Lotosový květ 24. díl

Do posledního dne před odjezdem do Himalájí Adriana trošku váhala, nakonec si ale přece jen začala připravovat své věci. Při každé návštěvě ale musela čelit výčitkám, kterými ji zahrnula Rukmíní. Zlobila se na ni, nemohla jí odpustit, že se s Amarem již dávno setkala, aniž by jí něco řekla. Dokonce pro ni přijela s celým svým doprovodem, ve snaze přesvědčit ji, aby s ní ihned odjela do královského paláce. Adriana se mírně na Amara hněvala, zdálo se jí, že své sestře vše prozradil příliš brzy, aniž by počkal na její rozhodnutí. Přivítala, když toho dne odcestoval na několik dní do Díllí a Rukminí ukonějšila výmluvou, že se chce jet s Rándžitem podívat na Amarovu rodnou vesnici.
Když bylo vše připraveno, vydali se na dlouhou cestu, na níž je doprovázel Rándžitův přítel Rakesh Khan, který kvůli tomu přicestoval až z dalekého Mihapuru.
Ve svém srdci cítila tíseň, nedovedla si vůbec představit, co ji čeká, tolik by si přála být v životě šťastná, ale osud pro ni neustále kdoví proč připravoval jednu těžkou zkoušku za druhou…
Po dvou dnech konečně dorazili na místo. Ubytovali se u Rándžitových přátel a on je požádal, aby za úplatu sehnali pár vesničanů, kteří by je doprovázeli při cestě hlubokým lesem, v němž jim mohlo hrozit nebezpečí v podobě divoké zvěře či nástrah přírody. Po hodině se u domu shromáždilo asi pět mužů z vesnice, když se ale dozvěděli, kam mají hosty doprovázet, málem se s hlasitým křikem rozprchli. Pomocí dalších peněz se je ale přece jen podařilo přesvědčit.
Stále opakovali něco o prokletí a kruté pomstě bohů, až to chvílemi Adrianě připadalo směšné. Tito lidé byli zřejmě hodně pověrčiví, naopak ona právě získala ztracenou odvahu. Jako by v ní začínalo klíčit semínko naděje, že to, co dělá, je snad správné.

