Lotosový květ 23. díl

Probouzející se ráno neúprosně ukončilo Adrianin krátký a neklidný spánek, v němž se jí neustále vracely ty hrozné chvíle, které prožila minulou noc. Usnula vyčerpáním přímo na zemi ve stáji, schoulená ve slámě a přikrytá pouze svým žalem a beznadějí.
Pomaličku se posadila a zvenku zaslechla rozrušené hlasy. Byli to Rándžit a Sita, určitě ji hledali…Ztěžka se zvedla a jako ve snu se vypotácela ven. Sita zalomila rukama a oba k ní okamžitě přiběhli. Rándžit se starostlivě zeptal.
„Jste v pořádku? Měl jsem o vás velikou starost, když jste se v noci nevrátila domů. A kdepak je Amar? Proč vás tu nechal samotnou?“ Očima zabloudil k přívěšku, který měla Adriana na krku, a ve tváři se mu objevil zasmušilý výraz. Tato slova způsobila, že Adrianě unikl z úst bolestný vzlyk, který se snažila dlaní mírně ztlumit a mírně se zapotácela. Stařec k ní přistoupil a ukryl ji ve své otcovské náruči. Sita je udiveně pozorovala, ale vůbec nechápala, co se stalo, on však přesně věděl, že se Adriana zřejmě v noci stala nedobrovolným svědkem toho, čeho se již několik měsíců sám obával.
„Uklidněte se, pojďte, napijete se horkého čaje s mlékem, jste celá promrzlá, a pokuste se na to, co jste viděla, raději nemyslet. Bude to tak lepší….“ Řekl tiše.

Nechala se odvést do domu a po chvilce již zamyšleně usrkávala lahodný nápoj. Rándžit ji upřeně pozoroval, cítila sílu jeho myšlenek a věděla, že od ní čeká odpověď. Zhluboka se nadechla a špitla.
„Dobře tedy, prozraďte mi svůj plán, snad jsem připravená to přijmout…“ Chvíli mlčel a pak řekl zastřeným hlasem.
„Daleko odtud, na úpatí Himalájí leží malá vesnička, ve které se Amar narodil. Poblíž ní by se uprostřed hlubokého lesa měl nacházet Šivův starý chrám, který byl kdysi dávno zasypán při sesuvu půdy a o němž se píše v knize. V něm se také skrývá vstup do labyrintu chodeb, vedoucích do jeskyně, v níž bychom měli najít to, co hledáme. Doneste prosím tu knihu, něco vám ukážu…“
Adriana se váhavě zvedla a ze svého pokoje přinesla to, co žádal. Třesoucí se rukou mu ji podala. Mírně poodhrnul vazbu a vytáhl z ní nějaký zažloutlý kus papíru. Když jej rozložil na stole, uviděla, že není jen tak obyčejný, byla to jakási mapa, popisující směr na ono místo.
„Připravíte se na cestu a za týden, až ustanou deště, vyrazíme. Není nač čekat, jak už jste sama zjistila. Nyní si běžte odpočinout, ve vašich očích vidím stín veliké únavy. Pokuste se usnout a nemyslet na minulou noc, věřte tomu, že ani pro Amara to není snadné…“
Poslechla jej, sice se zprvu neklidně převalovala, ale za pár chvil ji přece jen přemohl spánek. Příští dva dny se Amar vůbec neukázal, navštěvovala ji pouze Rukminí, která se o něm nezmiňovala, ani vlastně nemohla, což už Adriana věděla, ale také neměla o ničem nejmenší tušení. Úzkostlivě se před ní snažila ukrýt své tíživé pocity, kupodivu na ní nic nepoznala. Teprve třetí den k večeru se ozvalo tichoučké zaklepání. Myslela si, že je to Sita, když ale otevřela, srdce se jí zachvělo. Stál tam Amar a ve svých jantarových očích měl provinilý výraz.
Pokusila se o úsměv, maličko zaváhala, ale pak jej za ruku vtáhla dovnitř, a po chvilce se již utápěla v jeho široké náruči, zasypávána horkými polibky, mezi nimiž přerývaně šeptal.
