S vůní moře - kapitola 85

„Renko, dones vodu a čisté plátno!“ nařídila jsem služebné, když Tomas přivedl Rendirka do ložnice. „A také svařené víno!“ křikla jsem za ní, zatímco jsem manželovi opatrně rozšněrovávala zakrvácenou halenu. Naštěstí, si z boje s Henrenem odnesl jen pár škrábanců. Nejhorší se mu táhl přes hrudník. „Tohle sis mohl ušetřit!“ zamumlala jsem k němu vyčítavě.
„Nech toho, ženo!“ procedil skrz zaťaté zuby a trochu sykl, když jsem mu jemně prohmatávala ránu na prsou. „A dávej pozor, sakra!“ napomenul mě nerudně.
„Snad něco vydržíš, ne?“ odsekla jsem mu, ale už jsem byla jemnější. Služebná donesla požadované věci a já podala Rendirkovi pohár, ze kterého stoupala nasládlá vůně. Pořádně si z něho lokl. A pak kývl na mě, ať začnu. Pečlivě jsem mu vymývala rány. „Máš štěstí! Není to hluboké, takže šití nebude třeba!“ Potřela jsem jeho zranění hojivým balzámem a nakonec to převázala plátnem. „Odpočiň si, můj pane!“ Pomohla jsem mu lehnout si a starostlivě ho přikryla, protože bylo hodně pravděpodobné, že během pár hodin dostane horečku. Jen jsem doufala, že bude lehká. Chytil mě za ruku. „Zůstaň tu se mnou, Am!“ požádal mě tiše. Sedla jsem si na okraj postele a zlehka ho pohladila po čele.
„Byl to hezký souboj, Dirku!“ pochválila jsem ho uznale. Dodržel svůj slib a směla jsem být u toho. Ani to netrvalo dlouho a Henren skončil v prachu nádvoří a Rendirk mu bez váhání zabodl svůj meč hluboko do hrudi. Pak se zadíval na mě a pro jistotu s ním ještě otočil.
„Nevěřila jsi mi, ženo!“ odvětil s jasnou výčitkou.
„Tak to nebylo!“ odporovala jsem mu ihned. „Bála jsem se o tebe.“
„Proč?“ zeptal se zvědavě.
„Záleží mi na tobě!“ Nedokázala jsem čelit jeho zkoumavému pohledu.
„Jestli si se mnou jen pohráváš, tak tě přede mnou ani bohové nezachrání!“ varoval mě po chvíli chraplavě.
„Proč tomu nemůžeš uvěřit?“ optala jsem se zaraženě.
„Protože ženskejm se věřit nedá!“ pronesl tak studeně, až jsem se zarazila. „A kdyby nebylo jedný holky, tak by se nic z tohohle nestalo.“
„Jak to myslíš?“ Nechápala jsem, co tím chce říct.
„Před lety jsem se vyspal s Henrenovou holkou a jeho se to dotklo.“ přiznal rozpačitě. „Je mi to líto, Am, ani ve snu by mě nenapadlo, že za moje činy budeš jednou platit ty! Odpusť mi to!“
„Není co.“ odpověděla jsem odměřeně, protože se mě jeho přiznání, že spal s jinou, z neznámého důvodu dotklo. Jistě, věděla jsem, že nejsem jeho první, ale stejně to bolelo. A tahle navíc ani nebyla jeho žena! „Měl bys spát, můj pane! Potřebuješ zase nabrat sílu!“ Zvedla jsem se a tentokrát mi v odchodu nijak nebránil.

„Tak už jsi spokojená?“ ozval se za mnou přísný hlas. Otočila jsem se a stál tam lord Bergon. A neprohlížel si mě nijak přátelsky.
„Skoro. Kdybych ho zabila vlastní rukou, bylo by to lepší!“ Přistoupil ke mně a zamračil se ještě víc.
„Poslouchej mě dobře, děvče! Chápu tě, ale to neznamená, že to schvaluju! Kvůli tobě už druhý můj syn zabil svého bratra!“ Bylo zřejmé, že mi to dává za vinu.
„Já se nabízela, že si to vyřídím sama, ale Dirk to nechtěl!“
„Jo, chtělas mu vrazit kudlu do zad!“ zavrčel na mě vztekle. „Na nic víc by ses nevzmohla!“

Měla jsem toho právě dost. „Nevíte o mně zhola nic!“ řekla jsem ledově. „Měl byste se zeptat svého syna!“ Na to jsem se otočila a nechala ho stát na chodbě. Podvědomě jsem čekala, že se mě pokusí zarazit, ale nechal mě jít. Zřejmě mám štěstí!