S vůní moře - kapitola 71 + 72

Renka mě zavedla do mé ložnice, kde mě usadila do křesla. „Hned vám připravíme koupel, má paní! Zatím si trochu odpočiňte!“ doporučila mi starostlivě. „ZA chvíli budu zpátky!“ Rozběhla se ke dveřím.
„Počkej, prosím!“ zavolala jsem na ni tiše. „Myslela jsem, že tě poslal pryč?“
„Zasloužila jsem si to, ale pak se nade mnou slitoval“ sdělila mi se šťastným úsměvem. „Pán je přísný, to ano, ale není zlý!“
„Renko, on … trestá vás často?“ vypravila jsem ze sebe se sebezapřením. Musela jsem to vědět. Jestli se ke svým služebným chová stejně jako Henren …
„Jen když něco provedeme a to ještě jen se zlým úmyslem, má paní!“ odpověděla ihned a nezdálo se mi, že by lhala.
„A nutí vás … spát s ním?“ Nedokázala jsem zabránit, aby se mi nezachvěl hlas.
„Proč by to dělal?“ Vytřeštila na mě oči. „Než se oženil, tak si pozval některou do ložnice, to jo, ale nikdy to nebylo proti její vůli a pozdějc na tom nikdá škodná nebyla! A pán je moc pěknej mužskej!“
„Takže jsi ve službě u něj spokojená?“ vyzvídala jsem dál.
„Ano, má paní.“ Renka očividně nechápala, proč se na to ptám.
„A jeho bratry znáš?“
„Moc ne, má paní. Byli tady jen párkrát a dlouho se nezdrželi.“

Sluhové mezitím donesli velkou káď, kterou služebné naplnily vodou, ze které se kouřilo. Renka mi pomohla se svléknout a zaslechla jsem, jak se několikrát ostře nadechla. Netušila jsem, jestli kvůli jizvám od skalisek nebo to způsobily stopy toho posledního výprasku. S úlevou jsem se ponořila do vody a užívala si ten nádherný pocit. Od Henrenova příjezdu jsem se myla jen ledovou vodou a o mýdlu jsem si mohla nechat jen zdát. Tedy až do večera, kdy si mě vybral do svého lože. Renka mi vydrhla záda a teď mi jemně mnula vlasy, aby je zbavila zaschlé špíny. „Máte štěstí, že vůbec žijete, má paní!“ prohodila zamyšleně.
„Věř mi, že jsem si mnohokrát přála, aby ne, ale jsem zbabělec.“ povzdechla jsem si smutně.
„Takhle nesmíte mluvit!“ okřikla mě hned. „Život je dar a nikdo nemá právo jím opovrhovat!“ V podstatě mi řekla totéž, co ten katecheta u Henrena, ale z jejích úst to znělo mnohem opravdověji a upřímněji.
„Renko, on mě bil a …“ Otočila jsem se k ní, abych jí viděla do tváře. „ … nejen to!“ Čekala jsem, že se odtáhne, ale ona mě místo toho jen jemně otočila hlavu, aby mohla pokračovat v mytí mých vlasů.
„Je to pryč, paní! Tady jste v bezpečí. Ublížil vám, to ano, ale neporazí vás. A jestli ho nechcete nechat vyhrát, tak se tomu postavíte a budete žít jako před tím!“
„Copak můžu?“ vydechla jsem zoufale. „Jak se mám podívat manželovi do očí?“
„S hrdostí.“ odvětila věcně a opatrně spláchla pěnu.
„Ale on to ví!“ zakňourala jsem plačtivě. „Nemůžu dělat, že se nic nestalo! Vždyť se na mě podívej! Jizvy, jelita na zadku a k tomu ještě kulhám …“
„No a?“ Zamračila se na mě. „Nevšimla jste si, že pán má taky pár jizev? A že kulháte, není skoro ani vidět! A jelita se zahojej a to dřív než si myslíte!“ Pomohla mi vylézt z vody a zabalila mě do nahřátého kusu plátna. Usadila mě na židličku u krbu a začala mi rozčesávat vlasy. „Zasejc bude dobře, má paní! Jenom musíte chtít!“ kladla mi na srdce důležitě.

Vysušila mi vlasy a oblékla mi tmavě modré šaty. „Co uděláme s vlasy? Drdol?“ navrhla vesele, ale já potřásla hlavou.
„Něco prostšího, prosím tě.“ špitla jsem bez zájmu.
„No, jak chcete, ale je to škoda! Máte krásné vlasy!“ Obratnými prsty mi je sepjala v týle, ale přece jen mi pár pramenů nechala splývat kolem tváře. „Tak a můžete jít dolů! Podává se večeře!“
„Renko, řekni pánovi, že se necítím …“ Dál jsem se nedostala, objevila se totiž služebná, aby mi řekla, že pán si žádá moji přítomnost u večeře. Hrklo ve mně. Vzpomněla jsem si, že nesnáší jíst sám! I když jsem mívala hodně práce, tak trval na tom, abych večeřela s ním.
„Zlobí se?“ optala jsem se té dívky rozechvěle.
„Asi ano, má paní.“ Na víc jsem nečekala a spěchala do síně. V duchu jsem prosila bohy, ať mě chrání před jeho hněvem.

