S vůní moře - kapitola 83

V duchu jsem zaklela, když mě tchýně dohonila na schodech a připojila se ke mně. „Musím s tebou mluvit, děvenko!“ oznámila mi prostě.
„Teď není vhodná chvíle! Mám ještě plno práce!“ Doufala jsem, že ji to odežene, ale to by nesměla být Gerti.
„To počká! Tohle je důležitější!“ Vzala mě za ruku a mně nezbylo, než ji následovat do mé někdejší ložnice, kterou nyní sdílela ona s Bergonem.

„Posaď se, Amélie!“ vyzvala mě a sama se postavila k oknu. Zůstala jsem stát a překřížila si ruce na hrudi. Já jsem tady doma, aby bylo jasno!
„Co mi chcete, paní?“ zeptala jsem se jí formálně.
„Nedělej to, děvče!“ Upřeně se mi dívala do tváře.
„Nerozumím, paní!“ Copak jsem opravdu tak průhledná?
„Bergon a ostatní si myslí, že pomsta náleží mužům, ale není to pravda!“ Mlčela jsem, protože jsem si nebyla jistá, jestli ode mě nějaká slova vůbec čeká. „Souhlasím s tím, co chceš udělat, ale přesto tě prosím, nedělej to! Nech to na Rendirkovi! Od něj to Bergon snese, ale od tebe ne!“

Nejprve jsem chtěla její podezření popřít, ale pak jsem to zavrhla. Neměla jsem ani ponětí, jak na to přišla, ale věděla to přesně. „Jak jste to poznala?“ optala jsem se jí věcně.
„Viděla jsem, jak se na něj díváš. A taky jsem slyšela tvůj tón. Severák byl proti němu vřelý a přátelský.“
„Musí za to zaplatit.“ pronesla jsem klidně. „A zaplatí mně osobně. Rozumíte?“

Několik minut si mě jen tak prohlížela a pak si povzdechla. „Dělej, jak myslíš a co musíš, ale uvědom si, že Bergon to tak nenechá.“ pronesla naléhavě. „Způsobíš tím rozvrat celé rodiny! Zničíš všechno.“
„Já?! Kdyby ho líp vychoval, tak se nic z toho nestalo!“ odsekla jsem jí, dotčená tím, z čeho mě viní. Pokrčila rameny.
„Jeho synové byli vždy divocí.“ opáčila tiše a smutně se usmála. „Zadostiučinění se ti dostane tak jako tak, tak proč by sis s tím špinila ruce sama?“
„Slíbila jsem to sama sobě!“ řekla jsem prostě a otočila se k odchodu.
„Amélie!“ Její naléhavý hlas mě zastavil u dveří. Otočila jsem se k ní. Stála tam, stará, drobná a přesto silná. „Nedělej to!“ zaprosila zoufale a v očích se jí zaleskly slzy. „Neber mi rodinu!“

Stála jsem u okna v naší ložnici a dívala se ven. Na nebi zářily hvězdy a ze zátoky sem doléhalo jemné šumění moře, které mě uklidňovalo. Gertina prosba mi nešla z hlavy, ale přesto, abych byla upřímná, jsem nechápala, proč s tím tolik nadělá. Rendirk ho stejně zabije, tak to bude ve výsledku stejné, ne? To jim tolik záleží na tom, aby to nebylo mojí rukou? Pokrytci jedni! Zaslechla jsem, jak se otevřely dveře a prudce se k nim otočila, abych viděla, kdo přichází. Ruka mi sjela na rukojeť dýky, kterou jsem měla v pouzdře na stehně. „Buď tak laskava a vrať ji tam, kdes ji vzala!“ požádal mě Rendirk klidně a odepjal si opasek, který uložil do truhly.
„Ty o tom víš?“ Jen jsem zalapala po dechu.
„Já vím všechno, krásko!“
„Ne!“ odpověděla jsem rezolutně.
„Nepotřebuješ ji, Amélie!“
„Potřebuju!“ vyhrkla jsem prudce. „Kdybych ji měla tehdy, tak to celé mohlo být jinak!“