Překroč svůj stín - 7.část

Žádný jiný den, jakým byl ten příští, by určitě Shanti nepřipadal hezčí. V učebně se téměř na nic nemohla soustředit, stále musela myslet na včerejší setkání a rozpačitě zaháněla dotěrnou myšlenku, která zvyšovala její tep, a sice jaké by to asi bylo, kdyby Avinashe od sebe neodstrčila a on ji skutečně políbil… při tom pomyšlení se jí zmocňoval zvláštně vzrušující pocit. Trpělivě snášela učitelovo napomínání, a odpoledne na uštěpačné poznámky ostatních dívek na pokoji odpovídala s ledovým klidem a úsměvem, čímž jim docela vzala vítr z plachet a donutila je pouze k udivenému šuškání. Po obědě, než se začalo pracovat, si napustila konvičku a šla zalít květiny na jediném rozkvetlém záhoně před vchodem do ústavu. Pocítila nutkání pohladit ty růžovobílé květy, nikdy předtím ji to vůbec nenapadlo. Byly tak heboučké a něžné… neodolala, jeden z nich utrhla a na okamžik přitiskla ke své rozrušením rozpálené tváři. Její nynější pocity ji tak překvapovaly, jako by se v jejím nitru zrodil hluboký cit, který dosud neznala, nebo o něm spíše nevěděla. Pak kvítek tajně schovala do kapsičky zástěry, kterou si narychlo oblékla na své tmavě modré dlouhé šaty. Nechtěla si je umazat, byly to její jediné, s povzdechem si pomyslela, že se večer nemůže obléci do něčeho lepšího, tolik po tom toužila, ale marně.

Den se zdál být hrozně dlouhý, konečně se ale přiblížila sedmá hodina. Už za chvilku!...pomyslela si rozechvěle Shanti. Naštěstí v této chvíli byla na pokoji sama, ze zásuvky svého stolku tedy vytáhla perleťově růžovou rtěnku, kterou ji loni darovala Sonia, ještě než zemřela…
Postavila se před zrcadlo a zahleděla se na svůj obraz. V rychlosti si upravila účes, pak se ale zamyslela a rozpletla si svůj cop. Její ebenově tmavé vlasy se nádherně rozprostřely na útlých ramenou. Rychle si je pročísla hřebenem a ze skleničky na zrcadle vzala kvítek, který odpoledne utrhla, usmála se na sebe a ozdobila si jím vlasy. Když si ale začala malovat ústa, vyděšeně vykřikla, protože aniž někoho viděla, ucítila na svém ramenni Joshovu ledovou ruku. Prudce ji obrátil k sobě a zlostně zasyčel.
„Co to děláš? Kdes to vzala? A kvůli komu se tak parádíš? Mluv!“ a bolestivě sevřel mezi prsty její rozpuštěné vlasy.
„Já…já…našla jsem to…a jen jsem chtěla vypadat hezky…“ zašeptala ustrašeně. Nebyla si ale jistá, zda jí vůbec věří. Květinu jí vytrhl z vlasů a rtěnku z ruky, obojí hodil na zem a pošlapal.
„Marnivost tady nestrpím! Rozumíš? Jsi stejná jako tvá matka! Zrovna takhle to u ní vše začalo, ale varuji tě, dej si pozor, aby její hřích nebyl i tvým a nepostihl tě stejný osud, jako ji!“ Přitáhl její vlasy ještě bolestivěji, až vykřikla. Sklopila oči, ze kterých jí vyhrkly slzy a přikývla. Pustil ji a po chvilce se za ním zabouchly dveře. Zarputile pohodila hlavou, utřela si slzy a roztržitě pohlédla na hodiny na zdi, bylo pár minut po sedmé. On tam už určitě čeká! Co teď? Naštěstí uslyšela pootevřeným oknem známý zvuk Joshova vozu.
Přiskočila k oknu a s úlevou zjistila, že někam odjíždí. Sehnula se a snažila se zachránit poslední zbytky rtěnky, kterou naštěstí Josh úplně nezničil. Obtáhla si chvějící se rukou rty, vytáhla ze skříně Avinashovu koženou bundu a raději ještě čtvrt hodiny počkala. Pak opatrně vyhlédla na chodbu a tichými krůčky se tajně vydala na cestu do kaple…

