S vůní moře - kapitola 66

„Tak to bychom měli, pane.“ Tomas stál vedle mě a pozoroval mořskou hladinu před námi. „Kam jedeme teď?“
„K Ulmovi.“ odvětil jsem prostě. „Pak ještě navštívíme Henrena.“
„Jen aby se lady Johanna necítila dotčena, že ji opomíjíme.“ zamumlal můj panoš nesouhlasně. Plácl jsem ho do ramene.
„Jestli najdeme Amélii, tak kam jinam bys ji chtěl vzít?“ Něco mi říkalo, že nebude ve stavu přijmout pohostinství kohokoliv z mých bratrů. A pravdou je, že Johanna a Ariana byly jedinými členy rodiny, u kterých jsem si byl jist, že s touhle věcí nemají nic společného. No, ještě jsem byl ochoten vypustit z toho Jorgara. Ani návštěva u Larse nic nepřinesla. Takže zbývali už jen Ulm a Henren. Jeden z nich o tom musí něco vědět, ale já vůbec netuším, kdo z nich je ten pravý, na koho bych se měl s pečlivě formulovaným dotazem obrátit.
„A kde myslíte, že paní bude?“ optal se mě chlapec zvědavě.
„Nevím, Tomasi. Oba dva jsem někdy něčím naštval, ale ani u jednoho si nedokážu představit, že by si to vzal až takhle osobně!“
„To ani já, můj pane!“ povzdechl si Tomas smutně. „Jak je možné, že se tak chrabří válečníci sníží k něčemu takovému?“ Bylo zřejmé, že ta jeho romantická dušička dostala další ránu.
„Nenávist, chlapče!“ odvětil jsem prostě. „Ta dokáže s chlapem udělat divy.“
„Ale unést ženu? A jen bozi vědí, co s ní udělá!“ Tomas potřásl hlavou a já zaťal zuby.

Na tohle jsem opravdu myslet nechtěl. Měl jsem jistou představu, co jí ten grázl udělá, aby se dostal na kobylku mně, a bál jsem se, jako ještě nikdy v životě. Ano, ani já jsem s ní nezacházel právě jemně, když byla moji zajatkyní a, abych byl upřímný, tak sám nevím, jak by to dopadlo, kdyby nezasáhla Rada a nedonutila nás k sňatku. Ale dodneška si vyčítám, že jsem ji tehdy nechal zmrskat. Jenže … Ulm i Henren dokázali být nesmírně krutí. Jednou chytili lupiče, který kradl v otcově domě. Fuj, ještě teď se mi zvedal žaludek, když jsem si vybavil toho chlapa, když s ním ti dva skončili. To, že měl už jen jedno oko a chyběla mu špička nosu, bylo to nejmenší …

„Loď na pravoboku!“ ozvalo se hlasité volání hlídky na přídi. Ten chlap měl oči jako ostříž! Napravo od nás se na obzoru objevila sotva patrná tečka, která se však rychle přibližovala. Nařídil jsem pohotovost a se zájmem čekal, kdo to bude. Osobně jsem hádal Ulma, protože jsem znal Larsovu užvaněnost. A nemýlil jsem se. Zanedlouho se vedle Dravce objevila Mylady a já zamával jejímu kapitánovi. Ten mé gesto opětoval a bok po boku jsme mířili k přístavu.

„Který vítr tě sem zavál, Rendirku?“ přivítal mě Ulm nijak vřele, když jsme oba byli na břehu.
„Nijak příznivý, bratře!“ přiznal jsem mu narovinu. Hodnou chvíli si mě zpytavě měřil a pak mě gestem vyzval, ať jdu s ním do jeho domu.

Ulm mě zavedl do své pracovny a vybídl mě, ať se posadím. Sám se uvelebil v křesle za stolem. Než stihl promluvit, tak se objevilo děvče se džbánem piva, kterému dával přednost před vínem. „Takže jsi konečně přišel na to, že Amélie je naživu.“ zkonstatoval věcně, když se napil a otřel si pěnu z vousů.
„Jaká je cena?“ přešel jsem rovnou k věci, protože on očividně věděl, o co tu jde. Na rozdíl ode mě, který jsem teprve jen začínal matně tušit.
„Počítám, že ta nejvyšší, Rendirku. Nenávidí tě jak bezvětří na moři.“
„Henren?“ optal jsem se užasle a on přikývl. „Ale proč?“
„Tara.“
„Kdo?“ Zamračil jsem se. Pak jsem si ale vzpomněl. „Jo, tahle! Ale to už je strašně dávno, ne?“
„Henren nezapomíná.“ Ulm pokrčil rameny a opět si zavdal.
„Tys od začátku věděl, že Amélii má on?“
„Myslel jsem si to. Vždycky jezdí se dvěma loďma a ráno po tom jejím pádu jsem dostal zprávu, že ta druhá odplula.“
„Proč jsi to neřekl, sakra?!“ zařval jsem na něj vztekle, ale s ním to ani nehnulo.
„Jistotu jsem získal, až když ses mi tady objevil. Víš, říkal jsem si celou tu dobu, jestli ta tvoje kráska přece jenom neokouzlila Larse nebo Jorgara natolik, aby si tu květinku nepřesadili k sobě do zahrádky.“ Jen stěží jsem potlačil touhu ho praštit.