S vůní moře - kapitola 62

„Čemu vděčíme za tvoji návštěvu, chlapče?“ Otec mi nabídl pravici a já ji pevně stiskl.
„Potřebuju se tě na něco zeptat.“ odpověděl jsem místo pozdravu.
„Já si to hned myslel, když mi hlásili, že jsi na dohled od přístavu!“ Přes mé rameno se zadíval na Jorgarovu loď, která právě spouštěla kotvu. „Už jsem nečekal, že se tohohle dožiju!“ přiznal s úlevou.
„Není tak špatnej, jak jsem si myslel.“ hlesl jsem rozpačitě. Jorgar se ukázal jako vynikající pozorovatel a upozornil mě na věci, kterých jsem si nebyl vědom. Třeba na to, že vztahy mezi námi bratry nejsou nijak vřelé, byť se to na první pohled nezdá. Možná mi to uniklo, protože jsem se s ostatními členy rodiny moc nestýkal. „Otče, kromě mě a Jorgara, víš o něčem podobném mezi ostatníma?“ přešel jsem rovnou k věci.
„Proč tě to zajímá?“ Podezíravě si mě přeměřil.
„Protože to vypadá, že jeho ženu sebral někdo z nás, otče.“ pronesl Jorgar, který se mezitím dostal na břeh.
„Pojďme dovnitř! Gerti nachystala něco k zakousnutí.“ Otec se vyhnul odpovědi a vydal se ke svému domu. Tázavě jsem se ohlédl po bratrovi, který jen pokrčil rameny. Jistě, jen ať to nevidí někdo cizí, že ano?

Seděl jsem na lavici a holky před nás položily talíře s jídlem. „Doufám, že si pochutnáte, pane!“ popřála mi zrzka s mnohoslibným úsměvem. Podrážděně jsem ji poslal pryč.
„Tebe to opravdu vzalo!“ okomentoval to Jorgar tiše. „Možná bys to měl zkusit! Uklidnil by ses …“
„Nech toho!“ okřikl ho otec rázně. „Ptal ses na ostatní.“ Zavdal si z poháru. „Rvali jste se jak vzteklí psi, hádali se kvůli každé maličkosti, přebírali si holky. Tohle se nedá zapomenout. Aspoň ne tak snadno.“
„Tohle mi připomínat nemusíš!“ Obrátil jsem oči v sloup. „Ale tady jde o něco jinýho! Kdo z nich by mě nenáviděl tak moc, aby kvůli tomu ublížil Amélii?“
„Larsovi jsi dával pěkně znát, že je slabší než ty!“ vložil se do hovoru Jorgar.
„Dělal jsem to proto, aby se naučil bránit!“ Zamračil jsem se na něj. „A on to ví.“
„No, podle toho, co mi říkal, tě měl plný zuby!“ Bratr sotva znatelně potřásl hlavou. „ A Ulma jsi naštval, když jsi mu vyfoukl Válečníka.“
„Dost dětinský důvod, ne?“ Jo, Ulm ho chtěl, ale mně se podařilo stavitele přeplatit. Použil jsem na to matčiny šperky a pár kulatých od otce z truhlice, které jsem si vzal bez jeho vědomí.
„Velká nenávist vzniká z malé či domnělé křivdy.“ pronesl otec zamyšleně. „A ty sis vždycky šel za svým. Třeba i přes mrtvoly.“
„A komu jsem teda eště ukřivdil?!“ Vztekle jsem bouchl pěstí do stolu. „Co jsem udělal tobě, co? Zabil jsi mi bratra, tak se tomu nediv!“ Obrátil jsem se na Jorgara přímo. „Nebo tobě, otče?“ udeřil jsem na otce vzápětí.
„Ukradl jsi mi peníze!“ odvětil otec bryskně.
„Vrátil jsem ti dvakrát tolik!“ ohradil jsem se. „A ty cetky po matce mi patřily! Byly moje dědictví!“
„Ty ti nijak nevyčítám, ale mě jsi zklamal, chlapče.“ Ta poznámka mě zarazila. Na tohle jsem nějak nepomyslel.
„A tobě?“ zopakoval jsem po chvíli směrem k bratrovi.
„Od Kernokovy smrti na mě jen nasazuješ a pomlouváš, kde jenom můžeš.“

Už už jsem otvíral pusu, abych mu řekl, jak to vidím já, ale pak jsem si uvědomil, že má pravdu. Od toho nešťastného dne ať udělal nebo řekl cokoliv, tak jsem to ihned odmítal. A důvod byl prostý. Ten nápad pocházel od něho.

„Nemáš takhle náhodou Amélii u sebe, že ne?“ Moc jsem tomu nevěřil, ale musel jsem se ujistit. Co kdyby náhodou?
„Ne, ale měl bys vědět, že jsem to na ni zkoušel.“
„Cos to řekl?!“ zařval jsem a vyskočil na nohy. Ruka mi naprosto instinktivně sklouzla na rukojeť dýky. „Klid, Dirku!“ Bylo to poprvé, co mě takhle oslovil. „Poslala mě k šípku a docela rázně.“
„Dost, Dirku!“ Byla to kupodivu Gerti, která se zvedla. „Chováš se jako hlupák!“ Cítil jsem na sobě upřené pohledy celé síně a připadal si jako pitomec. „Jorgar to udělal na moji žádost, abys věděl!“ dodala rezolutně a já na ni vytřeštil oči. „Chtěla jsem zjistit, jak to mezi váma vlastně je!“