Kapitola 72

„Takhle jsem to nemyslel!“ zabručel jsem a zakousl se do kuřecího stehna. Nejspíš bylo dobré, ale já ho nevnímal. Nenápadně jsem si prohlížel svoji ženu. Seděla strnule a maso jen oždibovala. „Nechutná ti?“ optal jsem se po chvíli, když jsem toho už měl dost. „Dám ti přinést něco jiného!“
„Ne, to ne, je to dobré!“ Polekaně ke mně vzhlédla. „Jen nejsem zvyklá tolik jíst.“
„Tolik jíst?“ zopakoval jsem udiveně. „Vždyť jsi nesnědla skoro nic, sakra!“ Opět ten výraz bitého štěněte.
„Sněz aspoň to maso!“ vybídl jsem ji a připadal si jako naprostý hlupák. „Potřebuješ nabrat sílu a taky bys měla trochu přibrat! Vždyť jsi skoro kost a kůže!“ Její zubožený vzhled mě docela děsil a doufal jsem, že když bude řádně jíst a odpočívat, tak se zase brzy dá do pořádku.
„A k čemu to bude?“ hlesla vyplašeně.
„Abys brzy byla v pořádku.“ Mluvil jsem s ní jak s dítětem, ale bylo to k ničemu. Měl jsem dojem, že i tiše vzlykla. Netušil jsem, co ji tak rozlítostnilo, ale bylo mi jasné, že za to nějak můžu já. „Am, nebreč, zas tolik jsem neřek, ne?“ Pokoušel jsem se ji uklidnit. Samozřejmě, že se mi to nepovedlo. Ještě chvíli jsem to zkoušel a pak jsem to vzdal. Ať jsem řekl či udělal cokoliv, tak ji to znervóznělo ještě víc. Zbytek jídla proběhl v mrazivé atmosféře, která jí na klidu nijak nepřijala. Jakmile dojedla, tak požádala o dovolení se vzdálit. Kývl jsem, že souhlasím, a ona kvapně odešla. Vypadá to spíš jako útěk než odchod paní domu! blesklo mi hlavou.

Díval jsem se za ní a přemýšlel, kdy se z toho dostane. Jestli vůbec. Když si tady hrála na poslušnou manželku, tak se mi to líbilo, ale tohle bylo prostě moc. To nebyla pokora, ale čirá hrůza a já nesnášel, když se mě někdo bál. Pravda, u ní jsem si to zpočátku vychutnával, ale teď bych si za to nejradši dal pár facek. „Dáte si ještě víno, můj pane?“ Hadriga zřejmě vycítila svoji šanci. A to jsem si myslel, že už od ní budu mít pokoj! Přikývl jsem a ona mi dolila až po okraj. „A ještě něco k tomu?“ Usmívala se na mě a v očích jí jen hrálo.
„Zapomněla jsi, co jsem ti řekl?“ zeptal jsem se klidně a ona se hned přestala smát.
„Ne, můj pane! Já jen myslela, že když teď paní nemůže, tak … Omlouvám se, můj pane!“ Zavrčel jsem na ni, ať si jde po svých.

„Měla pravdu, pane!“ Goran si ke mně bez ceremonií přisedl. „A chlap tyhle věci potřebuje! Přírodu neporazíš!“
„Takže mám jít za svojí ženou a prostě ji hodit na postel?“ otázal jsem se sarkasticky. „Nebo si vlízt do postele s první holkou, co se namane?“
„Než ses oženil, tak jsi byl praktičtější!“ zabručel správce tiše. „Vzalo tě to!“
„A i kdyby jo, tak co je na tom špatného?“ zeptal jsem se ho prostě.
„Nic. Jen jsem to zrovna u tebe nečekal.“ Sykl jsem na něj, ať si hledí svého a odešel ze síně.

Byl jsem se podívat v přístavu, protože se schylovalo k pěkné bouři, a já se chtěl ujistit, že Dravec je v bezpečí. Měl jsem několik lodí, ale Dravec byl moje srdeční záležitost. Vše bylo v pořádku, tak jsem ještě obešel stráže a zamířil do domu. Cestou jsem zahlédl několik blesků a zaslechl jsem i vzdálené hřmění hromu. „Bude to čina, pane!“ prohodil ke mně strážný u brány.
„Řeknu Gregovi, aby tě vystřídal dřív!“ sdělil jsem mu přátelsky, ale on zavrtěl hlavou.
„Néé, pane! V noci se mu narodil kluk, tak ať si to užije!“ Mrkl na mě a já se zasmál.
„Jak chceš! Jsi opravdu přítel, Marku!“