Lotosový květ 22. díl

Po celé příští dopoledne si Adriana připadala, jako ve snu. Kdykoliv zavřela oči, zrychlil se jí dech, protože se jí v myšlenkách neustále vracela minulá noc. Stále cítila na svých rtech jeho žádostivé polibky, na svých prstech pružnost a horkost jeho kůže, hebkost vlasů… a ve svém klíně naléhavost jeho prudké touhy…při tom pomyšlení jí projelo vzrušující mrazení. S ním to bylo úplně jiné, strhující. Zatímco po boku jejího muže hraběte Winwooda byla na cestě do pekla, Amar ji vynesl na obláčku až do samotného nebe. Nemohla se na nic soustředit, o to bylo horší myslet na to, o čem se měla v brzké době rozhodnout. Opět, tak jako kdysi doma, na ni dopadla tíha budoucnosti, snažila se to ze všech sil překonat. Díky Sitě se jí to podařilo, když jí ale ukázala své paže, spráskla ruce a zahrnula jí kázáním o tom, že přibližovat se k rozpáleným kamnům je nebezpečné. S omluvným úsměvem se nechala ošetřit a pak jí pomáhala s přípravou oběda. Sita si ji sem tam podezíravě prohlížela, vzbuzovalo to v ní jisté rozpaky, určitě měla na mysli dnešní Amarovu noční návštěvu a vrtalo jí to hlavou. Pokusila se jí vysvětlit, že se s Amarem znají už z dřívějška, nakonec se přece jen usmála a smířeně pokývala hlavou.
Adriana si přesto oddechla, když se po chvilce objevila Rukminí.
„Dnes jdu později, čekala jsem na svého bratra. Představte si, celou noc se někde toulal, přišel teprve před chvílí, a ještě mě vyplísnil, že jsem ho nechala hledat, asi nechápe, že mám o něj starost. A vůbec mi nic nechtěl prozradit. A vy mi také děláte starosti, včera jste tak narychlo utekla ze slavnosti, to nejhezčí jste neviděla.“
Při těchto slovech se Sita usmála a krátce si provokativně odkašlala. Adrianu v tu ránu polila červeň…vida, když Sita chce, tak všemu rozumí…svými rozpaky si ale vysloužila princeznin trošku podezíravý pohled. Zatím se jí ale nehodlala svěřit, události nabraly příliš velký spád, musela je sama nejdříve pořádně vstřebat. Ale Rándžit se to stejně zítra dozví, protože očekávala Amarovu návštěvu, při tom pomyšlení zbledla a mírně se zachvěla.
„Copak, není vám dobře?“ zeptala se Rukminí starostlivě.
„Kdepak, jsem v pořádku. Pojďte, z vašich šatů a střevíčků jsem si už spoustu vybrala, a zbytek mohou vaši muži odnést. A ještě jednou vám za ně moc děkuji.“
„Vůbec není zač. A nyní se půjdeme spolu projet, ještě vám toho chci hodně ukázat.“

Den uběhl jako nic, Adriana zjišťovala, že do nového prostředí stále více zapadá. Dokázala se již celkem dobře domluvit a poznala spoustu zdejších zvyků.
Když se přiblížil večer, v očekávání zítřejšího dne rozechvěle ulehla do postele. Ani se nenadála a přemohl ji spánek. Vzbudila se uprostřed noci s výkřikem na rtech, opět to bylo tady, ten známý hrozný sen…s tím rozdílem, že zde nebyl nikdo, kdo by ji utěšil, protože chůva byla stovky mil daleko, najednou se jí sevřelo srdce steskem po ní, po Timym i otci, a také úzkostí.
Neovladatelně se jí zmocnil pláč, který částečně zadusila tím, že zabořila tvář do Amarova polštáře…

Příštího dne se vzbudila časně ráno. Protáhla se a přistoupila k oknu. Obloha byla pokryta ocelově šedými mraky a mírně se ochladilo. Včerejší splín by ten tam, cítila se kupodivu svěží a z dnešní noci už neměla vůbec žádný strach. Pak se pečlivě upravila a ustrojila. Vybrala si sněhobílé šaty, zdobené zlatými stužkami, s jistou samozřejmostí si už oblékla i kalhoty a vklouzla do střevíčků. Ještě krátce zhodnotila v zrcadle svůj vzhled, ozdobila si čelo a spokojeně se usmála. Dnes to vše bylo kvůli němu, chtěla se mu co nejvíce líbit. Nemohla se vůbec dočkat odpoledne. Právě se začetla do knihy, když tu uslyšela odvedle známé hlasy. Vstala a pomaličku otevřela dveře. Na Rándžitově tváři ještě bylo
vidět velké překvapení, ale pak se pohledy obou mužů otočily k ní. Amarovy rysy ztuhly, když ji spatřil, pak k ní přistoupil a něžně ji objal.
"Vypadáte nádherně…“ zašeptal jí do vlasů a políbil. Šťastně se usmála, rozhodla se zatím nemyslet na to, co bude. Stařec jen souhlasně pokýval hlavou a mrknul na Situ. Nedal na sobě vůbec znát, že spolu mají s Adrianou určité tíživé tajemství. V družném hovoru čas plynul rychle, záhy se setmělo, a když vypili společně čaj, pozval ji Amar na procházku.

