S vůní moře - kapitola 70

Stál jsem u kormidla a v duchu prosil paní moří, ať nám dá dobrý vítr. Chtěl jsem Amélii co nejdřív dovést do bezpečí domů, pak se vrátit a vymlátit z toho hajzla duši. Původní plán sice byl nechat ji u Johany a vrátit se k Henrenovi, ale při pohledu na schoulenou postavu u stěžně jsem ho změnil. Teď poprvé jsem litoval, že Dravec nemá kajutu, která by jí skýtala větší pohodlí. Srdce se mi svíralo, když jsem si uvědomil, jak Amélie vypadá. Neměl jsem možnost si ji blíže prohlédnout, ale i tak jsem si všiml, že její tělo dost utrpělo. Něco se dá připsat tomu pádu, ale byl jsem si jist, že zdaleka ne všechno. Ale mnohem větší starosti mi dělal její zlomený duch. Když jsem ji potkal, byla strachy bez sebe, ale hořel v ní plamen vzdoru. Po něm teď ale nebylo ani stopy. Seděla jako hromádka neštěstí a na nikoho se neodvažovala ani pohlédnout. Stačilo, aby na ni někdo promluvil, a roztřásla se. Měl jsem dojem, že mě se bojí ze všech nejvíc. Sotva jsem se k ní přiblížil, tak viditelně znervózněla. Jako by se bála, že jí něco udělám za to, že spala s Henrenem. Zaťal jsem zuby. Jako by ona za to mohla! Těm jeho žvástům, že to bylo dobrovolné, jsem nevěřil, ani co by se za nehet vešlo. Znásilnil ji. Sprostě se jí zmocnil. A nějak ji přinutil, aby věřila tomu, že to byla její vina! Ten parchant!

Konečně se před námi objevila malarnská zátoka a my zamířili do přístavu. Za pár minut jsme zakotvili a vysunuli můstek. Vzal jsem Amélii do náruče a donesl ji na břeh. „Nechci, aby ses znova namočila!“ Pokusil jsem se ji rozveselit, ale nepomohlo to. Jen odvrátila tvář, aby se na mě nemusela dívat, a třásla se jako list ve větru. Nechtěl jsem ji trápit, tak jsem ji postavil na nohy.
„Vítejte doma!“ pozdravil nás Goran hlasitě. „Jsme rádi, že jste paní přivezl, můj pane!“ Očekával, že se k tomu Amélie vyjádří, ale ta jen tichounce vzlykla. Tázavě na mě pohlédl, ale zavrtěl jsem hlavou, aby ji nechal být.
„Má paní!“ To se dopředu z davu prodrala Renka a rozběhla se k nám. Amélie se na ni chvíli dívala, jako by ji nepoznávala, ale pak ji objala, jako by to byla její ztracená sestra.
„Zaveď ji domů a postarej se o ni!“ nařídil jsem služebné, ale ani jsem nemusel. Ještě, než jsem to dořekl, ji odváděla od nás.
„Je na tom hodně zle, chlapče.“ pronesl Goran zamyšleně. „Kterej ji měl?“
„Henren.“ sykl jsem na něj polohlasně.
„Tak tohle bych od něj nečekal!“ přiznal zaraženě. „Je ještě naživu?“
„Jo, chtěl jsem ji od něj nejdřív dostat.“ Bylo to logické a správné, ale stejně jsem si připadal, jako bych ji zradil. Měl jsem ho zabít hned a neodkládat to!
„Udělal jsi dobře!“ ujistil mě Goran okamžitě. „Teď na něj zapomeň a věnuj se paní! Pomsta počká!“

V ložnici jsem si uvědomil, že Amélie se vrátila do svého původního pokoje, což mi na náladě nijak nepřidalo. Nicméně, jsem chápal, že to teď na nějakou dobu bude asi lepší. Jen jsem doufal, že se sem brzy vrátí. Odložil jsem zbraně, opláchl se v umyvadle, které mi donesla Hadriga. Naštěstí už přestala s tím svým vyzývavým chováním. Natáhl jsem si čisté nohavice a volnou halenu. Obul jsem se a vydal se do své pracovny, kde na mě čekala hromada lejster, kterou mi tam svědomitě připravil Goran. Taky bys nemusel bejt tak pracovitej! Dostal jsem k nim kus makového koláče a k tomu pintu piva, tak jsem si ani moc nestěžoval. Nadešel večer a podávala se večeře. Seděl jsem na svém místě, ale Amélie nikde. To se mi nelíbilo. Jestli si chce odpočinout, tak mi to měla vzkázat. Mávl jsem na Geru, ať ke mně přijde. „Můj pane?“
„Ať sem přijde paní! Nerad jsem u stolu sám!“
„Jak poroučíte, můj pane!“

Amélie se objevila za pár minut. Slušelo jí to, ale tvářila se jako boží umučení. Došla na své místo a posadila se. „Jdeš pozdě! Nerad jím sám, to přece víš, ne?“ zavrčel jsem na ni, což se ukázalo jako ne právě ten nejlepší začátek hovoru.
„Nehněvej se, prosím, už se to nestane! Slibuji!“ špitla roztřeseně a já si v duchu vynadal za ten ostrý tón.
„Nic se nestalo, Am!“ Usmál jsem se na ni a natáhl se k ní, abych ji pohladil po ruce. Její první reakcí bylo uhnout, ale pak se ovládla a strpěla můj dotyk. Nicméně, jsem se radši stáhl, abych ji neděsil ještě víc. „Nezlobím se na tebe, jen jsem myslel, že si první večer doma užijeme!“ Nikdy jsem nebyl mistr slova a teď se to potvrdilo. Zbledla jako stěna a ustrašeně se na mě zadívala, ale pak uhnula očima.
„Jak si přeješ, můj pane!“ zašeptala se skloněnou hlavou. Pitomče jeden! mé podvědomí si nenechalo ujít příležitost, aby se ozvalo.