Překroč svůj stín - 6.část

Setkání...
» autorka: Patrizia
Na konci dlouhé tmavé chodby se náhle ozval pobavený smích několika dívek, které právě vyběhly z pokoje. Shanti se na ně zamračila, mrskla hadrem do vody, utřela si mokré dlaně do zástěry, a pak s kbelíkem v ruce vykročila směrem k umývárně. Ještě za ní stačily zlomyslně zavolat.
„Měla bys z ústavu utíkat častěji, my aspoň teď nemusíme drhnout chodbu a ty příšerné nekonečné schody!“
Bleskla po nich zlostným pohledem a už si jich více nevšímala. Husy! Možná je brzy smích přejde, když nastane čas a některá z nich přijde na řadu a navždy se za ní zavřou ty oprýskané dveře, vedoucí do toho hrozného sklepení … pomyslela si škodolibě. Z jejich nevýhody se náhle stala její přednost, protože tohle bylo snad jediné, co se jí tady aspoň zatím netýkalo, Wadhwan ji kdoví proč svým způsobem chránil, a neublížil jí více, než bylo potřeba…Nikdy si s nimi nerozuměla, měla jen jedinou kamarádku, Soniu Mahek. Přišla sem teprve před třemi lety a znala život tam venku, tolik odlišný od toho jejich tady, kde v dlouhých modrých šatech a se spletenými copy, bez jakéhokoliv šperku, až na spony ve vlasech, vypadaly všechny stejně. Neustále jim byl do paměti vštěpován budoucí odvěký úděl indických žen, spojený s oddaností a poslušností. Svítilo se většinou svíčkami a myly se v plechových umyvadlech jen studenou vodou, kromě večera, kdy jim bylo dovoleno vstoupit do umývárny a zahřát se na chvilku teplou koupelí. Jako by se mezi těmito chladnými zdmi zastavil čas. Zato Sonia jí vyprávěla o tom, jak žijí ostatní lidé, jak se oblékají, taky o biografech a módních přehlídkách. To ji zajímalo ze všeho nejvíce. Občas popustila uzdu své léta potlačované fantazii a kreslila si dívčí postavy a vymýšlela pro ně nejrůznější šaty. Musela ale tyto skicy vždy pečlivě ukrýt, aby je nikdo nenašel, a už vůbec ne Josh. Tohle zde bylo přísně zakázáno.
Jednoho dne ale Wadhwan Soniu odvedl z pokoje a už se nikdy nevrátila, jako by žárlil, že jí Shanti věnuje až příliš své náklonnosti. Moc dobře věděla, co se s ní stalo, a proplakala tehdy spoustu nocí, stejně jako před dávnými lety, když se snažila zapomenout na ten hrozný okamžik, kdy se v rakvi dotkla máminy ledové a nehybné tváře …Jakmile se jí pak konečně podařilo usnout, vkrádaly se jí vždy do mysli podivné sny, o něčem, co bylo někdy předtím, hodně dávno, a co jako by už někdy zažila. Nikdy si pak ale nemohla vzpomenout, o čem se jí to vlastně zdálo…

