Překroč svůj stín - 5.část

…Opět ta stejná zatuchlá místnost, nic jiného ani Shanti neočekávala. Josh ji strčil dovnitř tak prudce, až upadla na chladnou zem. Pak se dveře s hlasitým třeskotem zabouchly a kolem ní se rozprostřela tíživá tma. Když si na ní její oči přivykly, možná až záhadně rychle, přešla v přijatelné šero. Všimla si toho již několikrát, ale nikdy tomu nepřikládala žádnou větší pozornost. Zvedla se, opřela o zeď, zkřížila ruce na prsou a pak se opět s bezmocnými vzlyky sesunula k zemi. Objala pevně rukama svá kolena a položila na ně hlavu. Po chvilce se trošku uklidnila. Vzpomněla si na policejní stanici a přejela lehce dlaní po jemné kůži bundy toho mladíka, kterou měla stále na sobě. Takhle hloupě se nechat chytit! Jen proto, že se jí zželelo malého kotěte, bezmocně mňoukajícího uprostřed ulice. Když vyběhla z úkrytu, aby je zvedla, objevila se před ní světla policejního vozu, a bylo vše ztraceno… Jediným světlým bodem tohoto večera bylo to zvláštní setkání. Poprvé ve svém životě se ocitla v tak těsné blízkosti chlapce …zavřela oči a znovu si ve vzpomínce promítla jeho tmavě čokoládové uhrančivé oči, snědou tvář lemovanou vlnitými černými vlasy, rozpustile spadajícími do čela a bělostný úsměv, se sotva znatelnou mezírkou mezi předními zuby, kterým ji obdařil, když k němu vzhlédla. Měl hezkou štíhlou postavu a pěkné moderní šaty, líbil se jí, a moc. Při té myšlence se lehce zachvěla, tento pocit, tak sladce hřejivý a elektrizující zároveň, jí byl cizí, zejména po létech strávených uprostřed těchto chladných a nevlídných zdí. Bezmezně toužila po životě tam venku, za tím vysokým plotem, moci se hezky a moderně oblékat, chtěla mít svůj vlastní byt, po škole práci, která by ji bavila…a večer někoho, kdo by na ni čekal a pak jeho laskavou náruč, ve které by usínala, hýčkána něžnými polibky…zklamaně povzdechla nad svým marným přáním a svlékla si bundu, která byla na povrchu ještě vlhká. Rozprostřela ji tedy vedle sebe na zem a slabě se usmála. Připomněla si jeho hřejivý dotek, když jí utíral slzy. Měla pocit, že se s ní točí celý svět, takhle jemně se jí ještě nikdy nikdo nedotýkal…

Z příjemných myšlenek jí náhle vytrhl zvuk klíče v zámku dveří. Srdce se jí rozbušilo v očekávání toho nejhoršího…a nemýlila se…Mezi dveřmi se zlověstně tyčila vysoká postava Joshe Wadhwana.
„Vstaň!“ zaznělo příkře do tmy.
Nezbylo jí než poslechnout a s obavami zavadila očima o jezdecký bičík v jeho dlaních. Pak už jen vnímala ostrou bolest na svých rukou, nohou a tváři. Brzy se jí pramínky krve začaly mísit se slzami, ale zaťala zuby a trpělivě snášela jeho výbuch hněvu a svůj trest až do konce…tedy skoro až do konce, protože náhle ji povalil na starou matraci a začal líbat a naléhavě hladit těma svýma odpornýma ledovýma rukama. Jakmile jí vyhrnul šaty a pokusil se oddálit od sebe její kolena, roztřásla se hrůzou a znovu se zoufale rozplakala. Bránila se mu ze všech sil, ve svých ústech ucítila slanou a nasládlou příchuť slz i vlastní krve...a také tu příšernou bodavou bolest na svém zápěstí. Najednou přestal, odstrčil ji od sebe a řekl chraplavým hlasem.
„Tak to bude pokaždé, když utečeš, dokud nepřijdeš k rozumu, a ne vždy budu takhle vlídný, pamatuj si to! Kam jsi chtěla jít? Nemáš domov, nemáš nikoho, nemáš vůbec nic!“
„Já nevím, chci jen odtud pryč, žít svůj vlastní život, nebýt na nikom závislá, to je vše…“ špitla třesoucím se hlasem. Bolestivě sevřel její bradu mezi prsty a zasyčel.
„To chceš skončit jako tvá matka? Toulat se bombajskými ulicemi jako hladová kočka? Tvá krása nebyla stvořena pro to, aby ses potloukala nočním městem, sama…tvé místo je tady, v naší komunitě, vedle mne, spolu toho můžeme tolik dokázat! Máš v sobě totéž, co tvá matka, jen se to musíš naučit používat...