Téhož podvečera Avinash usedl na chvilku na terasu jejich domu a přehrával si na kytaře svou novou skladbu, k níž se mu právě podařilo vymyslet i slova. Rozpačitě uhýbal před máminými zkoumavými pohledy, ale ač se moc snažil, zřejmě se choval jinak než obvykle. Když jej pak o chvíli později nachytala u zrcadla, jak se pečlivě upravuje a češe, jen se chápavě usmívala a vůbec se nezlobila, že s pohoršeným zabručením zabouchl dveře koupelny. Při odchodu ji vyvedl z míry úplně, když jí vtiskl na tvář polibek na rozloučenou a od dveří rozpustile zamával. Vdechla jemně kořeněnou vůni pánského parfému, dala si ruce v bok, pobaveně zakroutila hlavou a usmála se. Aspoň se mu podaří lépe zapomenout na otce a taky si zřejmě vzal k srdci slova komisaře Maheshe..
Když Avinash vyšel před dům, Vikram už na něj čekal v autě. Jakmile bouchly dveře, vyhodil cigaretu oknem a zabručel.
„Opravdu nevím, proč se vždy nechám přemluvit. Byl jsi tam včera skoro půl hodiny a stejně ses vrátil bez bundy a toho tvého vymyšleného psa. Celou dobu jsem trnul, co řekneš strážnému, když se znovu objeví. Taky mí běhal z toho místa mráz po zádech a přísahal jsem sám sobě, že mně tam už nikdy nikdo neuvidí. No a co dělám? Vezu tě tam znovu!“
„Tak už nech toho babského skuhrání, strašpytle, a startuj, nemáme moc času a ona už vůbec ne, slíbil jsi mi to. Hodinu to snad v autě vydržíš.“
Po půl hodině se opět ocitli ve čtvrti Veer Mahal. Hodinky mu ukazovaly za pár minut sedmou, tak se Avinash spěšně rozloučil, za okamžik se již na určeném místě protáhl dírou v plotě a opatrně se ztemnělou zahradou plížil k zadní části domu, kde se nacházela kaple. Opatrně otevřel staré zrezivělé dveře a vešel dovnitř. Bylo zde šero a přes barevná okna sem pronikalo jen světlo lampy, svítící od vchodu do domu a mírně osvětlovalo prostor kaple zvláštním namodralým světlem. Rozhlédl se krátce kolem sebe, ale ještě tady nikdo nebyl. Z kamenné římsy sebral několik svíček a zapálil je, aby aspoň trošku zmírnil nepříjemné šero. Po čtvrthodině mírně znervózněl a zkontroloval čas na hodinkách. Konečně vrzly dveře na opačném konci a pak se k němu tiše přiblížila útlá dívčí postava...Shanti…v rukou svírala jeho bundu a v tom namodralém příšeří a mihotavém světle svíček vypadala ještě úžasněji, než předešlého dne. Její vlasy dnes při sebemenším pohybu hlavy prohrávaly svůj boj se zemskou přitažlivostí a v hebkých vlnách spadaly skoro až k pasu. Rozbušilo se mu srdce, vstal a šel jí naproti.
„Můj sen je zpátky a snad mi nezmizí tak rychle jako včera…“ šeptl a usmál se na ni. Opatrně se rozhlédla kolem sebe a tiše odvětila.
„Záleží na tom, jak moc si přeješ, aby se ti jen zdál…“
Přistoupil k ní a jemně se dotkl konečky prstů její tváře. Nadechl se, ale nestačil jí ani odpovědět, či obejmout, protože se zvenku ozvaly něčí hlasy. Okamžitě sfoukli svíčky, odběhli k poslední řadě lavic a ukryli se pod jednu z nich, kde se k sobě pevně přitiskli, snažíc se ze všech sil zadržovat svůj dech.…

