S vůní moře - kapitola 86 + 87

Měl jsem po náladě. To si opravdu myslela, že je první holkou, která prošla mojí postelí? Jestli ano, tak je mnohem naivnější, než jsem si myslel. Podrážděně jsem zaklel a otočil se na bok. Nebyl to nejlepší nápad, protože rány mi hned připomněly, co jsem před chvílí dělal. „Jak se cítíš?“ ozvalo se ode dveří. Tys mi tady chyběl!
„Nic mi není!“ odsekl jsem vztekle a doufal, že mě nechá na pokoji.
„Já ale nemyslel tohle, Dirku!“ Jorgar se posadil do křesla a zpytavě se na mě díval.
„Nelituju toho, jestli ti jde o tohle!“ pronesl jsem ostře.
„To ani nečekám! To, co udělal Amélii, se odpustit nebo zapomenout nedá.“ dodal zamyšleně a já mu za to byl někde v koutku své duše vděčný. Přece jen zabít krev své krve …
„Jak to nese otec?“ zeptal jsem se s obavami. Pamatoval jsem si, jak po Kernokově smrti zacházel s ním. Spráskal ho jako psa a nechal ho vyhnat ze svého domu. Dovolil mu vrátit se až o mnoho let později. Tady sice stál s neproniknutelným výrazem ve tváři u hrazení, sledoval náš souboj, ale když Henren padl, tak se beze slova otočil a odešel.
„Měl bych tě varovat, myslí si, že tě k tomu přinutila Amélie, takže na ni nejspíš nebude nijak milej.“
„To je hloupost!“ S bolestivým úšklebkem jsem si zase sedl, protože mi došlo, že odpočívání se nekoná. „Chtěla ho zabít sama a měl jsem co dělat, abych jí to rozmluvil!“
„Jo, včera se na něj dívala tak, že jsem se až divil, že nepadl mrtvý k zemi!“ Otevíral jsem ústa, abych mu odpověděl, ale otevřely se dveře a v nich stál můj otec.
„Nech nás, Jorgare! Chci s ním mluvit!“ Bratr se bez námitek zvedl a opustil moji ložnici.

„O co jde, otče?“ Byl jsem zvědavý, co mi chce. Mohlo to být cokoliv, od gratulace k vítězství až k oznámení, že už se ke mně nezná.
„Jak jsi přišel ke své ženě? Hádám, že ti ji její bratr nevecpal do náruče, abys je nechal na pokoji, co?“ udeřil na mě zostra.
„Zajali ji moji muži na bojišti a přivedli ke mně.“ odpověděl jsem mu po pravdě. Hodnou chvíli na mě jen mlčky zíral a pak si pomalu sedl. „A pokud je mi známo, tak si v boji vedla celkem zdatně.“ To jsem mu bohapustě lhal, ale, jak jsem ho znal, tohle na něj udělá větší dojem, než kdybych mu tvrdil, jak skvěle mi vede domácnost.
„K čertu, Dirku, tos mi nemohl říct dřív?“ zavrčel na mě, když si to srovnal v hlavě. „Vypadal jsem jako pitomec!
„Neptal ses.“ prohlásil jsem se zadostiučiněním. Líbilo se mi, mu vyrazit dech. No, možná jsem dětinský, ale doopravdy mě to zahřálo u srdce. „Proč tě to tak vzalo, otče?“ zeptal jsem se, protože jsem nechápal, proč ho to tak zarazilo. „Gerti také není právě pokorná ženuška, ne?“
„Ale nikdy nechtěla někoho zabít, sakra!“ Ihned svoji ženu bránil a mě napadlo, že v tomhle jsme na tom stejně.
„Am také nikoho nezabila, ne?“
„Ale chtěla!“ okřikl mě otec rázně. „Dávej si na ni pozor, chlapče! Abys špatně neskončil!“ varoval mě tiše a já se kousl do jazyka, abych na něj nevyjel. Rozčilovalo mě, jak se otírá o moji ženu.
„Vím, koho jsem si vzal, otče!“ řekl jsem po chvíli odměřeně.


