...Děti...

Děti…
Také jsme jimi byli,
To bylo ještě před tím,
Než jsme zešedivěli…


Jako malí,
Plní optimismu a nadějí,
Netušili jsme co je život,
Proto jsme byli tak svobodní…


Oči plné štěstí,
Neměli jsme zaťaté pěsti,
Nemuseli jsme se životem bojovat,
Na pískovišti jsme si mohli hrát…


A tak tady sedím
A sama sebe se ptám…
Co že se to stalo?
Proč už si najednou nechci hrát?


Chytil mě život
Do svých spárů?
Nebo snad…
Sama sebe špatně chápu?


Možná že,
Vlivem socializace a výchovou lidí
Vygumovali ve mně to,
Co i Vám chybí…

Svět okolo nás,
Zbavil nás našeho dětství,
Zařadil nás na výrobní pás,
Tak tam jsme se ocitli…


Ve výrobní fabrice,
V jedné malé krabičce,
Vedle ní, stála další…
A do té prý dali naše dětství…


Každá pak šla jiným směrem,
My do světa šelem…
A ta druhá?
O tom nemám nejmenší pojem…

(Naposledy, když jsem jí psala, přišel mi dopis zpátky… Adresa nenalezena…)


A tak v té fabrice,
Ty výrobní stroje…
Ořezaly nás tak,
Jak zněli indicie…

Podle představ jiných lidí,
Těch okolo nás,
Co nás teď soudí…

Jeden soudce,
Ostatní porota
A já čekající…
Na zvuk toho kladívka