S vůní moře - kapitola 73

Zavřela jsem za sebou dveře a s úlevou se o ně opřela. Večeře byla nekonečná a všichni se na mě dívali, jako bych byla nějaká exotická bytost. Rendirk se snažil být milý, ale já v duchu počítala minuty, než budu moci odejít. Byla jsem ráda, když neměl námitek, a já se mohla vzdálit. Nevěděla jsem, co bych dělala, kdyby řekl, že tam musím zůstat až do konce. Přešla jsem k posteli a sedla si na její okraj. Najednou se mi špatně dýchalo a potily se mi dlaně. Vyskočila jsem na nohy a přešla k oknu. Bylo to o trochu lepší. Rozrazila jsem okenice a zhluboka se nadechla. Slaná vůně moře mi připomněla, že jsem v bezpečí. U Rendirka. Oči se mi zalily slzami. Byl ke mně laskavý a celou cestu se o mě staral. A má plné právo za to očekávat moji vděčnost, jenže já nemůžu. Z představy, že by na mě sáhl, se mi dělalo špatně. Pokusil se mě několikrát vzít za ruku, ale já se vždycky odtáhla. Neušlo mi, jak se ho to dotklo. Jak dlouho tohle asi vydrží? A co až mu dojde trpělivost? Půjde za některou ze služebných? Co budu dělat, až mi řekne, že o mě už nestojí a že se mám klidit z jeho života? V dálce zahřmělo a já si uvědomila, že v noci bude nejspíš bouřka. Zvedal se vítr, který hnal vlny proti pobřeží s nesmírnou silou. Ztěžka jsem polkla. První noc a hned takováhle, co jsem komu udělala?

Převlékla jsem se do noční košile a natáhla se na lůžko. Schoulila jsem se do klubíčka, přetáhla si deku přes hlavu, abych neslyšela ten zlověstný randál, a pevně stiskla víčka k sobě. A to jsem neměla dělat. V mysli se mi objevila Henrenova tvář, když mi nařídil, abych si klekla na všechny čtyři. Zase jsem cítila jeho ruce na svých bocích a jeho ztvrdlé mužství, jak se mě dotýká … Dala bych všechno, abych na to mohla zapomenout, jenže to nejde. Rozplakala jsem se ….

Někdo ze mě strhl deku a než jsem se nadála, tak mě pevně sevřel v náručí. Okamžitě jsem se pokoušela osvobodit, ale nenechal mě, tak jsem to po chvíli vzdala. Spočívala jsem povolně v jeho mocných pažích a snažila se přesvědčit sama sebe, že všechno je v pořádku. „Hodná holka!“ pochválil mě a opřel si bradu o moji hlavu. Co tu jen může chtít? Jistě, přišel za svojí ženou!
„Nezlob se, ale já nemůžu. Dneska ne … prosím tě.“ zašeptala jsem tiše.
„Bojíš se bouřky, ne?“ odvětil prostě a já si přišla hrozně, že jsem ho z něčeho takového podezírala.
„Tys nezapomněl?“
„Ne.“ Vtiskl mi polibek do vlasů. „A už spi!“ přikázal mi klidně. Poslušně jsem zavřela oči, ale spánek stále nepřicházel.

„Zlobíš se na mě?“ zeptala jsem se potichu a bála se toho, co mi odpoví. Co když řekne, že ano? Co když řekne, že ne?
„Proč bych měl?“ podivil se zaraženě.
„Protože jsem spala s tvým bratrem.“ Napjal se a sevřel mě mnohem pevněji.
„Jsi jako já, krásko! Uděláš, co je nutné, abys přežila. Stejně jako tehdy, když jsem tě zajal. A kdybych se neobjevil, tak bys ho svou poslušností ukolébala a jednoho dne bys mu to vrátila.“
„A co když ne?“ Pochybovala, že bych měla sílu něco takového udělat.
„Já vím, že ano, Am.“