S vůní moře - kapitola 89

Stála jsem vedle svého manžela v přístavu a sledovala, jak lodě vyplouvají. Vál příznivý vítr a Rendirk tvrdil, že budou brzy doma. „Kdy se zase ukážou?“ zeptala jsem se bezděky nahlas.
„Doufám, že od nich bude chvíli klid!“ procedil Rendirk koutkem úst. „Bylo jich víc než dost“ dodal zamračeně.
„Nejsou tak špatní!“
„To ne, ale do všeho strkají nos!“ Očividně narážel na svoji nevlastní matku, které bylo všude plno.
„Myslí to dobře!“ zastala jsem se jí.
„Pch, že sis ji tolik oblíbila!“ Podezíravě po mně loupl okem.
„Je to moudrá žena, můj pane!“ odvětila jsem s úsměvem. Pak jsem ale zahlédla Jorka, jak stojí poblíž, a smích mě rázem přešel. Rendirk si ho také všiml a kývl na něj, ať jde k nám. „Mám ještě práci!“ Neměla jsem náladu na setkání s tím klukem, ale manžel mě chytil za ruku.
„Nikam!“ sykl na mě.

Jork došel až k nám a nerozhodně se zastavil. Zamračeně si mě prohlédl, ale pak se rozhodl mě ignorovat a obrátil se na Rendirka. „Volal jsi mě, strýčku?“ Strýčku?!
„Ano, ještě jsem tě nepředstavil tetičce!“ prohodil ten lump nonšalantně a já si připadala jako naprostý hlupák.
„Už ji znám.“ odvětil chlapec bez zájmu.
„Ale ona tebe ještě ne!“ sdělil mu můj manžel klidně. „Amélie, to je Jork, Kernokův syn.“ Oznámil to, co jsem již začínala tušit.
„Ráda tě poznávám, Jorku!“ vypravila jsem ze sebe zahanbeně a přinutila se na něj usmát. „Doufám, že tě brzy uvidím u našeho stolu.“
„To nevím, má paní! Mám spoustu práce!“ pronesl důležitě a zadíval se na Rendirka. „Můžu jet s Delfínem?“ Prosebně se na něj zadíval.
„Jo, ale poslouchej kapitána nebo si mě nepřej!“
„Jistě!“ přikývl nadšeně a rozběhl se, až se za ním prášilo.

Počkala jsem, až se dostane z doslechu, a obrátila se na svého manžela. „Proč jsi mi to neřekl dříve?“
„Co jako?“
„Myslela jsem, že je to tvůj levoboček!“ vyhrkla jsem prudce. „Vypadala jsem jako pitomec!“
„Jo, všim jsem si, že ho moc nemusíš!“
„A co jiného jsi čekal?“ vyjela jsem na něj ostře. „Byl by to soupeř pro moje děti!“ Pozdě jsem si uvědomila, co jsem řekla.
„Takže Gerti měla pravdu, co?“ zeptal se ihned zpytavě.
„Na to je ještě brzy!“ odpověděla jsem vyhýbavě. „Ale jsem si jistá, že jednou to přijde.“ Několik úderů srdce se na mě jen díval, ale pak mě objal kolem ramen, a zamířili jsme domů.
„Už se nemůžu dočkat, ženo!“