Cesta lesem byla nekonečná a únavná, nakonec přece jen došli k obrovské skále, u jejíhož úpatí se ve spleti keřů a travin rýsoval nějaký zasypaný vchod. Muži se dali do práce a zanedlouho prokopali nevelký otvor. Jakmile dokončili své dílo, opět začali hlasitě povykovat, odmítli tam vstoupit a nakonec utekli. Po chvíli, až se veškerý prach usadil, Adriana rozsvítila lucernu a vešli dovnitř. Rándžit měl pravdu, byly to pozůstatky chrámu, který byl již před mnoha staletími vytesán do skály. Z něj vedlo několik temných východů někam do nitra hory. Podle mapy zjistili, kudy se mají vydat. Bez ní by se ale určitě neobešli, labyrint chodeb byl velmi dokonalý, jednou dokonce zabloudili. Nakonec ale došli ke svému cíli. Rozprostřela se před nimi obrovská jeskyně, s maličkým jezírkem uprostřed, jehož hladina místy probublávala a vydávala podivné nazelenalé světlo. Z nízkého stropu u vchodu viselo několik zrezivělých zvonků, které se průvanem zlověstně rozezněly.
Adriana se zachvěla a pohlédla na Rándžita,
„Tak, jsme na místě. Podívejte, tamhle u zadní stěny je stará Šivova socha, musíme se dostat až k ní.“řekl tiše a pobídl ji, aby šla za ním. Obdivovala jeho vitalitu, která byla vzhledem k jeho vysokému věku fascinující.
Zem byla kamenitá a kluzká, ale nakonec se přece jen dostali na druhou stranu. Adrianě se rozšířily oči údivem, vše bylo úplně přesně popsáno v té prastaré knize.
Socha byla hodně zašlá, pokrývala ji spousta pavučin a prachu a oči měla ze zlatavého jantaru. Všechny čtyři paže něco držely, jedna nějakou kouli, připomínající slunce, druhá lotosový květ z bronzu, a v ostatních dvou byly navlas stejně malé meče, vypadající spíše jako dýka. Rándžit povzdechl.
„Tohle v knize nebylo, není tam nic psáno o dvou mečích, nyní jsme v koncích, protože nepoznáme, který je ten pravý a získat lze jen ten jeden…“
Aniž by to sama chtěla, sáhla si Adriana na amulet, visící jí na krku a ucítila opět to podivné brnění, jako tenkrát ve stáji, dokonce z něj začalo sálat teplo. Najednou vykřikla leknutím a ucukla, protože okraje okvětních lístků lotosu se rozpálily jako oheň. Po chvilce se od nich odpoutal fosforeskující paprsek a namířil na jeden z mečů, ten se posléze stříbřitě zaleskl. Kdyby jí o tomhle někdo povídal, zcela určitě by mu neuvěřila ani slovo, připadalo jí to vše tak neskutečné! Kdysi se smála tajuplným příběhům, které jí vyprávěla chůva Sarah. A nyní se ocitla přímo v jednom z nich…Opatrně, nucena nějakou zvláštní silou, natáhla ruku a lehce vyprostila meč z bronzové dlaně, která se po jejím doteku rozpadla na tisíc kousků. Byl nádherný, bohatě tepaný a rukojeť měl v tvaru tygří hlavy. Rándžit se spokojeně usmál a řekl.
„Věděl jsem, že to dokážete. A nyní mne vyslechněte. V tomto meči je ukryta zvláštní tajemná moc, která může zničit toho, kdo dřímá v princově nitru, jen tak jej zachráníte a přestanou umírat nevinní lidé. Musíte se obrnit odvahou a v den druhého úplňku od této noci jej u sebe zdržet, získat si jeho důvěru, aby neuprchl, a ve chvíli, kdy se přiblíží jeho proměna, vezmete meč a…“ ani to nestačil dopovědět a Adriana vyjekla hrůzou a vyděšeně zavrtěla hlavou.
„Cože? Ne…to ne!! Tohle po mně nemůžete chtít, to jste mi neřekl! Nemůžu ho přece zabít! Zemřela bych zároveň s ním! Copak to nechcete pochopit? Já ho miluji!“ pak se rozplakala a odhodila meč na zem. Rándžit se zamračil a odpověděl.
„Byl jsem přesvědčený, že jste si knihu prohlédla důkladněji. Jak jste si to všechno vůbec představovala? Právě proto, že jej milujete, měla byste to udělat, zabijete jen toho, kdo jej ničí a ovládá, nic víc. Amar se ale bohužel musí nejdříve vznést na temných křídlech smrti…Musíte se vzchopit, přece jsme nevážili tuto strastiplnou cestu zbytečně!“
Zmateně zavrtěla hlavou, o několik krůčků zděšeně ucouvla a ochraptěle zašeptala.
„A…a co když to nevyjde, hm? Co když to vše není pravda? Co když to bylo jen vymyšleno nějakým pověrčivým bláznem? Kde vůbec berete tu jistotu?“ Skoro začala litovat, že starce poslechla a jela sem, byl to přece jen bývalý šaman. S povzdechem pozvedl meč ze země a dodal.
„To neví nikdo, pouze je to tak psáno a nám nezbývá, než tomu věřit. Dobrá, nemohu vás do toho nutit, vezměte si ale meč k sobě, snad co nejdříve pochopíte, že se nedá nic jiného dělat.“ Pak lucernou posvítil na podstavec, bylo tam něco napsáno hindským písmem. Krátce dlaní nápis očistil a pak se obrátil k Adrianě.
„To je opravdu zajímavé, píše se tady zrovna jako v knize o tom, že - kdysi dávno, před mnoha staletími, jeden mladý král, vášnivě holdující lovu, zabil z rozmaru posvátného tygra, zasvěceného Šivovi, ten se na něj rozhněval krutým hněvem bohů, odhalil svou temnou tvář, a uvrhl na něj kletbu v podobě svého nástupce, jenž se z rodu královského narodí, v den, kdy zatmění slunce snoubit se bude s bouří, a který vždy při naplnění luny krví svých lidských obětí smyje tento neodpustitelný čin - tohle možná odhaluje pravý původ prince Amara i jeho otce…“
Adriana se zimomřivě zachvěla a řekla tvrdohlavě.
„Tím mne nepřesvědčíte, ta slova mohou znamenat cokoliv…“ Rándžit posmutněl a odvětil.
„Jak myslíte…důkazů jsme dnes viděli víc než dost, ale jak už jsem řekl, nemohu vás nutit…a nyní se musíme vrátit, brzy se setmí a do vesnice je daleko.“
Jakmile ale opustili jeskyni, ozval se hlasitý praskot a po chvilce nebylo po vchodu ani památky, jen stěží stačili uskočit před padajícími balvany.

