S vůní moře - kapitola 68

„Hlavně zachovej klidnou hlavu, jasné?“ kladl mi na srdce Ulm, který si vykračoval po mém boku. „Ne, abys po něm hned skočil, sotva ho vidíš! Nejdřív se ho zeptej na cenu, třeba budete mít oba rozum a urovnáte to bez krve!“
„Jestli ti vadí krev, taks měl zůstat doma!“ odsekl jsem mu. „Unesl mi ženu a zaplatí mi to!“
„Uvědom si, že je to tvůj bratr, sakra! Neříkal ti Jorgar, co to s ním pak udělalo?“
„Jo, ale já mám k tomu pádnej důvod!“ trval jsem si na svém a Ulm pokrčil rameny.
„No, jak myslíš, ale stejně bys měl počkat, než dorazí otec a ostatní!“
„Ne! Nechci, aby s ním byla dýl, než je nezbytně nutné!“ odporoval jsem mu vášnivě.

Správce nás uctivě přivítal na nádvoří a sdělil nám, že pán nás očekává ve své pracovně, kam nás také zavedl. Ten všivák se rozvaloval v křesle a zubil se na nás, jako by nás, tedy mě, rád viděl. „Čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu?“ oslovil nás ironicky.
„Ta zvědavost tě přejde!“ odsekl jsem mu promptně. „Kde je Amélie?“ Šel jsem rovnou k věci.
„V mém domě.“ Henren zvážněl a hleděl na mě očima tvrdýma jako kámen.
„Cena?“ optal jsem se ledově.
„Cena?“ zopakoval pobaveně. „No, klidně ti ji vrátím, jenže už o ni nejspíš nebudeš stát, Rendirku!“ Na rameni jsem ucítil Ulmovu ruku, která mě jasně nabádala ke klidu. „A ona o tebe už taky ne! Poznala totiž chlapa, který jí to umí pořádně udělat!“ sdělil mi samolibě, ale jeho oči zůstávaly chladné.
„Je to moje žena!“ procedil jsem skrz zuby a snažil se ovládnout. „Chci ji zpátky!“ Klid, chlape! říkal jsem si. Zabiješ ho, až bude Amélie v bezpečí.
„Před bohy asi ano, ale prakticky vzato už nejenom tvoje!“ ušklíbl se Henren pobaveně a mně se zatmělo před očima.
„Jestli ho chceš vyzvat, Rene, tak ho vyzvi, ale přestaň ho dráždit!“ promluvil Ulm ostře. Vděčně jsem se po něm ohlédl, protože jeho pomoc jsem nečekal. Spíš bych hádal, že v tomhle sporu bude stát na Henrenově straně, ale byl spravedlivější, než jsem si o něm, kdy myslel.
„Nechci ho vyzvat!“ ohradil se Henren věcně. „A dokonce mu Amélii i předám, ale chci, aby si uvědomil, jaké to je, když jeho holka spí s jiným chlapem!“ Tak Ulm měl pravdu! blesklo mi hlavou. Jde tu o tohle!
„Taru jsem k ničemu nenutil!“ vyhrkl jsem prudce.
„Přísahala mi, že to bylo jinak!“
„Jestli ses jí ptal jako toho zloděje tenkrát, tak se ani nedivím!“ řekl jsem a Ulm souhlasně přikývl, ale Henren se zasmál. Ten smích se mi ani trochu nelíbil.
„Nebudu se s tebou hádat, Rendirku! Amélie se mnou byla také dobrovolně! K ničemu jsem ji nenutil!“ Úmyslně použil stejná slova jako já. „Ale budu k tobě upřímnější!“ Vstal, otevřel dveře a houkl na svého panoše, ať ta nová donese něco k pití.

„Proč, Henrene?“ zeptal jsem se, protože mi přišlo hloupé tam sedět a mlčet. A také mě to zajímalo. „Nevěřím, že je to jenom kvůli Taře.“
„Budeš se divit, ale je. Já ji miloval, víš? A chtěl jsem si ji vzít! Jenže pak jsem zjistil, že byla s tebou! Nevěřil jsem tomu a zeptal jsem se jí na to.“ Odmlčel se, zřejmě proto, aby se uklidnil. „Nejdřív zapírala, ale pak se přiznala. Zapřísahala mě, abych jí věřil, že ses jí zmocnil proti její vůli.“
„Tak to nebylo!“ odporoval jsem ihned. „Chtěla to, stejně jako já.“
„Na tom už stejně nesejde, Dirku! Moře si ji vzalo pár tejdnů poté.“ Chvíli trvalo, než mi došel plný význam toho, co právě řekl. A nejen mně.
„Tys ji utopil?!“ sykl Ulm nevěřícně.
„Prostá nehoda, bratře.“ Henren bez zájmu pokrčil rameny, „Ty se přece stávají, ne? Tady náš bratříček by mohl vyprávět!“