S vůní moře - kapitola 67

Seděla jsem na trojnožce v kuchyni a loupala brambory. Byla to úmorná práce, ale patřila k těm lehčím, které jsem byla nucena dělat. „Máš jít k pánovi! A hni sebou, ty kůže líná!“ nařídil mi důležitě panoš, který se objevil v kuchyni. Lara se zachichotala a postavila před něj hrnek podmáslí.
„Správně, pane! Na tuhle musí být přísnost!“
„Jo, je líná a hloupá!“ přisadila si Marta. „Nejni žádnej div, že si skoro furt nemůže sednout!“
„To víte, jemňounká kůžička!“ vyprskla Lýdie smíchy.

Jejich chování mě nijak nepřekvapilo. Henren se hned zpočátku postaral, abych si v jeho domě nenašla žádnou spřízněnou duši. Všichni věděli, že jsem urozená paní, a nikdo si nenechal příležitost mi ukázat, že teď můj původ nic neznamená. Ať to byly urážky, kterými mě denně častovali, výsměch, když mě švagr týral, nebo čiré zlomyslnosti, které mi dělali naschvál. Jako třeba, když mi zatajili, že mě volá pán a já za to pak dostala, nebo na mě nezbylo žádné jídlo a já pak usínala s kručícím žaludkem …

Se srdcem až v krku jsem zaklepala na dveře a počkala, až mě vyzve. Vešla jsem do jeho pokoje a zůstala stát se sklopenou hlavou hned za dveřmi. Čím dál od něj, tím lépe. „Neumíš mluvit?!“ houkl na mě zostra a já si hned uvědomila chybu, které jsem se nevědomky dopustila.
„Omlouvám se.“ hlesla jsem tiše a ztěžka polkla. „Chtěl jsi mě vidět?“
„Kdy už se konečně naučíš oslovovat mě, jak se patří?“ zavrčel nerudně.
„Omlouvám se, můj pane!“ špitla jsem pokorně. „Zapomněla jsem.“
„Až odtud odejdeš, požádáš správce o dvacet ran rákoskou, aby sis to pro příště pamatovala!“ nařídil mi a já honem přikývla. Bylo mnohem lepší dostat výprask od toho dědka, než od něj osobně. Už jsem z vlastní zkušenosti věděla, že má hodně pádnou ruku. A každé mé bití si náležitě vychutnával. „A teď k tomu, proč jsem si tě povolal!“ Pohodlně se rozvalil v křesle a zadíval se na mě pohledem, ze kterého mi běhal mráz po zádech. „Mám chuť se v noci pobavit a ty se o to postaráš.“ Zachvěla jsem se, i když jsem něco podobného očekávala už delší dobu.
„Henrene, prosím tě, nedělej to! Zbij mě nebo klidně zab, ale tohle ne!“ Prosebně jsem se na něj zadívala.
„Třicet ran. Za důvěrnost, kterou jsem ti nedovolil.“ pronesl věcně. „A jestli nebudu spokojenej, tak jich dostaneš mnohem víc a k tomu bičem, jasné?“

Se slzami v očích jsem sešla do síně, kde jsem vyhledala správce a řekla mu, jaký trest mi má udělit. Jen jednou jsem si upravila počet ran. Samozřejmě, že se to prozradilo a já dostala znovu a dvakrát tolik. Na nic se neptal a nařídil mi, ať jdu s ním. Zavedl mě do žaláře, kde mi přikázal lehnout si na úzkou lavici, ke které mi zručně připoutal zápěstí i kotníky. Zaslechla jsem, jak několikrát cvičně švihl prutem, než mě začal vyplácet. Na rozdíl od Henrena to nijak neprotahoval a měla jsem to rychle za sebou. Se sykáním jsem se zvedla a poděkovala mu, jak se ode mě očekávalo. Třesoucíma rukama jsem se upravila a zašla do kuchyně, kde jsem s tvářemi rudými studem řekla kuchařce, že dnes v noci se mám starat o pána. „Važ si toho! Pán nespí s kdejakou cuchtou!“ oznámila mi hlasitě a ihned se na mě podívaly všechny ženy, které byly v kuchyni. „Na co tak koukáte? Nemáte co na práci?“ zakřičela na ně nakvašeně a ony se hned daly do práce. „A ty koukej dodělat ty brambory! Nemysli si, že máš dneska padla jenom proto, že pánovi podržíš!“

S úlevou jsem hodila do velkého hrnce poslední bramboru. S povzdechem jsem se narovnala v zádech. Kvůli výprasku jsem nemohla sedět, tak jsem se musela nepohodlně sklánět a už mě z toho pěkně bolelo v kříži. „Buďte opatrná, paní! Pán dneska nemá dobrou náladu! Nejste první, koho nechal potrestat!“ prohodila ke mně Mária šeptem, ale ani nevzhlédla od své práce. „Pán má rád vstřícné a vynalézavé holky, ale nakonec se musíte naprosto podvolit a udělat, co bude chtít. I když se vám to nebude líbit nebo to bude bolet! Věřte mi, může to bolet ještě víc!“