S vůní moře - kapitola 63 + 64

Svítalo, když jsem se probudila. Bez váhání jsem odhodila pokrývku a radostně vstala. Už nebudu zavřená v tomhle pokoji! Upravovala jsem se a přistihla se, že si při tom zpívám. S písničkou stále na rtech jsem došla ke dveřím a … byly zamčené! Stále! Zatraceně, co to má zase znamenat?! Vztekle jsem na ně zabušila pěstí, ale to je samozřejmě neotevřelo. Co je tohle za pohostinnost? Byla jsem naštvaná. Ne, to nebylo to pravé slovo. Zuřila jsem. Popadla jsem polštář z lůžka a mrštila jím o zem. A nejen jím. O chvíli později místnost vypadala, jako by tu řádil uragán. Posadila jsem se do křesla uprostřed té spouště a snažila se popadnout dech. Přece jen po tom dlouhém nicnedělání mě to vyčerpalo. „Co se tu stalo?“ Mária spráskla ruce a zhrozeně si prohlížela rozházené věci.
„Přiveď pána! HNED!“ přikázala jsem jí stroze.
„Řeknu mu, že s ním chcete mluvit, paní.“
„Chci, aby přišel!“ houkla jsem na ni zvýšeným hlasem. „Rozumíš?!“ Měla jsem všeho dost.
„Zkusím to, ale pán mívá přes den hodně práce!“ namítla věcně.
„A co má asi tak na práci?!“ vyprskla jsem pohrdavě. „Sezení u stolu a chlastání vína počká, když ho volá dáma!“

Trvalo hodně přes poledne, než se objevil. Díky tomu k tomu nepořádku přibyl ještě tác se snídaní, se kterým jsem práskla o zem. „U Dareny, co to tady, sakra, vyvádíš?“ otázal se mě podrážděně, když se konečně uráčil dostavit.
„Jsem tvůj host nebo zajatec?!“ Ignorovala jsem jeho dotaz.
„To je snad už jasné, ne?“ ohradil se a v očích se mu zablesklo.
„Proč jsou mé dveře zamčené?“ Čekala jsem, že se začne omlouvat, ale on mlčel a jen se tak díval kolem sebe. „No, tak?! To je mi pěkná pohostinnost! Ale měla jsem to čekat!“ běsnila jsem dál. „Tvoji lidé jsou jako ty! Ta čubka Mária mi nasadila okovy! Mně!! A ten černej pták mě zbil! Mě!! Počítej s tím, že si budu stěžovat Rendirkovi a vašemu otci“

Najednou byl až těsně u mě a bez sebemenšího zaváhání mi vyťal políček. Síla jeho úderu mě smetla na podlahu, odkud jsem si ho užasle prohlížela. Jako ve snách jsem si přitiskla dlaň na tvář, která mě pálila jako oheň. „Už nikdy se neopovažuj na mě zvyšovat hlas, vyjádřil jsem se jasně?!“ Z jeho tónu čišela taková hrozba, že jsem se neodvážila ani promluvit, jenom jsem němě přikývla. „Zvedni se a koukej to tady dát do pořádku!“ nařídil mi přísně. „Jinak ti rozsekám zadek, že si nesedneš!“ dodal jen tak mimochodem, než za sebou práskl dveřmi.

Seděla jsem na podlaze a snažila se pochopit, co se vlastně stalo. Včera na mě byl milý a dneska tohle? Co mu přelétlo přes nos? To se tak rozčílil kvůli tomu binci tady? Nebo proto, že jsem na něj křičela? No, rozhodně mě za to nemusel dát facku, ne? Stačilo říct! Nakvašeně jsem se zvedla a rozhlédla se pokojem. Na chvíli jsem zvažovala, jestli mám uklízet nebo ne. Copak jsem nějaká služka? Pak jsem si ale vybavila jeho slova … rozsekám zadek, že si nesedneš … a usoudila, že by toho byl opravdu schopen. Sílu by na to rozhodně měl. Cítila jsem, jak mi tvář pomalu ale jistě začíná otékat. Určitě tam bude pěkná modřina!

Přišel, až když slunce zapadalo. „Co tohle tady?“ Ukázal na skvrnu od čaje, která ještě nestačila uschnout a zmizet.
„Nejde to urychlit, musí vyschnout.“ odpověděla jsem obezřetně a držela se od něj dál, protože jsem nevěděla, co od něj čekat.
„Doufám, že máš pravdu, ve tvém vlastním zájmu!“ zabručel a posadil se do křesla. „Ptala ses mě, jestli jsi host nebo zajatec. Myslím, že už jsi na to přišla, ne?“ Tázavě se na mě zadíval. V tom měl pravdu. Moje postavení tady bylo nyní nad slunce jasné.
„Ale proč?“ odvážila jsem se zeptat.
„Jsi hloupější, než jsem si myslel!“ ušklíbl se. „Mám s Rendirkem účet, který chci vyrovnat! A ty jsi jeho první splátka.“
„Chceš mi ublížit, aby ses mu pomstil?“ Nevypadal jako někdo, kdo by se bál přímé konfrontace. Navíc jsem ho viděla bojovat s Rendirkem a ten jejich souboj byl více než vyrovnaný.
„Zabít ho, by bylo moc snadné.“ pronesl, jako by četl mé myšlenky.
„Co se mnou chceš udělat?“ Proti mé vůli se mi lehce zachvěl hlas.
„Ještě jsem se úplně nerozhodl, Amélie, ale řekl bych, že možností je nepřeberné množství, co myslíš?“ optal se mě konverzačním tónem, ale bylo jasné, že odpověď nečeká, protože hned pokračoval. „Od zítřka tě čeká pár změn. Budeš jedna z mých služebných a budeš pracovat, aby sis zasloužila jídlo a nocleh. Budeš dělat, co se ti řekne a nebudeš odmlouvat nebo to nějak odbývat. Neposlušnost a liknavost netoleruju nikomu a tresty za ně jsou veřejné …“