Té noci Adriana nezahmouřila oči, stále se jí vše vracelo, ovládal ji strach, beznaděj a nevíra.
Rozhodla se, že se svým rozhodnutím zatím počká, nechtěla se unáhlit. Věděla, že je Rándžit velmi zklamaný, ale nemohla si pomoci. Láskou poznamenané srdce jí zatím nedovolilo, aby ublížila někomu, bez něhož si svůj život vůbec nedokázala představit…

Jižní Pandžáb, město Hisar, pět dní po návratu…

Den byl od rána jako malovaný, Adriana se probudila kupodivu s docela dobrou náladou. Rychle se oblékla a běžela do kuchyně. Zhltla jen pár kousků ovoce a vyhledala Situ, která dnes měla velké prádlo, rozhodla se jí pomoci a aspoň se tak maličko odvděčit za její péči a starostlivost. Sice zprvu odmítala, ale nakonec přece jen její pomoc přijala. Za chvilku se již potácela s velikým košem na zahradu. Než došla ke stromům, mezi nimiž byly natažené šňůry, zdálo se jí, že za sebou slyší kroky. Aniž se stačila ohlédnout, někdo ji zezadu objal kolem pasu. Okamžitě jej poznala, ale přesto koš leknutím upustila a prádlo se rozsypalo do trávy. Pevně se k ní přitiskl, pak několikrát mazlivě přejel rty po její šíji a zašeptal do vlasů. Okouzleně vdechla jaho vůni a na okamžik zavřela oči.
„Jsem zpátky z cest, mere jaane… přijel jsem si pro vás. Myslel jsem, že se nedočkavostí asi zblázním, protože nehodlám již déle čekat, a dnes už mne nepřemluvíte! Vše je domluvené, Rukminí vám již přichystala komnatu, nemůže se vás dočkat. Takže…jedeme?“
Překvapeně zalapala po dechu a obrátila se k němu.
„A…ale počkejte, to přece nejde, takhle zhurta, a podívejte se, Sita může prát znovu. Jsem zvědavá, jak jí to vysvětlíte…“ řekla rozhořčeně, ve snaze zaplašit své rozpaky.
„Nebojte se, pošlu jí tady třeba pomocníky, když jinak nedáte. Půjdete se rychle sbalit, budu vás čekat před domem.“ Přikázal rázně a opět ji k sobě pevně přivinul.
„Ale…“ špitla, víc však nestihla, protože ji umlčel dlouhým polibkem.
„Žádné ale…“ dodal pak šeptem a zářivě se usmál. Rozbušilo se jí srdce, ale zřejmě neměla vůbec na vybranou. Provinile potom sledovali, jak se k nim blíží rozzlobená hospodyně.
Vyprostila se z jeho náruče, zanechala jej tam napospas lamentující Sitě a utekla do domu. Chvilku tuto situaci musela rozdýchat, pak si ale přece jen začala třesoucíma rukama chystat své věci. Ze dna truhlice vytáhla i malý meč, který byl už pár nocí její noční můrou. Jakmile se ho dotkla, opět stříbřitě zazářil. S povzdechem ho ukryla až na dno svého zavazadla a pečlivě zachumlala do šatů. Pak se rozloučila se Sitou a Rándžitem, musela jim slíbit, že je bude často navštěvovat. V Rándžitových očích ale nemohla přehlédnout stín obavy a také znamení, připomínající všechnu tíhu, která se usídlila v jejím srdci. Objala jej a zašeptala.
„Nashledanou, nemějte o mne strach, děkuji vám za všechno a nebojte se, nezapomněla jsem…“ pak se rozloučili. Po chvilce jí už Amar pomáhal do sedla a vydali se na cestu k paláci.
Věděla, že ji tam čeká úplně jiný život, než doposud, ale také si uvědomovala, že břímě, které si s sebou přivezla z Himalájí, ji bude neustále pronásledovat…

