S vůní moře - kapitola 84

„Dopadlo by to tak, že by tě zabil!“ upozornil jsem svoji ženu s klidem, který mě ovšem stál hodně sil. Přistoupil jsem k ní a vzal ji za ramena. „Neboj se, Am, tady jsi v bezpečí! Ochráním tě!“ slíbil jsem jí, ale ona se mi vytrhla.
„Dovedu se o sebe postarat sama!“ utrhla se na mě ostře.
„Zatraceně, Amélie, jsi moje žena a JÁ se o tebe postarám! Tak se s tím smiř!“ houkl jsem na ni přísně. „A přestaň už s tím nesmyslem!“
„Jako ses postaral o ni?“ Nikoho nejmenovala, ale já věděl, na koho naráží.
„Co o ní víš?“ procedil jsem skrz zaťaté zuby.
„Henren mi řekl všechno!“
„Tak to je ten nejdůvěryhodnější zdroj!“ ušklíbl jsem se pohrdavě.
„Víc mi k tomu neřekneš?“ opáčila tázavě, když jsem se začal svlékat.
„Vždyť už to víš, ne?“
„Chci to slyšet od tebe!“ vyzvala mě s planoucíma očima.

„Neřekl ti nic, co?“ zeptal jsem se věcně a posadil se na postel. „Jmenovala se Gréta a byla to ta nejhezčí holka, co jsem kdy viděl. Líbila se mi a já jí taky, co bych zapíral! Vzal jsem ji sem a pár let jsme byli šťastní, jenže …“ Na okamžik jsem se odmlčel, abych si utřídil myšlenky. „Bohové jí sice dali krásu, ale na oplátku jí zatemnili mysl. Přikázal jsem, aby s ní neustále někdo byl ve dne i v noci, ale nepomohlo to. Úplněk její stav ještě zhoršoval a jednou v noci se zabila.“
„Říkal, že jsi před tím u ní byl.“ pronesla tázavě a já přikývl.
„Řekli mi, že je na tom špatně, tak jsem ji chtěl uklidnit. Myslel jsem si, že jsem to dokázal, ale mýlil jsem se. Ráno jsme ji našli pod věží.“ I po těch letech jsem ji viděl, jak tam leží, jako by to bylo včera.
„A co Jork?“ dodala tiše.
„Co je s ním?“ Nechápal jsem, kam tím míří.
„Je to tvůj a její syn?“
„Do toho ti nic není!“ odbyl jsem ji, protože jsem se o tom nechtěl bavit.
„Žiju tady!“ odsekla mi naštvaně. „A mám taky uši!“
„Tak neposlouchej babské klevety!“ doporučil jsem ji promptně a ona se zamračila.
„Takže je!“ Umíněně našpulila ústa. Měl jsem co dělat, abych jí jednu nevrazil.
„Dej už mi pokoj, ženská jedna zvědavá! Potřebuju se vyspat!“ Rázně jsem si stáhl boty a natáhl se na lůžko. Zavřel jsem oči a snažil se uklidnit. Zatraceně, ta ale umí jednoho rozčílit! Chvíli se nic nedělo, ale pak jsem zachytil kradmé kroky. Okamžitě jsem se posadil. „Ani se k těm dveřím nepřibližuj, Amélie, nebo se doopravdy naštvu!“ zavrčel jsem na ni varovně. „Vzpomeň si, co jsem ti řekl!“
„Nejsem tvoje otrokyně …“ začala zase s tím zatraceným argumentem, ale nenechal jsem ji domluvit a vymrštil se na nohy.
„Jestli potřebuješ další lekci, kdo je tady pánem, tak stačí říct! Milerád ti zase nechám zmalovat záda namodro!“ Jo, já vím. Tohle ode mě nebylo zrovna hezké. Zbledla a ustoupila ke stěně.
„Nedělej to, prosím tě.“ V očích měla strach.
„Pojď sem!“ nařídil jsem jí zostra a ona kupodivu poslechla. Stála přede mnou jako hromádka neštěstí a vyděšeně se na mě dívala. Očividně ode mě nečekala nic dobrého. Pevně jsem ji objal a přitiskl ji k sobě. „Už je dobře, Am.“ Schoulila se mi v náručí a tichounce se rozplakala. To se mi zase něco povedlo! Napadlo mě, že bych si zítra na Henrena ani neměl brát meč a prostě ho ukecat.