Vzal ji jemně kolem pasu a ona se k němu šťastně přitulila, pak spolu vyšli do zahrady. Asi po půlhodině se zablesklo, zahřmělo a z nebe se spustil silný déšť. Za kratičkou chvilku byli oba úplně promočení. Amar ji chytil za ruku a běželi spolu do nedaleké stáje, kde se hodlali ukrýt. Bylo zde útulno a teplo, všude kolem se linula příjemná vůně sena a slámy. Adriana si vytřepala z vlasů krůpěje deště a pak rozpustile rozcuchala jeho mokré vlasy. Promočenou bílou vyšívanou tuniku měl přilepenou na hrudi, smyslně se mu pod ní rýsovaly jeho pevné svaly. Upřel na ni svůj hypnotizující pohled a najednou zvážněl, pak se k ní pomaličku přiblížil, zřejmě s úmyslem obejmout ji. Rozhodla se jej poškádlit a proklouzla mu mezi pažemi jako lasička. Přistoupil na její hru a chvíli ji se smíchem pronásledoval mezi dřevěnými trámy.
Několikrát její pohled zabloudil k oknu, nebe ale bylo stále zatažené a měsíc byl ukrytý za mraky. Nepozorovala ale na Amarovi nic zvláštního, co by ji znepokojilo. Náhle klopýtla a on ji konečně dohonil.
Zprudka ji k sobě obrátil, už nebylo úniku. Zadíval se na ni tím svým zářivým pohledem, při kterém se jí podlamovala kolena, a bez zaváhání se hladově zmocnil jejích rtů. Oddaně mu vycházela vstříc, žádostivě pak chvíli přejížděla svými prsty po jeho mokrém těle, od slabin nahoru k hrudi, a nakonec ovinula paže kolem jeho krku, tím vším roznítila jeho touhu až k zbláznění. Hlasitě vydechnul a přitiskl ji k sobě tak pevně, až myslela, že ji snad rozdrtí. Po chvíli se navzájem horečně zbavili svých mokrých šatů a ulehli spolu do slámy. Pak, pozorováni jen nevinnýma sametovýma očima koní, konečně jejich těla splynula v kouzelném souznění, tak jako když se vyprahlá studna naplní svěží vodou až po okraj…

Asi po dvou hodinách tma ve stáji pozvolna přešla v šero, déšť konečně ustal a měsíc vyšel z mraků. Zářil na obloze jako obrovský stříbrný peníz. Najednou sebou Amar trhnul, jako by se něčeho polekal a zprudka se posadil. Zahleděl se před sebe a jeho oči podivně zazářily. Adriana ustrnula a s obavami se na něj podívala. Začal zhluboka dýchat a zakryl si rukama tvář. Pak se postavil a rychle se oblékl, všimla si, že mu na obličeji vyrazily krůpěje potu. Téměř jí vyschlo v krku, raději si také oblékla dosud vlhké šaty a opatrně k němu přistoupila.
„Děje se něco, Amare?“ zeptala se úzkostně. Mlčky zavrtěl hlavou a mimoděk od ní odstoupil. Hruď se mu prudce zvedala a ruce měl pevně sevřené v pěst. Opět se kolem jeho těla objevila ta fosforeskující zář, kterou již znala.
„Blíží se půlnoc, příliš jsem se zdržel, budu muset jít…“ zašeptal chraplavě úplně změněným hlasem a vykročil směrem k východu.
„Ne, zůstaňte! Nenechávejte mne tu samotnou!“ vykřikla, rozběhla se k němu a chytila jej oběma rukama za paži. Snažil se jí vysmeknout, ale nepustila jej, sama se divila, kde se v ní vzala taková síla. Srdce jí prudce bilo až v krku a zmocňovalo se jí zoufalství.
„Amare, prosím!“ vykřikla ještě, ale to už s hrůzou sledovala, jak se předklonil a jako by se dusil, chytil se za hrdlo a klopýtavě o krok ucouvl. Najednou si z krku strhnul svůj amulet a prudce jej odhodil do slámy. Když k ní poté zvedl svoji tvář, polekaně si zakryla ústa a přidušeně vykřikla. Divokým pohledem šelmy se na ni díval někdo úplně jiný, jeho rysy byly bizarně pokřivené, vlasy měl rozcuchané a podivně skřípal svými zuby. Tohle ale byl zřejmě teprve začátek. Pak se jí konečně vytrhl a prudce ji od sebe odstrčil, až málem upadla a s nelidsky bolestným výkřikem, připomínajícím nářek raněného zvířete, zmizel do noční tmy…

Chvíli stála ohromeně a nevěřícně se dívala před sebe, nemohla se ani pohnout, pak se sesunula na zem, kde chvějící se rukou nahmatala mezi stébly slámy jeho amulet a jemně přejela prsty po kamenných okvětních lístcích lotosu. Přitiskla si jej ke své tváři a ucítila podivné brnění, které po chvíli ustalo. Najednou jím proběhl zvláštní fosforeskující záblesk, sevřela jej pevně v dlani a zavřela oči. Pochopila, že Rándžit měl skutečně pravdu a jí nezbývalo, než se správně rozhodnout.
Vysíleně ulehla do slámy a ztichlou stájí se pak ozýval jen její zoufalý pláč…