Napadlo mě, že podobný osud mi chystal i Rendirk, když jsme se potkali. Jenže tehdy jsem se nebála tolik jako teď. Rendirk chtěl zlomit mě, kdežto Henren chce mým prostřednictvím zasáhnout mého muže a udělá cokoliv, aby se mu to povedlo.

Kapitola 64

Stál jsem na přídi Dravce a sledoval, jak se blíží pevnina. V téhle zátoce měli sídlo Tian a Ariana. I když jsem si byl jist, že tady Amélii nenajdu, tak jsem je nemohl vynechat. Jak jsem znal svého švagra, tak byl schopen vzít si to velmi osobně. „Rozkazy?“ optal se Lognar věcně.
„Povolit plachtu. Chci jenom volně klouzat, aby měli čas se připravit!“ nařídil jsem krátce. Nechtěl jsem, aby měl Tian pocit, že jsem přijel s úmyslem ho napadnout.

Už jsme byli tak blízko, že jsem na břehu rozeznal Tiana a jeho děti. Sestra tam nebyla, ale mně došlo, že budou potíže. Nebyl jsem tady dlouho a slušelo se přivést nějaký dárek. Sakra, neměl jsem nic, čím bych je mohl podarovat! „Ehm, pane, v podpalubí je pár truhel, které nechala naložit lady Gertha. Prý se budou hodit.“ Tomas zřejmě četl mé myšlenky.
„Tak se jdeme podívat, co tam je!“ prohodil jsem suše, ale v duchu jsem vroucně poděkoval Gerti. V jedné jsme našli pár sad dřevěných mečů s krásně malovanými štíty. Nepochyboval jsem, že mí synovci z nich budou nadšení.
„A tohle pro lady Eriku, co vy na to, můj pane?“ Jen stěží jsem potlačil úsměv, když mi ukazoval šaty, jako nějaká hokyně někde na trhu. Neteři byly sice jen čtyři roky, ale na parádu byla víc než leckterá dospělá dívka.
„Jo, to by šlo!“ přikývl jsem. „Pro švagra sud vína a pro Arianu tuhle sadu hřebenů. Zrcadlo si necháme pro Johannu.“ rozhodl jsem se vzápětí a Thomas souhlasně kývl.

„Který vítr tě sem zavál, Dirku?“ otázal se Tian vesele a pevně mě objal. Nebyl z rodiny, tak jsem to přijal bez protestů. Po rozhovoru s otcem, jsem už nevěřil nikomu z mých bratří.
„Mám cestu kolem, tak jsem se zastavil!“ Usmál jsem se na něj, když mě pustil. „Koukám, že rostou jako z vody!“ Ukázal jsem na černovlasé kluky, kteří postávali opodál a očividně čekali, až je zavolá.
„Jo, až moc rychle!“ Tian si povzdechl.
„A kde je Erika?“ Neteř jsem nikde neviděl, což bylo neobvyklé. Většinou se motala kolem svých bratrů. „Něco jsem jí přivezl.“
„Tu dneska neuvidíš!“ Tian se ke mně naklonil, aby se svěřil s otcovskými starostmi. „Byla drzá, tak nesmí ani na krok!“ Chápavě jsem přikývl. „Dáš jí to zítra, jestli se teda zdržíš?“ dodal tázavě.
„Zítra po snídani vyjedu, brzo se mě zbavíš!“ Mrkl jsem na něj. Oplatil mi úsměv a mávl na kluky, ať jdou k nám. Přihnali se jako velká voda a chrlili na mě jednu informaci za druhou. Porazil jsem toho a toho, mám nového poníka, naučil jsem se plavat, chytil jsem táááákovéhohle žraloka …

„Máš všechno, co potřebuješ?“ Ariana stála na prahu a zkoumavě si prohlížela pokoj, který mi přidělila. Bylo už pozdě večer a Tianova domácnost se chystala ke spánku.
„Jistě, nedělej si se mnou starosti, sestřičko!“ Nechtěl jsem ji zatěžovat, když byla tak krátce po porodu.
„Jak se cítíš, Dirku?“ optala se mě tiše a soucitně mě pohladila po ruce.
„Jak by?“ Pokrčil jsem rameny. „ Takové věci se prostě stávaj, ne?“ Ani před ní jsem nechtěl odhalit pravý důvod své návštěvy.
„Ale je jí škoda!“ hlesla smutně. „Hodila se k tobě, Dirku, a byla to vážně milá holka …“ S každým jejím slovem mi bylo hůř a hůř. A nejen kvůli Amélii. Připadal jsem si jako ten největší lhář, když jsem jí takhle klamal.