S vůní moře - kapitola 75

„Jak to vypadáte, má paní?“ Renka nade mnou spráskla ruce a hned mě hnala nahoru do ložnice, aby mě tam upravila. Když jsem se uviděla v zrcadle, tak jsem se jí ani nedivila. Šaty umolousané a propocené, účes, který mi ráno udělala, zmizel a na obličeji jsem měla několik špinavých šmouh. „Co jste to jenom vyváděla?“ mumlala moje komorná nespokojeně, zatímco mi rozplétala vlasy.
„Pomáhala jsem opravovat Dravce!“ pochlubila jsem se hrdě.
„A proč to?“ nechápala Renka. „Dones paní čisté šaty!“ požádala dívku, která nám přinesla kovové umyvadlo s vodou. „Tohle je mužská práce, paní! Jak by to vypadalo, kdyby váš manžel pekl chleba nebo spřádal len!“ Představila jsem si to a začala se smát.
„To by nedopadlo dobře!“ řekla jsem, když jsem se uklidnila.
„Shoďte ze sebe ty šaty, paní, a opláchněte se, ať zase vypadáte jako člověk!“

Když jsem před večeří sešla do síně, tak můj manžel seděl u stolu a o něčem živě debatoval s Goranem. Neušlo mi, jak se na mě oba zadívali. Zamračila jsem se a vydala se rovnou k nim. „Má paní!“ Správce se začal zvedat, ale Rendirk ho gestem vyzval, ať zůstane sedět.
„Nech nás o samotě, ženo, a postarej se, ať nám přinesou něco k pití!“
„Jak si přeješ!“ procedila jsem skrz zaťaté zuby a odešla do kuchyně.

„Kejlo, vezmi džbán vína a zanes ho pánovi!“ nařídila jsem první dívce, která mi přišla do cesty. „A až jim budeš dolévat, tak poslouchej, o čem si povídají, ano?“ dodala jsem tiše. Dívka na mě vytřeštila oči.
„Mám je špehovat?“ špitla zaraženě.
„Jsem si jistá, že se budou bavit o mně, tak bych to měla vědět, ne?“
„Jak si přejete, paní, ale jestli budou mluvit o něčem jiném, tak poslouchat nebudu!“ prohodila ke mně přemýšlivě.
„Souhlasím!“

„Co bude k večeři, Ermo?“ zeptala jsem se hospodyně, která se svižně proplétala mezi kuchařkami v kuchyni.
„Zadělávané hovězí s brambory, má paní!“ odpověděla bez váhání a já spokojeně přikývla.
„To je dobře! Dirk to má rád!“ pronesla jsem bezděky nahlas a vysloužila si za to její zaražený pohled, který ale rychle zmizel a v očích se jí radostně zablesklo.
„Správně, paní! Je dobře, že jste zasejc zpátky!“ dodala rozpačitě, jako by se bála, že ji uslyší i někdo jiný než já.
„Děkuji ti!“ hlesla jsem se slzami v očích, protože mě její upřímná slova dojala. Dotkla se něčeho ukrytého hluboko v mém nitru. Poprvé jsem se tu cítila jako doma. Konečně …