Dlouho jsem bloudil světem, než jsem to konečně našel.
Ale ona mne zradila a raději skočila pod vlak, jen proto, že chtěla žít mezi lidmi! Mezi těmi nicotnými loutkami, s tím svým amantem, tvým otcem, kterého jsem se naštěstí brzy zbavil! Chtěla lásku, lidskou lásku, takové pomíjivé nic v moři času, který je pro mne jen pouhou veličinou! Vím, na koho nyní myslíš, a musíš na něj zapomenout, pokud je ti jeho život milý, přikazuji ti to! Rozumíš? A buď vděčná za mou velkorysou shovívavost, tvé vrstevnice trestám jinak, jak jistě víš, to se ale pro tebe nehodí…tebe by bylo škoda…Přemýšlej o svém budoucím osudu, který tě čeká. Nebraň se mu, jinak…“ nedořekl, pustil její bradu a zprudka se zvedl. Ještě jí věnoval poslední pohled a dodal ledovým tónem.
„Pošlu pak za tebou Sheebu, aby tě ošetřila, aspoň teď nebudeš mít v tomhle stavu zaječí úmysly! Zítra se můžeš vrátit zpátky na pokoj, ale varuji tě, jestliže budu ještě jednou vystaven tolik kompromitujícímu a nepříjemnému setkání s komisařem Maheshem! Zbytečně jsi jej na mne a náš ústav upozornila, a to ti neodpustím!“ a pak se za ním konečně zavřely dveře.
Kdyby se právě teď Shanti mohla ukrýt pod černá křídla anděla smrti, přivítala by to…místo toho se jen zoufale schoulila, ponížená, zlomená a znechucená do klubíčka. Nenáviděla život tady, svůj osud a hlavně Joshe…
Vzpomněla si, s jakou nevinnou důvěrou tenkrát vložila svou dětskou dlaň do té jeho chladné, když na máminu rakev dopadly poslední hrudky hlíny. Že prý je její strýček a bude se o ni starat. Ve své dětské duši neměla ani tušení, kam ji vede a co je to vlastně zač…
Po půl hodině přišla Sheeba a ošetřila rány, které jí způsobil, snažila se jí domluvit. Shanti ale jen zatvrzele mlčela a uhýbala pohledem. Jakmile od ní pečovatelka odešla, natáhla ruku a přikryla se bundou toho mladíka, jehož jméno sice neznala, ale který pro ni zůstal jedinou hřejivou vzpomínkou v jejím nevlídném životě, a vdechujíc jeho příjemnou kořeněnou vůni, zavrhla své dřívější myšlenky. Navzdory všemu se jí zachtělo žít, a o chvilku později se raději odevzdala do náruče od všeho vysvobozujícího spánku…

Domů se Avinash dostal až pozdě v noci. Jejich dům byl ztemnělý, máma už určitě spala. Nevadí, omluví se jí tedy až ráno. Tiše otevřel dveře a opatrně našlapoval po schodech, vedoucích do jeho pokoje. Zavřel za sebou a usedl na postel. Stále na tu dívku musel myslet, byla tak zvláštní, jako by sem zabloudila z jiného světa, jiné doby, ty její šaty, účes…a taky ty nádherné oči, v nichž se sice odrážel smutek, ale jako by v nich zahlédl i jiskřivý výraz rebela. Každá sebemenší myšlenka na ni mu způsobovala sladce příjemné mrazení v podbřišku. Měl už sice za sebou spoustu milostných dobrodružství, víceméně na pár nocí, v lepším případě i týdnů. Ale nikdy necítil to, co dnes. Obrovskou touhu chránit ji, ukrýt ve své náruči, hladit a líbat tak dlouho a něžně, jak by to jen dokázal, aby už nemusela nikdy plakat a stále se jen smála. Sáhl mimoděk do kapsy své košile a vytáhl její sponku. Všiml si, že mezi zoubky uvízl jeden tmavý dlouhý vlas, položil si ho na dlaň a pak jej s úsměvem sfoukl. Rozhodl se, že o všem řekne Vikimu, a s jeho pomocí se ji pokusí najít. Neměl vůbec tušení, kam ji ten podivný muž odvezl. Měl pocit, jako by chtěl hledat kapku vody na dně vyschlé studny.
