S vůní moře - kapitola 76

„Jestli se tady objeví, tak mu podříznu ten jeho všivej krk!“ zavrčel jsem vztekle, když mi Goran sdělil ty dobré zprávy.
„To by nebylo moudré, chlapče!“ mírnil mě správce tiše. „Tvůj otec určitě bude proti, stejně tak tví bratři a lady Gertha a …“
„To je mi jedno!“ Bouchl jsem pěstí do stolu, až poháry na něm nadskočily. „Zabiju toho šmejda a kdo se postaví na jeho stranu, má smůlu a skončí stejně jako on …“ běsnil jsem dál, ale Goran na mě sykl koutkem úst, ať si dávám pozor na pusu.
„Mírni se, Dirku!“ dodal zamračeně a očima ukázal na služebnou, která se motala kolem nás. „Nejsme tu sami!“
„Nemáš co na práci?“ obořil jsem se na to děvče stroze.
„Odpusťte, můj pane, ale paní poručila, abych …“ Ani jsem nepočkal, až domluví, a vyrazil jsem rovnou do kuchyně. Tohle tedy ne!

„Amélie!“ zařval jsem, jakmile jsem tam vkročil. Okamžitě se na mě upřely zraky všech žen, které tam byly.
„Přeješ si, můj pane?“ Moje žena ke mně přistoupila. Všiml jsem si, že má v ruce vařečku, kterou zřejmě něco míchala, protože z ní kapala jakási omáčka.
„Tohle bylo naposled, jasné?!“ zahromoval jsem na ni přísně.
„Co jsem udělala?“ zeptala se mě bázlivě.
„Nebudu trpět, abys mě špehovala!“
„Jak to myslíš?“ Dala si ruku v bok a oplatila mi plamenný pohled. Naprosto nelogicky mě napadlo, že je dobře, že je její oheň zpátky.
„Poslala jsi služebnou, aby ti donášela, o čem jednám s Goranem!“ obvinil jsem ji bez váhání. Nepatrně pobledla, ale pak se vzpamatovala.
„Jak jsi na takovou hloupost přišel, prosím tě?!“ odsekla mi ostře. „Chtěl jsi něco k pití?“ položila řečnickou otázku a plynule pokračovala. „Chtěl. Poslala jsem služebnou, aby ti ho přinesla, jak se na manželku sluší! A přikázala jsem jí, aby tam zůstala, aby ti mohla posloužit! A ty máš ještě tu drzost mi to vyčítat?!“ Ječela na mě a vůbec se nestarala, že všichni kolem nás špicují uši, aby jim náhodou něco neušlo. Já si toho ale byl vědom až moc dobře. I toho, že tohle jsem vlastně zavinil já. Měl jsem si ji zavolat do pracovny a tam to s ní probrat. Teď už na to bylo ale pozdě.
„Překračuješ meze!“ Doufal jsem, že ji tím zarazím, ale marně.
„Já?!“ Než jsem se nadál, tak mrštila vařečkou o zem. „Ty sem vrhneš, obviňuješ mě a já jsem ten, kdo překračuje meze?“ Odmlčela se, aby se uklidnila. Několikrát se zhluboka nadechla a zase vydechla. „Mám tě plné zuby, manželi!“ Po tom sdělení zamířila kolem mě z kuchyně. Bez okolků jsem ji popadl za ramena a trochu s ní zatřásl.
„Já tebe taky!“ oznámil jsem jí ledově.
„A co jako chceš dělat?“ otázala se pohrdavě.
„To hned uvidíš!“ Před užaslými zraky svých lidí jsem si ji hodil přes rameno.

Nijak se nebránila, ani nekřičela, takže jsem ji mohl vynést po schodech celkem, aniž bych vzbudil nežádoucí pozornost. Zanesl jsem ji do ložnice, kopnutím za sebou zavřel dveře a ji postavil na zem. Okamžitě ustoupila z mého dosahu a pátravě si mě prohlížela. „A teď pravdu, krásko!“ Založil jsem si ruce na prsou. „Jak to bylo s Kejlou?“ Amélie opět znejistěla, ale pak pokrčila rameny.
„Jak by? Prostě jsem chtěla, abys měl péči, to je celé!“ Tvářila se jako učiněné neviňátko.
„Mám ji sem zavolat a zeptat se, jaké od tebe dostala rozkazy?“ zeptal jsem se jí tvrdě. „Ale upozorňuju tě, že pak potrestám vás obě!“