S vůní moře - kapitola 82

Služebné přinesly jídlo a pití, ale přesto byla nálada u stolu mrazivá. Otec s Gerti se snažili udržet jakous takous konverzaci o obecných věcech, ale my se právě moc nesnažili, abychom jim to ulehčili. Nakonec to otec vzdal. Opřel se v křesle, mlčky upíjel víno a varovně si nás měřil. „Tak kdy to začne?“ zeptal se mě Henren, který toho měl stejně tak dost jako já. „Nebo to vzdáš?“
„To bych musel být po smrti!“ odsekl jsem mu bez váhání. „Zítra po snídani tě čekám na nádvoří!“ Nastínil jsem mu další dění. Vzal to na vědomí prostým pokývnutím hlavy a zvedl se.
„Jdu si lehnout! Uvidíme se!“ slíbil mi takřka vesele a pak se obrátil na mou ženu. „Nedoprovodíš mě, sestřičko?“ Začal jsem se zvedat, ale Amélie mě zarazila pohledem.
„Nikoliv, bratře, ale buď opatrný! Byla by škoda, kdyby sis na schodech zlomil vaz nebo třeba vypadl z okna!“ Seděl jsem tak, že jsem viděl Améliin výraz. Kdyby pohled mohl zabíjet, tak by se Henren skácel mrtvý k zemi. To mě neděsilo, ale hrozil jsem se toho, jak mistrně se dokázala ovládat. Byl jsem si jist, že si toho nikdo nevšiml.
„Na tyhle nehody je odborník tady Rendirk, sestřičko!“ Posupně se zachechtal a zamířil ke schodišti. Dívali jsme se za ním, dokud nám nezmizel nahoře.
„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se své ženy.
„Naprosto!“ Z tónu, kterým to řekla, mi přeběhl mráz po zádech. Jak jsem si všiml, tak jsem nebyl sám. I Ulm vypadal, jako by pocítil dotek smrti. Zkoumavě jsem se jí zadíval do očí. Měla je naprosto bez jakéhokoliv výrazu a to se mi ani v nejmenším nezamlouvalo. Kdybych tam viděl vztek, nenávist, prostě cokoliv, tak bych to chápal, ale ta naprostá prázdnota byla děsivá. Připomínala mi válečníka, který se rozhodl jít do bitvy, kterou nemůže přežít, a co víc, je si toho vědom.

„Takže ráno, jo?“ zeptal se Jorgar věcně, když odešla i Amélie. Prý se necítí dobře, ale podle mého to byla jen výmluva, aby se mohla vzdálit. Gerti se k ní připojila. Amélie se sice netvářila moc šťastně, ale neodporovala jí. Ulevilo se mi, když ženy odešly.
„Jo, ať to máme za sebou před obědem, ne?“ prohodil jsem bez mrknutí oka.
„A jseš si jistej, že na něj stačíš?“ optal se Lars se zájmem a lokl si vína.
„Nestarej se!“ okřikl jsem ho tvrdě.
„Nech ho na pokoji!“ zastal se našeho nejmladšího Jorgar klidně.
„On za to nemůže!“ Ulm souhlasně přikývl.
„Promiň!“ Mrkl jsem na Larse, který na mě chvíli jen zíral, ale pak mávl rukou.
„Nelam si s tím hlavu, Dirku! Od tebe jsem zvyklý na ledasco!“

Připadal jsem si, jak by mi dal políček. Měl totiž pravdu. Moc hezky jsem se k němu nikdy nechoval. „Myslím to vážně, Larsi! Omlouvám se!“ Napřáhl jsem k němu pravici a on ji pevně stiskl.
„Do smrti dobrý, Dirku!“ Mrkl na mě a já mu to oplatil.