Ale neměl v úmyslu to vzdát. Musí ji najít, ať jej to stojí cokoliv! Po chvilce se otočil a očima zabloudil ke své kytaře. Možná díky předešlým událostem se mu v hlavě zrodil nápad…vzal ji do rukou a začal tiše vybrnkávat a pobroukávat melodii, která mu zněla v myšlenkách, pokusí se ji zítra hodit na papír, ještě zbývá nějaký název, pak text a… najednou se s lehkým vrznutím otevřely dveře. Byla to jeho máma…
Odložil kytaru, roztržitě se poškrábal na hlavě a provinile se na ni usmál. Přišla až k němu a posadila se na postel vedle něj. Chvíli oba mlčeli, vypadala už mnohem klidnější, než když od ní večer odcházel s tátovým kufrem. Zkoumavě jej pozorovala a pak řekla tichým hlasem.
„Co se dnes stalo, stalo se. Jsem ochotná ti vše odpustit, ale pod jednou podmínkou, že už se nic podobného nebude opakovat, rozuměl jsi?
Tvůj otec je pryč, musíme se s tím smířit, nemá cenu plivat kolem sebe oheň. Má láska dnes zemřela zároveň s mou minulostí, ale mám tebe, svého syna, který mi sice může pomoci zapomenout, ale také musí myslet na sebe, svou budoucnost, a nešlapat si po štěstí. Mahesh mi vše řekl, jsem mu moc vděčná, a ty bys měl být taky. Lidí, jako on, není mnoho, musíme si jich vážit. A teď už nechej toho brnkání, svlékni si ty mokré šaty, nebo nastydneš, a jdi spát, ať tě zítra v dílně krejčovský mistr nemusí budit…“ Pokrčil rameny a usmál se na ni.
„Mám tě rád, mami…“ řekl tiše a objal ji, pak sáhl do kapsy a vytáhl řetízek se safírovým srdíčkem, zdobeným drobnou kresbou mandaly.
„Omlouvám se, ale v tom návalu zlosti jsem mu jej nestihl vrátit…“
„Tak si ho nechej, já už ho nechci…“ řekla a slabě se usmála, pak mu dlaní lehce uhladila jeho rozčepýřené vlhké vlasy a nechala jej o samotě.

Druhého dne odpoledne již s Vikramem pečlivě studovali mapu města Bombaje. Ústavy podobného typu se nacházely na pěti místech. Naplánovali si, že je budou spolu postupně všechny objíždět, každý den jeden.
Zprvu to vypadalo beznadějně, ale třetí den se jim podařilo zjistit, že pouze pro osiřelé dívky byl jen jediný, a sice ve Veer Mahalu. Muž, který jim to sdělil, se na ně ale zadíval s určitými rozpaky, možná i obavou.
K večeru se konečně ocitli před obrovským starým domem, obehnaným vysokým plotem, obrostlým hustými keři. Zdi byly našedlé a na mnoha místech oprýskané a některé stromy v zahradě vůbec neměly listy. Vůz nechali raději opodál a když došli až k domu, najednou Vikram ukázal před sebe a udiveně zvolal.
„Podívej se, tamhle…“
V prvním patře v jednom z otevřených oken, zabezpečených silnou mříží, visela na ramínku Avinashova bunda. Ten když ji uviděl, celý se rozzářil, že konečně Shanti našel, ne tak jeho kamarád Viki, který starostlivě zabručel.
„To jsem zvědavý, Romeo, co teď míníš dělat. Jak se za ní chceš dostat? Vypadá to tady dost divně, skoro jako ve vězení, až mně z toho mrazí! Připomíná mi to nějaký divný jiný svět.“
Avinash nic neodpověděl, jen pokývl rameny a očima změřil vysoký plot, pak se na něj zavěsil ve snaze jej přelézt. Po chvilce již seskočil na zem na druhé straně a opatrně se rozhlížel kolem sebe. Sotva udělal pár kroků, najednou se zdálky ozval něčí ostrý hlas.
„Co tady děláš? Tohle je dívčí ústav, neumíš číst? Ať jsi okamžitě odtud pryč!“ vzápětí se k nim přiblížil robustní strážný v béžové uniformě a s baterkou v ruce.
„Já…ehm…hledám jen svého psa, kousek odtud se podhrabal pod plotem a zmizel někde u vás v zahradě, mohu se po něm podívat?“ zeptal se Avinash.
Vikram na něj tiše syknul.
„Co to povídáš? Od kdy máme psa?“
„Buď zticha, něco jsem si musel rychle vymyslet, nech to na mně…a počkej v autě.“ zamumlal Avinash a otočil se na strážného.
„Dobrá, máš na to ale jen čtvrt hodiny, pak ať tě tady už nevidím!“ zavrčel strážný a poté se obrátil k odchodu.
Avinash ani chvíli neváhal a za okamžik už zmizel ve zšeřelé zahradě…