Smutné lži...

Slyšíš to?
To rackové zpívají…
Během toho,
Co nad hladinou moří,
Tiše
A jemně přelétávají…
Až nastane okamžik,
Kdy se křídly dotknou hladiny,
Dojdeš k poznání
Té nechtěné pravdy…




V té chvíli,
Kdy jí jemně křídly olíznou,
Hladina se zatřpytí
A oni v ní uvíznou…
Ponoří se do těch naleštěných třpytek,
Jako do umělých kytek,
A ten pohár vína,
Co přetek…
Skrýval v sobě pravdu
- Zmetek…!




Okolo tebe,
Nikdo nikde není,
Zůstáváš tu stát sama,
Ve vlastním pokolení…





Slyšíš to?
To sobci sobcům lžou,
Dívají se z kopce,
Na oblohu mizernou…
Zataženou jako jejich duše,
Smířeni sami se sebou
Stojí nehnutě…
Jen tak,
A tiše…


Tak čemu se divíš?
Vždyť ty řádky píšeš sama…
Tak si přestaň namlouvat,
Že v tom není skrytá metafora…




Svlékni se
A buď nahá,
V ten okamžik,
Ty sama…
Tak Pravdivá,
Nevinná,
Vstupující do hladiny,
Lehce zmáčená…
Stále věřící
Ve slova pravdivá…
Za tvojí tváří,
Lež se neschová…