S vůní moře - kapitola 74

„Lognar vzkazuje, abyste hned přišel do přístavu, můj pane!“ sdělil mi Tomas, když mi podával koženou vestu. „Dravec měl nehodu.“ Na víc jsem nečekal a vyběhl na chodbu. Svižně jsem seběhl po schodech a křikl na služebnou, že snídat nebudu. Šel jsem rovnou do přístaviště, abych se podíval, co se stalo. Očekával jsem to nejhorší.

„Není to tak zlé, jak jsme se obávali, pane!“ volal na mě vesele Lognar, jakmile mě uviděl.
„Co se stalo?!“ Jeho veselí jsem nesdílel.
„Silný poryv větru vyrval kotevní lano z úchytu na palubě a Dravec narazil na molo, pane.“ vysvětloval mi pobočník věcně, zatímco jsem si mlčky prohlížel zubatou díru v trupu.
„Nějaké další škody, kromě Dravce?“
„Nic, co by stálo za řeč, pane! Delfín přišel o několik ráhen a do Sokola natekla voda otevřeným poklopem. Už jsem se postaral, aby si plavčík pamatoval, že to byla jeho zodpovědnost!“ zakončil své hlášení klidně. Rozhodl jsem se, že zůstanu tady a pomůžu s opravami. Řemeslníci sice moc velkou radost neměli, ale já bych se doma jen užíral. Tady jsem spolu s nimi vytrhával poškozená prkna a vůbec měl práce nad hlavu. Ani jsem si nevšiml, že poledne už minulo …

„Jde k nám návštěva, pane!“ Lognar do mě šťouchl loktem a ukázal k pevnosti. Musel jsem se usmát. Pomalu se k nám blížila Amélie a nesla velký košík. „Máš štěstí, Dirku!“ Mrkl na mě. Zasekl jsem sekyru do špalku a vydal se jí naproti.
„Zdravím tě, Rendirku!“ oslovila mě se sotva znatelným úsměvem, když jsem k ní došel.
„I já tebe, krásko!“ Usmál jsem se na ni a vzal jí ten košík z rukou. Byl docela těžký. „Proč se s tím taháš?“ napomenul jsem ji. „Mohla jsi s tím někoho poslat, ne?“
„Řekli mi, že jsi dneska ještě nejedl a také …“ Rozpačitě se zarazila. „ … jsem ti chtěla poděkovat.“ dodala nakonec statečně. Mávl jsem rukou.
„To nestojí za řeč! Pojďme kousek stranou!“

Po té minulé zkušenosti jsem si odpustil brát ji na své oblíbené místo. Místo toho jsem ji zavedl na široký zpola zalesněný výběžek, který zasahoval hluboko do zátoky. Usadila se na padlý kmen stromu a tázavě mě pozorovala. „Proč jsi mě vzal sem?“
„Protože posledně na skalách to nedopadlo zrovna nejlíp!“ odvětil jsem promptně a začal se prohrabovat košem. Byla tam studená pečeně, bochník chleba a čutora s vínem. Odzátkoval jsem ji a zhluboka se napil. Nevybrala špatně! Nabídl jsem i jí, ale ona zavrtěla hlavou. Dýkou jsem ukrojil dva silné plátky masa a položil je na krajíce chleba. Jeden jsem jí bez okolků strčil do ruky. Chtěla něco namítnout, ale sykl jsem na ni, ať je zticha a kouká to sníst, než se naštvu. K mé radosti se do toho zakousla. „Chci, abys pořádně jedla, Am! Vypadáš jak kostlivec!“
„A pak se ti budu zase líbit?“ špitla tiše.
„O čem to mluvíš?“ Nechápal jsem, co ji to zase posedlo.
„Mám ty jizvy a … taky kulhám a …“
„A hlavně máš bláznivé řeči, krásko!“ přerušil jsem ji ostře. „Přestaň myslet na hlouposti a jez! Nebo tě hodím do vody!“ pohrozil jsem jí a ona se k mé radosti polohlasně zasmála.

Do přístavu jsme se vrátili za hodně dlouhou dobu. Líbilo se mi s ní sedět a povídat si o všem a o ničem. Vrátil jsem jí teď už prázdný koš a očekával, že půjde do domu. Ona se ale na mě prosebně zadívala. „Můžu se podívat na Dravce?“
„Nic na něm neuvidíš!“ varoval jsem ji čestně
„To nevadí!“ Rozzářily se jí oči a postavila košík stranou, kde nikomu nepřekážel. Galantně jsem jí nabídl rámě a doprovodil k řemeslníkům. Ti se zprvu netvářili nijak nadšeně, ale když se jich začala vyptávat, proč dělají to či ono a také, jak se co dělá, tak jí odpovídali trpělivě, asi jako malému dítěti. Nechal jsem ji, ať se jim plete pod ruku a postával nečinně opodál.
„Ehm, neměla by být paní jinde?“ Lognar si ale dával dobrý pozor, aby ho Amélie neslyšela. „Tohle se pro ni moc nehodí!“ dodal, když se moje žena chopila kladiva a Rufovým bedlivým dozorem přitloukala prkno.
„Podle etikety ano, ale je mi to jedno! Jsem rád, že se o něco zajímá! To tělo bez duše mě už nudilo!“ přiznal jsem mu koutkem úst.