Následující dny Adrianě ubíhaly rychle, jako voda v horském potůčku. Pobaveně sledovala, jak Rukminí svého bratra hlídá, aby ji příliš často nenavštěvoval v její komnatě a tím spíše ne v noci. Dobíral si ji, že by byla výborným strážcem pokladu, na což pokaždé reagovala pohrdavým ušklíbnutím. Musel používat nejrůznější lsti, aby ji ošálil, a mohl pak toužebně spočinout v Adrianině něžné náruči. Pokaždé, když se ozvalo to známé tiché zaklepání, rozechvěla se jako lístky na osice, protože vždy měl pro ni něco nového, neočekávaného, pomáhal jí objevovat stále nová zákoutí rozkoše a zasvěcoval ji do tajemství tantry. Úplně ji tím očaroval a vůbec si nepřipouštěla, zda je to, co dělá, slušné nebo ne. Obklopená přepychem a Amarovou láskou, neuvědomila si, že uběhl měsíc…smířeně přijala, když ji v den prvního úplňku večer s omluvným úsměvem opustil, nesnažila se jej zdržovat, tak jako poprvé…celou noc ale probděla, svírána úzkostí. Vrátil se tiše zpátky do její komnaty až k ránu, unavený, rozcuchaný a sinalý, s kapkami krve na košili. Jakmile ulehl, okamžitě usnul, ani ji nestačil políbit. Den ode dne jako by se maličko měnil, jeho touha byla stále prudší a občas postrádala tu něžnost, na kterou byla zpočátku zvyklá. Bezmezně ji ale miloval, to se nedalo přehlédnout, tak jako ona jeho, byla ochotná mu vše tolerovat a odpustit. Měla teď vlastně domovy dva, jeden zde v paláci a ten druhý v jeho srdci... Pohladila jej něžně po tváři, otřela si vlhké oči a potom v umyvadle narychlo vyprala z košile ty hrozné rudé skvrnky.
Ještě zbýval jeden měsíc...

Vcelku poklidné následující tři týdny ale ukončila velmi smutná událost. Tehdy poprvé uviděla v Amarových jantarových očích slzy. Toho dne totiž, vysílený svou nemocí, zemřel jeho otec, mahárádža Nazír Chání Hassan. Celou zemi zaplavila obrovská vlna smutku. Po celičký den přinášeli lidé k branám paláce spousty květin a zapalovali svíce, každou hodinu bylo slyšet bití zvonů.
V den pohřbu vydal se večer ulicemi Hisaru dlouhý průvod, v jehož čele, na voze taženém slony, odpočívalo panovníkovo tělo.
Když se dostali ven z města, vydali se k okraji skály, čnící nad propastí, kde již byla připravená květy posetá hranice. Adriana nikdy nic takového neviděla a tázavě se na Amara podívala, on jí ale vše vysvětlil.
„Takový je v naší zemi zvyk, přáním každého z nás je, aby se naše duše vznesla spolu s dýmem k nebi, vstříc hvězdám a bohům…a pak otcův popel spočine v hrobce, která patří našemu rodu již po celá staletí…“ řekl tiše a objal ji kolem ramen.
Za smutečního zpěvu a tklivých tónů píšťal byl mahárádža uložen na hranici, která se po chvíli vzňala. Plameny šlehaly do obrovské výšky a zářivě osvětlovaly ztemnělé okolí. Adriana nemohla snést tento bolestný pohled, ukryla raději svou tvář na Amarově hrudi.
Pevně ji objal a ona cítila, jak mu slzy stékají do jejích vlasů. Když bylo konečně po všem, písně utichly a davy lidí se pomaličku rozešly do svých domovů. Ještě dlouho tam s ním a jeho sestrou stála a mlčky spolu pozorovali pomalu uhasínající oheň. Pohlédla na něj a spatřila v jeho tváři stín hlubokého smutku. Jeho oči v té chvíli měly barvu tekutého zlata. Poznala také, že se v něm odehrává veliký vnitřní boj, měl se v nejbližší době rozhodnout…tak jako ona o jeho osudu.
Čas ale na nikoho nečeká…už jí zbýval pouhý týden…