Až jednou...

Až jednou budu natolik stará,
že najdu smysl života,
odložím své psaní,
do starého šuplata…
Verše,
básně,
rýmovačky…
Obrátím svůj život
alespoň o dvě otáčky…

Sundám staré
obnošené brýle,
podívám se na svět znovu…
Možná z dlouhé chvíle…
Docela by mě zajímalo,
co uvidím,
jestli se toho dočkám
a do té doby se dřív nevzbudím…

Zatím jen bdím,
…sním,
o tom starém stole,
ve kterém je šuplík
a v něm ukryta díla moje…
Uzavřené okolo dřevěných stěn,
donesla mě do jiné doby,
tak čert už je vem…

Spal je na popel
a zahrabej do země…
A kdo ví?
Třeba z nich něco vykvete…

V jiné době,
v jiném světě…
Vyjdu ven
a v jedné větě…
Napíšu tisíc krásných slov…
…O tom, co uvidím…
A sotva jej dopíšu,
Tak náhle zešedivím…

Poslední zbytky sil,
dám do mého posledního díla,
potom se obrátím v prach
a větrem do oblak
budu rozprášena…