S vůní moře - kapitola 88

Krátce po poledni se objevil Tomas s podnosem, na kterém stály talíře, ze kterých se ještě kouřilo. „Paní posílá oběd, můj pane!“ oznámil mi takřka vesele.
„Proč nepřišla sama?“ Jako moje žena by se o tohle měla postarat osobně, ne?
„Paní se také omlouvá a vzkazuje, že přijde hned, jak si vyšetří trochu času.“
„A co má tak naléhavýho na práci?“ zabručel jsem nespokojeně a zvedl se z postele.
„Měl byste zůstat ležet, můj pane, a odpočívat! Rány by mohly začít znovu krvácet a …“
„Kvůli těm pár škrábnutím přece nebudu jíst v posteli!“ odbyl jsem jeho námitky mávnutím ruky. „Sním si to u stolu!“
„Jak poroučíte, můj pane!“ pronesl Tomas poněkud nešťastně, ale nedohadoval se se mnou.
„Tak ukaž, cos mi přinesl!“ vyzval jsem ho se zájmem, protože se mi už sbíhaly sliny.
„Bramborovou plévku, vepřovou pečeni, brambory a kus makového závinu.“ Obratně přede mě tu lahodu servíroval. „Nechte si chutnat, můj pane!“ popřál mi zdvořile a přesunul se k oknu, odkud se díval na nádvoří.
„Tak povídej, co je nového?“ nařídil jsem mu, než jsem se dal do jídla.
„Ranhojiči zapracovali na těle lorda Henrena, ženy ho pak omyly a oblékly, jak se sluší. Pak jsme ho, jak paní přikázala, uložili do kaple, kde se mu věnuje kněz … “ Přišlo mi, že až moc zdůrazňuje, že to bylo na Améliin rozkaz, ale byl jsem rád, že se o Henrena postarali. Otec by mi nikdy neodpustil, kdybych ho nechal shnít na nádvoří.

Amélie přišla, až se začínalo šeřit. „Jak se cítíš?“ optala se mě starostlivě a dívala se na mě, jako kdybych měl každou chvíli pojít.
„Už o tom skoro ani nevím, krásko!“ ujistil jsem ji poněkud nadneseně a usmál se na ni. „Děkuju ti!“
„ A za co?“ Nechápavě se na mě zadívala.
„Tomas mi řekl, že ses postarala o Henrena.“ Všiml jsem si, jak sebou při vyslovení jeho jména trhla.
„Jsem lepší, než si myslíš!“ odvětila prostě a přešla k oknu, aby dovřela okenice. Mlčky jsem pozoroval, jak přechází po pokoji a pečlivě rovná věci. Můj pohled ji znervózněl a nepatrně se jí třásly ruce. „Měla jsem ho tam snad nechat ležet?“ vyhrkla nakonec prudce a otočila se ke mně. „Někdo to udělat musel, ne? A tys potřeboval klid! Ano, byl to lump, jenže nemůžeme urazit tvého otce, ne?“ Očividně si myslela, že jí to mám za zlé.
„Klid, Am, nic ti nevyčítám!“ Pozvedl jsem ruku, aby se uklidnila. „Cením si toho, opravdu!“
„To myslíš vážně?“ zeptala se mě zaraženě. Přikývl jsem.
„Zachovala ses jako skutečná paní tohoto domu! A za to si zasloužíš odměnu …“
„Proto jsem to nedělala!“
„Nepřerušuj mě, Amélie, nebo si to rozmyslím!“ varoval jsem ji laškovně a odmlčel se, aby si to mohla přebrat v hlavě.
„A co mi vlastně chceš dát?“ zeptala se nakonec rozpačitě. Řekl jsem jí to. Nadšeně vykřikla, vrhla se mi kolem krku a než jsem se nadál, vlepila mi pusu, až to mlasklo. „Děkuju ti, Rendirku! Moc ti děkuju!“
„No, no, jen ne tak hrr, krásko!“ zamumlal jsem se zaťatými zuby, protože mi ten nečekaný příval lásky nebyl zrovna teď moc po chuti.
„Promiň!“ hlesla provinile a přestala se ke mně tak vášnivě vinout.
„Už jsem na tom byl v životě i hůř!“ Usmál jsem se na ni a pohladil ji po tváři. „Ale nechoď tam k oknu, rozumíš?“ Mrkl jsem na ni a samotného mě překvapilo, jak vážně jsem to myslel.
„Budu opatrná, Rendirku!“ slíbila mi bez váhání.
„To také doufám!“ Bez okolků jsem si ji přitáhl blíž a políbil ji přímo na ústa. Nijak se nebránila a ochotně mi vyšla vstříc.
„Neměl bys spíš odpočívat, můj pane?“ optala se mě zadýchaně, když jsem ji pustil.
„Copak nevíš, co válečník potřebuje po boji?“ zavrčel jsem na ni s hranou přísností.
„Ale vím.“ povzdechla si teatrálně a mně se zrychlil dech i tep, když si začala rozvazovat živůtek …