S vůní moře - kapitola 77

Bylo mi jasné, že je zle. V hlase mu zněla ocel, tón měl mrazivější než severák a k tomu se tvářil tak, že z něj šel strach. „Chtěla jsem vědět, o čem s tebou Goran mluví a požádala ji, aby vás vyslechla.“ pronesla jsem na oko klidně, ale uvnitř jsem se třásla strachy.
„Mohla ses prostě zeptat, krásko!“
„A řekl bys mi to?“ oplatila jsem mu dotaz a v duchu přemýšlela, co se mnou udělá. Zatím nevypadal, že by mi hodlal způsobit nějakou újmu, ale jeden nikdy neví. Už jsem zažila, jak během chvíle prudce vzplanul jako oheň v kamnech, a za pár chvil o tom už ani nevěděl.
„Řekl, protože se tě to také týká!“ odpověděl věcně, ale k ničemu dalšímu se neměl.
„Tak mluv už konečně!“ vybídla jsem ho po chvíli netrpělivě.
„Budeme mít hosty! Viděli otcovu loď asi dva dny od nás.“
„A s tímhle jsi dělal takové tajnosti?!“ Nechápala jsem proč.
„Nevím, jestli je sám, Am!“ K mému údivu ke mně přistoupil a objal mě kolem pasu. „Ale spíš bych řekl, že ne.“
„Henren.“ vydechla jsem tiše a bezděčně se mu schoulila v náručí. Pevně mě k sobě přitiskl.
„Ani ho neuvidíš, Am! Zabiju ho, sotva vyleze na břeh!“ slíbil mi temně, ale já potřásla hlavou. „Proč ne?“
„Chci to udělat sama.“

Vzhlédla jsem k němu. V očích se mu mihlo překvapení, které vzápětí vystřídal jiný výraz, který jsem ovšem nemohla identifikovat. Pomalu mě pustil, kousek poodstoupil a zkoumaně mě přejel pohledem. Připadala jsem si jako voják na přehlídce. „Nemáš proti němu šanci, Am!“ sdělil mi výsledek svého pozorování. Neřekl mi nic nového. „Je silnej jako bejk a s mečem to umí!“ Zřejmě měl dojem, že mě nepřesvědčil.
„Nehodlám s ním bojovat mečem!“ nastínila jsem mu na oplátku své plány já. Nepatrně svraštil obočí a potřásl hlavou.
„To by byl způsob, ale já nechci úkladnou vraždu pod svou střechou!“
„Chci se pomstít, Dirku!“ Prosebně jsem na něj upřela oči. „Copak to nechápeš?“
„Pomstím tě já, vyjde to na stejno! Ale můžeš se na to dívat!“ nabídl mi velkoryse.
„A třást se strachy, že tě zabije?“ vylétlo ze mě dřív, než jsem si to stihla rozvážit.
„To mi tak málo věříš?“ zeptal se uraženě, ale nezdálo se, že by se ho to nějak rozhněvalo.
„Ne, ale proč bys měl tolik riskovat? Můj plán je bezpečnější a …“
„ … a taky podlejší!“ skočil mi do řeči.
„A co udělal on, nebylo podlé?“ ohradila jsem se naštvaně. „Myslela jsem si, že mě unesl Jorgar, když jsem zjistila, že ne, tak se mi ulevilo a měla jsem dokonce radost, že ho vidím! Věřila jsem mu, chápeš?! Myslela jsem, že jsem v bezpečí a místo toho …“ Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy. Rendirk mě znovu k sobě přivinul.
„Já vím, Am!“ Hladil mě zlehka po zádech. „Ale zabít někoho v boji je jiné, než mu nasypat do vína jed, víš?“ vysvětloval mi tiše. „Nechci, aby ses tím pak trápila a to by se stalo, protože ty nejsi žádná sprostá vražedkyně.“
„Bojovník si musí umět zvolit zbraň, která mu dává naději na vítězství, ne?“ odporovala jsem mu chabě.
„Ne, Am! Nenechám tě ho otrávit! A jestli mi neslíbíš, že to neuděláš, tak tě tady zamknu a pustím tě teprve, až bude po všem!“ Ten tam byl ten starostlivý muž, který mě konejšil. Najednou tu zase byl nesmlouvavý válečník.
„Dobrá! Slibuju ti to!“ hlesla jsem poslušně, protože jsem nechtěla riskovat, že by to udělal. „Ale chci u toho souboje být!“ vymiňovala jsem si zase jeho slib.
„Jak si přeješ, má paní!“ Přikývl bez váhání. „A teď k tvému pochybení!“ Než jsem se nadála, tak jsem ležela přehnutá přes jeho kolena, a dvakrát mě plácl, ale nijak silně. Ani jsem se nestihla rozčílit a už jsem opět byla na nohou.
„A co Kejla?“ Nechtěla jsem mu ji připomínat, ale musela jsem zjistit, co má v plánu s ní. „Co uděláš s ní?“
„Nic, ale ty si pro příště pamatuj, že mezi nás dva nebudeš zatahovat služebné! Jestli to uděláš ještě jednou, tak už takhle shovívavej nebudu!“