S vůní moře - kapitola 78 + 79

Stál jsem na molu, Amélii vedle sebe, a snažil se rozpoznat, jestli na přídi Královny je jen otec nebo i ten grázl. Zatím vypadalo jen na to první, ale nenechal jsem se tím ukolébat. Taky ho mohl schovávat v podpalubí nebo v kajutě! Ucítil jsem, jak mě Amélie vzala za ruku. „Klid, Am! Nikde ho nevidím!“ ucedil jsem k ní koutkem úst.
„To je dobře!“ pronesla k mému údivu.
„Co ta náhlá změna?“ otázal jsem se podezřívavě, protože jsem si pamatoval, jak mu ještě nedávno hodlala vylepšit pití.
„Jen nechci, abys tolik riskoval, muži!“ odvětila tiše s očima upřenýma na moře. Královna už byla skoro u nás a otec nařídil spustit kotvu. „Třeba ho ztrestal lord Bergon sám.“
„Na to bych nesázel!“ zavrčel jsem. Henren nevypadal, že by si nechal líbit od otce nářez a otec už přece jen nebyl nejmladší.

„Vítej, otče!“ Nabídl jsem mu pravici a on ji pevně stiskl. „Jakou jsi měl cestu?“ optal jsem se, aby řeč nestála.
„Dobrou!“ odpověděl a zadíval se na Amélii. „Jsem rád, že jsi v pořádku, děvče!“
„Vítejte, pane!“ Usmála se na něj. „Lady Gertha s vámi není?“ Zvědavě mu nakukovala přes rameno.
„Ne, jedu od Henrena a tam jsem ji nebral!“ Pak se zadíval na mě. „Myslel jsem, že ho zabiješ rovnou!“
„Chtěl jsem od něj dostat Amélii co nejdřív, ale tím to nekončí!“ dodal jsem, aby si nemyslel, že mu to projde.
„A o tom s tebou chci mluvit!“ Otec pokýval hlavou.
„Uvidíme se později, mám ještě práci!“ pronesla moje žena odměřeně a odešla do pevnosti.

„Není právě zdvořilá, ale chápu to!“ pronesl otec zamyšleně. „A jsem rád, že jsme sami! Pojď se trochu projít, chlapče!“ Zvolna jsme kráčeli, co noha nohu mine podél pobřeží, až jsme se dostali z doslechu. „Hodláš ho zabít.“ To nebyla otázka, ale prosté konstatování. Nepopřel jsem to. „Kdy?“
„Jakmile se mi dostane do rukou.“
„Můžu udělat něco, abys ho nechal žít?“
„Kdybys ji viděl, když jsem ji našel, tak by ses na to ani neptal!“ Zaťal jsem pěsti.
„Je to přece jen moje krev. Stejně jako ty! A s Jorgarem jste si šli taky po krku a nakonec jste se udobřili …“
„Ne, otče!“ přerušil jsem ho ostře. „Chci jeho hlavu a dostanu ji!“ Taktně jsem zamlčel, že když ne já, tak moje žena.
„Chápu, ale počkej s tím, než vychladneš!“