Náhle se prudce otevřely dveře a dovnitř pronikl ostrý kužel světla baterky. Byli to Wadhwan se strážným Sawantem.
„Říkal jsem vám to, sahibe, nikdo tady není, asi to byly jen divoké kočky, příliš se v poslední době přemnožily, po Bombaji jich běhají stovky.“
Josh přesto vstoupil do kaple a jeho kroky se zlověstně rozléhaly prostorem. Když se téměř blížil k místu, kde se Avi a Shanti ukrývali, mírně zaváhal, přivřel oči a zhluboka se nadechl, jako by něco cítil ve vzduchu, možná zbytek kouře uhaslých svící. Ještě více se přikrčili a ona doufala, že nezaslechl zběsilý tlukot jejího srdce.
Naštěstí se ale pak obrátil, ještě jednou svýma ledovýma očima nedůvěřivě přejel celý zšeřelý prostor kaple, a pak se zklamaným povzdechem odešel k východu.
„Hm, doufám, že máte pravdu, Sawante…“ zavrčel, znovu se krátce otočil a zabouchl za nimi dveře. Kroky a hlasy obou mužů se postupně vzdalovaly a až po chvíli utichly docela. Shanti vydechla úlevou, vůbec nečekala, že se Josh vrátí tak brzy. Skoro měla pocit, jako by kolem nich zavál jeho ledový dech. Zavřela oči, zoufale se k Avinashovi přitiskla a pevně propletla své prsty s jeho, jako by tím získávala větší pocit bezpečí...

...Avinashe dost překvapil její obrovský strach, usoudil ale, že zřejmě pramení z obavy, aby je tady spolu nenachytali. Ještě pevněji ji objal a jen stěží přemohl touhu ji políbit, protože bylo možná příliš brzy.
Pak zašeptal, téměř se rty dotýkajíc její sametově hebké tváře.
„Už jsou pryč, princezno, se mnou nemusíš mít strach…“ zvolna se nadechl, a aby ji uklidnil, tiše jí do ucha zabroukal úryvek ze své nové písně.

„Do hlubin srdce vnikla jsi
Pohledem do mých očí
Teď opilý jsem dotekem
A svět se se mnou točí.

Osudy naše se spojily
Jako dvě kapky rosy
A když mne slunce probouzí
Paprsků ptám se- kdo jsi?...
Jaanam…jaane…jaanam
Jaane…jaanam…“

Otevřela oči a zadívala se na něj. Vyzařovaly něhu, ale i obavu zároveň. Zajel jí lehoučce prsty do vlasů a omámeně pozoroval, jak smyslně pootevřela ústa. Pohltila ho najednou prudká touha, už se neovládl a hladově se zmocnil jejích rtů, jejich sladkost jej v momentě málem přivedla až k naprostému šílenství. Zpočátku s ním chabě zápasila, ale když zapátral opatrně jazykem v jejích ústech, na chvilku jakoby zatajila dech, pak slabě vydechla a uvolnila se.
„Jsi tak sladká, sladší než med…“šeptl jí do úst, také mu vjela rukama do jeho husté černé hřívy, přitáhla si jej k sobě a on tlumeně zasténal, pak se pomaličku spolu sesunuli na studenou kamennou podlahu. Chvilku mu vycházela vstříc, ovinula mu své paže kolem krku a jejich zrychlený dech se v polibcích mísil v jeden. Ale když začal svými dlaněmi nedočkavě bloudit po jejím těle a snažil se rozepnout knoflíčky u šatů, najednou se zachvěla, zoufale se vymanila z jeho objetí a vzlykla.
„Pusť! Tohle přece nesmíš! Prosím!“
Nechápal, co se s ní najednou stalo, vypadalo to tak nádherně a nadějně…“
Rychle vstala a poodstoupila od něj o několik krůčků.
„Co se děje?“ zeptal se udiveně a zároveň zklamaně. Prudce oddychovala a v očích měla slzy, nerozuměl tomu.
„Já…prostě nemůžu! Proč to děláš? Co ode mne vlastně chceš?“ Udiveně se na ni zadíval, ptala se tak podivně.
„Co chci? Jen tvou lásku, blízkost, něhu, zamiloval jsem se do tebe, copak to nechápeš?…“ překvapilo ho, jak se tato slova vůbec dostala z jeho úst.
„Ale…já…já ti nemám co nabídnout!“ zašeptala se slzami v očích. Přistoupil k ní a chtěl ji pohladit, uhnula však a opět o krok ustoupila. Pak jako smyslů zbavená vyhrkla.
„Vezmi si svoji bundu a odejdi, prosím! Nemá to smysl, nic by jsi nepochopil! Já pro tebe nejsem ta pravá, a nechtěj raději vědět důvod. Tak slyšíš? Jdi už!“

