovoru kamarád, aby se vás zbavil, zavolá svojí drahé polovičce, která způsobně nakluše a jde s vámi na kofolu. Tam si k vašemu stolu přisedne skupinka sdílných studentů a po dvou hodinách vám letmý pohled na plavky kopnuté pod stolem v igelitové tašce připomene, že jste vlastně chtěli jít plavat.

Za druhé, plavání zvyšuje SEBEVĚDOMÍ nebývalou měrou. Plavecké plavky nejsou ty titěrné věcičky, ze kterých lezou špeky i šestnáctileté šestatřicítce (pro chlapy: velikost oblečení, která by měla být zakázána zákonem. A lidi co jí nosí taky). Pokaždé když se převléknu do plavek, zjišťuju, že moje stehna a zadek vypadají ve vysoko vykrojených aerodynamických plavkách kurva úžasně (a břicho není vidět).

Za třetí, plavání je neuvěřitelně ESTETICKÝ sport – z vašeho pohledu. Ten pocit, když se ladně odrazíte od stěny bazénu a řítíte se k hladině jako delfín, pravidelná tempa, půvabná linie těla nadnášeného vodou – to všechno jsou pocity, které při běhání nezažijete. To, že z pohledu zvenčí vypadáte jako sviňucha s legračními brýlemi, na věci nic nemění. Prostě si připadáte jako královna džungle. Pod vodou.

Za čtvrté, SEX. Plavání udržuje vaše nohy neustále oholené. Žádné náhodné příhody už vás nemůžou zaskočit. A navíc je zvládnete i pod vodou.

Za páté, plavání je NEJZDRAVĚJŠÍ pohyb jaký může být. Plavání nezatěžuje klouby (běh). Plavání neničí záda (cyklistika). Při plavání neupadnete a nesedřete si kůži na 60% těla (inliny). Jediné, co vám hrozí, je knokaut, viz následující bod:

Družnost podruhé: ačkoli je plavání na rozdíl od vodního póla (děvčata, která jste ještě neviděla vodní pólisty na tréninku, vřele doporučuju, rozvrh tréninků na netu) sport individuální, přesto při něm dochází k intenzivní INTERAKCI s ostatními plavci. Kopance, šťouchance, škrábnutí a bodnořezné rány nejsou důvodem k urážce nebo hádce, ale láskyplným pozdravem kolegy plavce. Nemluvě o laškovných pokusech o utopení, kdy se nakratičko vynoříte nad hladinu, abyste se nadechli, a kraulista v protisměru vám nahrne sto kubíků vody do obličeje. Moje schopnost dýchat a kuckat zároveň (abych nevypadla z tempa) se v posledních měsících výrazně zlepšila.

Za šesté, DÝCHÁNÍ. Při běhu (ano, jsem proti běhu zaujatá a třikrát týdně s ním svádím urputný boj) musíte pořád myslet na nádechy nosem, výdechy ústy, práci bránice, dýchání spodní a ne horní, kteréžto je podle různých návodů na netu takměř smrtelné a při tom všem není divu, že se nakonec začnete dusit. Ve vodě se na žádné takové hlouposti nehraje. Hezky pusou, a co nejvíc, ať to pod vodou vydrží! Plavec se vynořuje nad hladinu coby Kraken, s ústy doširoka otevřenými mocně funíc, načež celou zásobu vzduchu vypouští pod vodou v podobě rozverných bublin. Pokusit se o něco takového při běhu, zhroutím se v křečích, ale při plavání mě nikdy nepíchalo v boku.

Za sedmé, rozdíl mezi PLAVÁNÍM A BĚHÁNÍM: Po běhu mě bolí holeně, připadám si těžká, mám strnulá záda a bolavý krk. Bolí mě koleno a potim se jako prase. Po plavání je celé tělo neuvěřitelně protažené, uvolněné, vláčné a zrelaxované a netrpí na druhý den namoženými svaly. Potit se můžu pouze dobrovolně, v páře, a pak se jde do vířivky, kdežto doma si po běhání můžete vlézt akorát tak pod sprchu, kterou někdo z vašich spolubydlících beztak mezitím zneužil a zanechal v děsivém stavu.

Plavání je prostě nej! Ale jen pokud je přiměřeně prázdný bazén. Nic vám plavání neznechutí tolik jako děti, mladé ocicmávající se párečky, plavci pomalejší než vy, plavci rychlejší než vy a skokani. Proto bych chtěla závěrem všechny poprosit, aby zůstali u svých dýchavičných, upocených a neefektivních sportů: Já si jdu zaplavat a chci na to mít klid. A to je můj poslední bod: při plavání nemyslím na nic, co mě štve, bolí nebo znervózňuje. Jediné na co myslím při plavání je počet bazénů při každém tempu: 5…5…5…6…6....6…sakra, sakra, sakra…1..,1..,1… . A proto je plavání v poslední řadě sport nesmírně TERAPEUTICKÝ.

P.S. Článek vznikal ze 70% pod vodou. Článek neměl za účel urazit sviňuchy, které jsou nesmírně užitečná, krásná a noblesní zvířata. Jen je nechci vídat v zrcadle. Při tvorbě článku nebyl zraněn žádný delfín.