Od té doby, kdy Sonia zmizela, ji tady nic netěšilo, díky jejímu vyprávění si ale stále více uvědomovala, že je tu vše jinak, než by mělo být. A tak vlastně začaly její bohužel neúspěšné útěky do dnešního reálného světa, který ji tolik lákal. Slabě povzdechla a protože nyní bylo mezi sedmou a osmou hodinou volno, jediné za celý den, vydala se jako každý večer na své oblíbené místo na půdě. Tam se aspoň na chviličku nikým nerušena mohla oddat svému marnému snění, které v poslední době nabylo dost konkrétní podobu. Když opatrně vystoupala po příkrých schodech do druhého patra a přiblížila se k žebříku, leknutím vyjekla, protože se ze šera najednou vyloupl něčí stín a ten někdo ji pevně chytil za ruku.
Snažila se mu zděšeně vytrhnout a chtěla začít křičet, on jí ale zakryl dlaní ústa a zašeptal.
„Pššš, tiše, ať mne neprozradíš!“
Oči se jí rozšířily úžasem a překvapením, okamžitě poznala ten tmavě čokoládový pohled i nezaměnitelný úsměv, a srdce jí začalo bít jako splašené.
„Co…co tady děláš? Kde jsi se tu vzal a jak ses tady vůbec dostal?“ zeptala se a vyděšeně se rozhlédla kolem sebe. Byl to téměř zázrak, protože strážnému Sawantovi pod rukama dovnitř neproklouzla ani malá myška.
„Musel jsem tě vidět, od našeho posledního setkání nemůžu klidně spát…a teď je to skutečnost, nebo se mi jen zdáš? Ne, nezdáš…jsou to tytéž medové oči, jako tenkrát v noci…“ zašeptal, přistoupil k ní, maličko zaváhal a pak ji k sobě něžně přivinul. Cítil, jak se celá chvěje, zvedla k němu hlavu a překvapeně zamrkala. Byla tak sladká a zvláštní, napadala ho spousta něžných slov, jako nikdy předtím, jen neměl odvahu je vyslovit. Byl zvyklý jít rovnou na věc, ale v tomhle případě to bylo něco úplně jiného, teď nesměl a ani nechtěl spěchat a vyplašit ji. Měl pocit, že každá další přibývající minuta očekávání bude stále sladší. Ještě více ji k sobě přitiskl, ale pak přece jen neodolal tomu nádherně vzrušujícímu pocitu, sklonil hlavu a pomaličku přiblížil své rty k jejím. Cítil na nich její jemný voňavý dech a zatočila se mu hlava. Sotva však stačil ochutnat jejich sametovou hebkost, ona jej od sebe prudce odstrčila a rozrušeně zašeptala.
„Jdi raději odtud pryč, prosím! Kdyby nás tady někdo našel, tak…je to tady pro tebe příliš nebezpečné, víc, než si vůbec dokážeš představit!“
Opět k ní těsně přistoupil, vzal její tvář jemně do svých dlaní, starostlivě pohladil konečky prstů pár jizviček, které na ní ještě zůstaly po Joshových ranách bičíkem, a řekl tiše.
„To je mi jedno, i kdyby na mne tady číhalo tisíc ďáblů, princezno z jiného světa, nevzdám se, za žádnou cenu, ne já a ne tebe!“
Ustrašeně zavrtěla hlavou a odvětila.
„Já vím moc dobře, co říkám, věř mi!…“
„A taky ještě u tebe něco mám…svoji bundu…“ nedal se odbýt.
„Tak…tak dobře, vrátím ti ji, ale… až zítra, teď to opravdu nejde. Jestli můžeš, přijď tedy po sedmé hodině zadním vchodem do naší kaple, tou dobou tam nikdo není. Kousek od aleje je díra v plotě, na kterou není z vrátnice vidět. A teď už rychle jdi, prosím!“
Byla hrůzou bez sebe, že by se mohl objevit někdo z personálu a nebo snad dokonce samotný Josh! Stále měla nepříjemný pocit, jako by je ze všech temných koutů pozorovaly jeho ledové šedivé oči. Avi nevnímal její vyděšené pohledy, usmál se, vzal do svých rukou její drobnou dlaň, ustaraně si prohlédl i čerstvé malé jizvičky na zápěstí a pak, dívajíc se jí zpříma do očí, jí jemně políbil konečky všech prstů. Poté sáhl do kapsy a vytáhl sponu a kapesník, a oboje jí vložil do dlaně.
„Tohle sis zapomněla na policii…takže zítra v sedm…a nenechej mne dlouho čekat…a kdyby tě to třeba zajímalo, jmenuji se Avinash…“ zašeptal ještě, lehce se dotkl prsty její tváře a pak tiše zmizel ve tmě.
Chvíli tam ještě stála jako omámená a prudce oddychovala. Pak se konečně vzpamatovala a odvážila sejít dolů. S úlevou zjistila, že ji nikdo neviděl a ani nehledal. Té noci se po velmi dlouhé době radostně zachumlala do přikrývky a znovu si stále dokola připomínala každičkou vteřinu jejich setkání, každý jeho dotek i slůvko. Při pomyšlení na zítřejší večer se ale zachvěla. Zatím si nepřipouštěla žádné větší nebezpečí, předá mu jen jeho bundu a hned ho zase raději pošle pryč, tak jako dnes. Pak si přitiskla na tvář svůj ztracený a znovu nalezený kapesník. Krásně voněl, úplně stejně, jako on…ukolébána vzpomínkou a vzrušujícími pocity za chviličku usnula. Jen k jejím podivným snům z dávné minulosti, doprovázených cinkotem zvonků, směsicí podivných hlasů a zvířecích zvuků, jako mihnutí motýlích křídel opět přibyl ještě jeden, o mladíkovi v modrém tričku a sepraných džínách, který měl už své jméno…Avinash…
Tipů: 2
» 25.05.14
» komentářů: 2
» čteno: 670(4)
» posláno: 0


» 26.05.2014 - 14:45
ST ... hltám Tvůj příběh jedním dechem ... :))
» 26.05.2014 - 16:07
Díky moc moc že se líbí :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
jaroušek [1]
narozeniny
Gándhí [8]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.