Kapitola 87

„Co máme udělat s tělem lorda Henrena, má paní?“ Procházela jsem síní, když mě zastavil náš správce.
„Hoďte ho prasatům!“ Nehodlala jsem se tím grázlem nijak zabývat.
„To by nebylo moudré, má paní!“ napomenul mě Goran tiše a nesouhlasně si mě prohlížel. „Z úcty k lordu Bergonovi a rodině vůbec by se mu mělo po smrti dostat slušného zacházení.“ Uvědomila jsem si, že má pravdu. Svého tchána jsem nijak v oblibě neměla a on mě také ne, ale Gerti jsem si vážila. Kdybych takhle neuctivě zacházela s jejím nevlastním synem, tak bych ji mohla urazit a to v žádném případě nechci.
„A co se v takových případech dělá?“ zeptala jsem se odměřeně.
„Tělo se omyje, oblékne a uloží se do kaple. Nařiďte uspořádat mši za zemřelého a navštivte lorda Bergona, aby vám řekl, zda si přeje pohřbít syna zde nebo ho převést jinam. A buďte k němu ohleduplná!“ nabádal mě naléhavě. „Koneckonců, ztratil syna!“
„A nemám se mu takhle ještě omluvit?!“ zasyčela jsem nahněvaně, protože mi přišlo, že všichni berou ohledy na Henrena a jeho rodinu, ale já nikoho nezajímám.
„To nebude třeba, má paní, ale trochu ohledů k jeho osobě nezaškodí!“ pronesl klidně a já si uvědomila, jak hloupě se chovám.
„Pokusím se!“ slíbila jsem mu rozpačitě.
„Uvidíte, že to nebude tak těžké, má paní!“ ujistil mě s pokývnutím hlavy.
„A proč tohle mám dělat já?“ napadlo mě. „Není to záležitostí spíš Rendirka?“
„Pán potřebuje odpočívat, má paní!“ Trochu se ke mně naklonil a ztišil hlas. „A navíc, tohle je skvělá příležitost pro vás, abyste mu dokázala, že nejste jen ozdoba do jeho postele, ne?“
„Nejsi trochu drzý?“ ohradila jsem se ostře, ale on se místo odpovědi jen tlumeně zasmál. Pak se mi nepatrně poklonil a šel po svých. Dívala jsem se za ním a přemýšlela, co bych měla udělat.

Jistě, jeho nestoudná poznámka volala po potrestání, ale byla jsem si jistá, že trestat Gorana by byl hodně hloupý nápad. Navíc, měl pravdu a už jsem věděla, že správce jedná vždy přímo. Nakonec jsem se rozhodla nechat to být a věnovat se důležitějším věcem. Jako třeba návštěvě svého tchána. Otočila jsem se na podpatku a znovu vystoupala po schodech. Zaklepala jsem na dveře komnaty, kterou jsem jim přidělila k obývání během jejich pobytu. Uvnitř byla jen Gerti, která seděla v křesle u krbu a cosi vyšívala. Tázavě ke mně zvedla hlavu a pokynula mi, ať si sednu naproti ní. „Proč jsi přišla, Amélie?“
„Zeptat se, co chcete udělat s tělem.“ Proklínala jsem se za to, že se mi trochu zachvěl hlas.
„To je od tebe velmi laskavé, děvenko!“ Usmála se na mě, ale vzápětí zvážněla. „Předpokládám, že Bergon ho bude chtít odvést, nemáš-li něco proti tomu?“
„Budu jen ráda, až odsud zmizí!“ přikývla jsem bez váhání a byla vděčná bohům, že pochopila, komu byla má slova určena.
„Kde je teď?“ optala se Gerti s pochopením a odložila vyšívání stranou.
„V kapli.“ Nechtěla jsem se o tom nijak šířit.
„Děkuji ti.“ Zvedla se a přistoupila ke mně. Se znepokojením jsem sledovala, jak mi položila ruce na ramena. „Změnilo se něco mezi tebou a Rendirkem?“
„Nevím, co máte na mysli?“ Zamračila jsem se a pokusila se vstát. Nedovolila mi to.
„Myslím, že víš!“ pronesla klidně. „Spali jste už spolu?“ Její přímost mi vehnala červeň do tváří.