„Vzpomínáte si? Kdysi jsem vás varoval, že jsem pro vás nebezpečný, více, než si vůbec dokážete představit…je mi to líto, jestli jsem vás vyděsil, ale nemohl jsem zůstat, příliš vás miluji, nechtěl jsem riskovat váš život…neměl jsem v úmyslu se ani vrátit, ale… nedokážu to…“ Nestačila ani odpovědět a jeho rty se opět divoce zmocnily těch jejích. Za okamžik zamknul dveře a pak se již opět oba ponořili do peřejí řeky rozkoše. Zdálo se jí ale, že dnešní milování je maličko jiné, než to předešlé, chvilkami jí připadlo, jako by se nad ní skláněl někdo jiný…ale ihned tuto podivnou myšlenku zaplašila.
Když později příjemně unaveni odpočívali, položil si hlavu na její hruď. Láskyplně jej vískala v jeho černé hřívě, která se rozprostírala na jejích ňadrech. Pak trošku zaváhala a natáhla ruku ke stolku.
„Chtěla jsem vám něco vrátit, ztratil jste ho ve stáji…“ zašeptala a podávala mu amulet. Zvedl hlavu a mírně se zamračil, v očích mu proběhl podivný záblesk.
„Nechejte si ho, myslím, že ho budete potřebovat více než já…“ řekl sotva slyšitelně a pověsil jí ten kamenný lotosový kvítek na krk. To co pak řekl, ji velmi překvapilo.
„Pojedete se mnou, do paláce k otci…nebudete už bydlet tady, již jsem jej informoval a on souhlasí, troufám si říci, že se i těší. A až se to dozví má sestra, bude jistě radostí bez sebe. Tak co, přijímáte?“ zeptal se naléhavě. Polilo ji horko, tohle vůbec nečekala, moc by si to sice přála, ale narušilo by to vše, co bylo naplánováno.
„Budete se zlobit, když vás požádám o čas na rozmyšlenou? Přece jen, není to jen tak, bydlet v královském paláci. Musím si to rozmyslet…“ řekla zdráhavě, ve své mysli ale před ním pečlivě ukrývala pravý důvod svého váhání.
„Proč se chcete rozmýšlet? Chci vás mít u sebe, každý den, každou noc, každou hodinu…ek minit...“ odvětil prosebně a něžně přejel prsty po její tváři. Proč ale vyslovil tohle přání, když chtěl být dříve od ní daleko? Nerozuměla mu. Místo odpovědi jej něžně políbila, teprve po chvilce řekla.
„To já také, a moc, ale přece jen…prosím…“
„Tak dobře, souhlasím, ale doufám, že mne nenecháte dlouho čekat…“ Znělo to sice tak trochu jako příkaz, ale snažila se to nevnímat.
„Mohu se vás zeptat, proč jste vlastně přijela sem, do Indie?“ zeptal se náhle. Trošku sebou trhla, protože to vůbec nečekala, ale nakonec mu přece jen vše prozradila. Zlostně zaťal ruce v pěst a v očích se mu zablesklo.
„Jediné, co by hrabě zasloužil, je smrt…“ hlesl rozzlobeně a nenávistně přimhouřil oči. Zachvěla se a navzdory svému sebeovládání, které ji naučil Rándžit, když pomyslela na minulost a také na vše, co ji čeká, zpod hustých řas se jí vykutálely slzy. Otočil se k ní, usmál se a zachytil je do své dlaně, proti světlu svíčky se v ní opět křišťálově zaleskly maličké perly, tak jako kdysi u nich doma v Sheffieldu.
„Nemůžete pořád plakat, protože za chvíli budete bohatší, než můj otec.“ Řekl pobaveně a podal jí je.
Rázem ji všechen smutek přešel, ukryla je do dózy a opět se nechala unést záplavou polibků a něžností, kterýma ji pak zahrnul. Když k ránu odešel, usedla zadumaně na postel a ukryla svou tvář do dlaní. Její mysl zaplavil stín pochybnosti, zda vůbec dokáže splnit to, co slíbila Rándžítovi, protože navzdory všemu, co se stalo, odmítala uvěřit. Musí v sobě přece najít sílu!
Nyní ji to ale všechno připadalo mnohem těžší…