Překroč svůj stín - 8.část

Vikram Gill se polekaně otočil, když poblíž auta zaslechl zlověstné zapraskání suchých větviček.
Zaostřil svůj zrak do tmy a natáhl ruku, aby zavřel okno, ale oddechl si, byl to Avinash. Vypadal ale divně, docela rozzlobeně. Otevřel zprudka dveře, usedl a odhodil zlostně svoji bundu na zadní sedadlo.
„Jeď! Ať jsem odtud co nejrychleji pryč! Mám dneska chuť se pořádně opít!“ štěkl na svého kamaráda, ani se na něj nepodíval a zapálil si cigaretu. Viki na něj udiveně zíral, vůbec nechápal, co se vlastně děje.
„Tak neslyšel jsi? Řekl jsem ti přece, abys jel!“
Motor auta se zvolna s tichým předením rozběhl a po chvilce už kužely světel pronikly tmou. Cesta ubíhala mlčky, až po dlouhé chvíli se Vikram odvážil zeptat.
„Co se stalo? Myslel jsem, že se vrátíš s úsměvem, zrovna takovým, s jakým jsi tam odcházel!“
Avinash znechuceně uhasil zbytek cigarety o palubní desku a smetl jej na podlahu auta, nedbaje kamarádova pohoršeného pohledu. Pak s výhrůžným gestem vztyčil ukazováček a procedil mezi zuby.
„Sám Vishnu je mi svědkem, že není důvod, všechny jsou stejné! Bláhově jsem si myslel, že snad tahle ne!“
Přesto ale Vikram v jeho hlase poznal, že jej to, co se stalo, zřejmě dost vzalo, i když se to snažil ze všech sil před ním ukrýt. Dokonce si všiml, že se mu nějak podezřele lesknou oči. Opět asi bojoval se svými emocemi, které měl vždy problém ovládnout. Nechtěl ho už více dráždit, raději se už na nic neptal, za chvíli zastavil před jeho domem a rozloučil se s ním se slovy:
„Tak se měj, uvidíme se ráno v dílně. Ale tomu pití se dneska raději vyhni, to není moc dobrý nápad. A nezapomeň, zítra večer máš zase vystoupení v hotelu Delhi…“
Avinash jen ledabyle pokývl rameny a za chvilku se za ním hlučně zabouchly dveře jejich domu. Rozmrzele vešel do obývacího pokoje, krátce se zahleděl na svoji bundu, která mu vše opět připomněla a prudce ji hodil na křeslo. Přečetl si mámin vzkaz, ležící na stolku, že se dnes zdrží u přítelkyně a aby si ohřál večeři. Mírně se ušklíbl, na jídlo dnes neměl ani nejmenší chuť. Usadil se na pohovku a pustil si rádio, pak zaklonil hlavu a zavřel oči.
Hlavou mu vířily podivné myšlenky. Přemítal si opět vše, co se dnes vlastně stalo. Měl totiž zvláštní pocit, že i když Shanti odmítla jeho lásku, nebylo to nějak v pořádku, jako by ji k tomu něco nutilo. A ten její obrovský strach z toho muže…Zlost a ponížení v něm najednou začaly uhasínat a dost neodbytně se mísily s pochybnostmi. Po chvilce otevřel oči a zaposlouchal se, v rádiu začali právě hrát jeho velmi oblíbenou skladbu…

…jsi moje láska,
můj osud a skrýš,
tak překroč svůj stín,
a pojď ke mně blíž…

Jako by to bylo všechno načasováno, jeho poslední setkání s otcem, díky němuž se ocitl na policejní stanici, kde ji poprvé uviděl, pak sled dalších událostí, co mu vzaly veškerý klid, i tahle píseň, která jako by mu mnohé napovídala…došlo mu, že navzdory všemu jej Shanti zřejmě miluje, tak jako on ji, ale něčeho nebo někoho se hrozně bojí. Zahodil svůj vztek docela a rozhodl se, že ji znovu vyhledá. Tentokrát ale bude nutné zvolit jiný způsob, neměl chuť se jen tak naslepo potloukat tím divným domem. Musí přijít na kloub jejímu podivnému chování! Počká pár dní a pak znovu přemluví Víkrama, aby jel do Veer Mahalu s ním. Proč ale říkala, že mu nemá co nabídnout a není pro něj ta pravá? Právě naopak, toužil po ní až k zbláznění, možná proto, že byla tak jiná. Tolik si přál zachránit ji z její samoty, změnit její nevlídný osud. A ona zatím… Nechtěl se smířit s tím, že jej tak od sebe chladně odehnala, to v něm vzbuzovalo pro něj dost neobvyklý bolestný pocit. Když píseň dohrála, vypnul rádio a odešel do svého pokoje. Vzal do rukou kytaru a chvíli zamyšleně přejížděl prsty po strunách. Pak se usadil u otevřeného okna a začal hrát a zpívat svou novou skladbu Jaanam… V myšlenkách se mu znovu vrátilo vše špatné, co se v posledních dnech událo, do nejmenšího detailu. Smířil se sice, i když těžce, s otcovým odchodem, ale život bez Shanti si nyní vůbec nedokázal představit. Ani nevnímal, že mu slzy smáčejí tváře a zvolna stékají po lesklém mahagonovém dřevě kytary. Tóny pronikaly oknem až na ulici a nesly se vznešeně prostorem. Nejeden kolemjdoucí se zastavil a chvilku nadšeně poslouchal, protože toho večera do těch tónů a slov Avinash vložil úplně vše, co v té chvíli cítil…

Shanti probrala ukrutná bolest hlavy a kloubů, pomaličku otevřela oči a snažila se upamatovat, co se s ní vlastně dělo. Ve slabých záblescích si vzpomněla na pár podivných zvuků a bouchání dveří auta. Někam jí odváželi, a také slyšela spoustu hlasů, ale z velké dálky, jako by po celou dobu byla v nějakém silném opojení.
Pomaličku se rozhlédla a zjistila, že je v úplně neznámé místnosti, na zemi, pokryté ošoupaným vínovým kobercem a přikrytá jen nějakou barevnou dekou.
Venku byla tma, malým stropním oknem zde velmi slabě pronikalo jen pár měsíčních paprsků, ale přesto viděla docela dobře. Na stole pod oknem zahlédla skleničku s vodou. Pokusila se nadzvednout, aby se napila, v krku totiž cítila nepříjemné sucho a hořkost, ale neměla sílu, protože ji ovládala silná nevolnost. Ulehla tedy zpátky na zem a najednou jí myslí probleskla vzpomínka na poslední večer, kdy za ní do kaple přišel Avinash…Bolestně si uvědomila, že je nyní zřejmě od něj strašně daleko. Scházely jí jeho něžné doteky a slůvka, která by ji v této chvíli utěšila, ale pak si vzpomněla, jak bezcitně jej od sebe odehnala. Možná už navždy… Zavřela oči a neovladatelně se jí zmocnil pláč, který po chvíli přešel jen ve vysílené vzlykání a i to se pak pomalu rozplynulo do nočního ticha…