Stál tam jako opařený, oči se mu náhle zarosily zklamáním. Když se opět nepohnul, bolestně vzlykla, otočila se a vyběhla z kaple ven. Chvíli ještě nevěřícně zíral na zavřené dveře, stále nemohl pochopit, proč utekla? Bylo to přece tak nádherné! Vzpomínal, co udělal špatně, ale nic ho nenapadalo. Ač se tomu bránil, jeho ego se opět přihlásilo. Cítil se najednou poníženě, tohle mu ještě žádná dívka neudělala! Zaťal zuby a pěsti, otočil se, pak rychlým krokem vyšel zadním východem ven do ztemnělé zahrady a vydal se tiše tím směrem, kde tušil díru v plotě a ukryté auto s jeho kamarádem. Než vylezl ven, ještě se jednou ohlédl k domu a náhle prameny jeho vlasů pročísl zvláštní ledový vánek. Měl najednou pocit, jako by na něj chtěl někdo sáhnout, ale když se rozhlédl kolem sebe, nikoho neviděl. Nevěnoval tomu už pak žádnou větší pozornost. Neměl ale ani ponětí, že jej ze tmy upřeně pozoruje pár nezvaných oči…

Mezitím Shanti utíkala ke vchodu do ústavu, tváře měla zalité slzami a hlasitě vzlykala. Nemohla přece jinak! I když jí její poslední slova málem utrhla srdce.
Ačkoliv Josh nikdy nedovedl svůj odporný chtíč až do úplného konce, po tom všem co jí kdy způsobil a řekl, připadala si před Avinashem špinavá, nečistá. Když její noha překročila práh hlavního vchodu, polekaně ucouvla, protože ji najednou oslepilo světlo svítilny. Stál tam Josh Wadhwan a jeho pohled by si moc přála navždy zapomenout…Chytil ji bolestivě za ruku a zasyčel.
„Proč brečíš? Kde jsi byla? A s kým?“
Ustrašeně zavrtěla hlavou. Zatřásl s ní a svůj dotaz důrazně zopakoval. Najednou v sobě pocítila obrovskou sílu, vyvolanou zřejmě bezmeznou nenávistí k němu. Zaťala zuby, zabodla do něj ostře svůj pohled a druhou volnou rukou jej pevně chytila. Téměř lehce se vymanila z jeho ledového sevření, až mu svítilna vypadla na zem a uhasla. Byl její reakcí velmi zaskočený a její upřený pohled jej viditelně silně znervóznil, jako by mu do tváře vypalovala nějaký cejch. Zmateně o krok ucouvl a pak řekl tiše chraplavým hlasem.
„No vida, učíš se rychle, možná jsi konečně přišla na to, co se v tobě skrývá!“
Zamračila se na něj, prudce vydechla a najednou z ní všechno spadlo, uvolnila se, zatočila se jí hlava a pocítila obrovskou slabost. V jeho očích se zablesklo, protože nad ní opět získal svou převahu. Napřímil se a pak úsečně dodal.
„Varoval jsem tě, ale ty jsi neposlechla! Myslím, že nastal čas mého dalšího plánu, tvé dny, strávené na tomto místě, právě skončily!!“
Ucítila bolestivé píchnutí na paži a než se v mdlobách sesunula k zemi, stačila ještě zašeptat…
„Ale já tohle vůbec nechci, ani být jako má matka!...nenávidím vás!!…“
Poté se nad ní rozprostřela jen hluboká černá tma…