Kapitola 79
Pečlivě jsem za sebou dovřela dveře Rendirkovy ložnice a pro jistotu ještě otočila klíčem, abych měla jistotu, že mě nikdo nepřistihne. Bez váhání jsem otevřela truhlici, ve které přechovával ty své drobnosti. Ano, bylo to špatné, ale co jiného jsem mohla dělat? Kdybych ho požádala, tak mi stejně nevyhoví. Bylo tam několik opasků, pár pouzder, ale co jsem hledala, tam nebylo. Zamračila jsem se. Někde tu musí být! Ráno ji neměl. Přešla jsem ke komodě a tady jsem měla štěstí. Našla jsem ji hned v té první zásuvce. Dokonce byl tak laskav, že ji nechal i v pochvě! Vzala jsem ji do ruky a vytáhla ji. Musela jsem uznat, že se o ni dobře stará. Jen se leskla! Zkusmo jsem přejela palcem po břitvu. Ostrá, možná ještě ostřejší, než když jsem ji měla ve svém vlastnictví já. Vyhrnula jsem si sukni a pouzdro si tenkými řemínky přichytila na stehno. Prohlédla jsem se v zrcadle a nezdálo se, že by dýka byla nějak vidět. Spokojeně jsem se usmála. Jistě, Henren nepřijel, ale nepochybovala jsem o tom, že se ukáže. Šlo mu přece o to, aby se pomstil Rendirkovi a to by nemohl, kdyby neviděl, jak trpí, ne? No, trpí. Nevypadal, že by se ho nějak dotklo, co mi jeho bratr udělal. Jednal se mnou skoro stejně jako před tím, i když musím uznat, že v několika ohledech o hodně laskavěji. Rozhodně mi už nevyhrožoval a ani jeho tón nebyl tak ostrý. Vítala jsem tu změnu a oceňovala jsem i to, že se mi nijak nevyhýbal. Naštěstí, ale ani nenaléhal, abych plnila manželské povinnosti.

Vyšla jsem na chodbu a zašla do pokoje, který jsem chtěla připravit pro tchána. Zkontrolovala jsem, zda tam služebné donesly vše, co jsem jim nakázala. Ano, je tu všechno. Jen jsem ještě křikla na Kejlu, aby zapálila oheň v krbu, protože jsem chtěla, aby Rendirkovu otci nebylo v noci chladno. Dozajista by si stěžoval a Rendirk by si nenechal ujít příležitost mi vyčinit. Ale přišlo mi, že už ho nebaví hrát si na všemocného manžela, tedy až na jeho reakci, když zjistil, že jsem ho chtěla špehovat. Nicméně, mohla jsem dopadnout mnohem hůř. Ten jeho trest byl spíše symbolický než bolestivý. Kdyby chtěl, mohl být mnohem tvrdší. A v duchu jsem uznávala, že by na to měl i trochu právo. „Ehm, mhou s vámi mluvit, má paní?“ Kejla nervózně přešlápla z nohy na nohu.
„O co jde?“ zeptala jsem se jí ihned.
„Chtěla jsem vám poděkovat, že jste se mě zastala proti pánovi.“ zamumlala tiše.
„Nemáš vůbec zač, Kejlo! Já bych se ti měla omluvit za to, že jsem tě do toho zatáhla. Už se to nestane!“ slíbila jsem jí.
„Takhle jsem to nemyslela, má paní!“ vyhrkla hned a nepatrně se zarděla. „Máte právo nařídit komukoliv tady cokoliv! Jste naše paní!“
„O to víc bych měla přemýšlet, než někomu něco přikážu!“ přiznala jsem se jí kajícně. „Nechci, abyste měly potíže kvůli něčemu, co jsem vám řekla já! A kdyby vás někdy káral za něco takového, tak mu řekněte, že to byl můj příkaz, ano?“
„Jak si přejete, má paní!“ pronesla uctivě a já se na ni usmála.

Při večeři jsem seděla vedle svého muže a lord Bergon naproti nám. „Přijedou i ostatní?“ riskla jsem otázky, když nám služebné přinesly víno.
„Ano.“ přikývl tchán a lokl si.
„Proč se ptáš?“ Rendirk na mě upřel podezíravý pohled.
„Abych věděla, kolik mám nechat připravit pokoj!“ Klidně jsem čelila jeho zpytavým očím, které se mi propalovaly až do morku kostí. Raději jsem se obrátila na lorda Bergona. „Služebné vám připravily ten samý pokoj, který jste měl s lady Gerthou. Kdyby náhodou přijela!“ Mrkla jsem na něj a on mi to oplatil.
„Jsi velmi předvídavá, děvče!“ Zasmál se bohatým smíchem, až se mu otřásl medailon, který měl na krku.