S vůní moře - kapitola 61

Stála jsem u okna a dívala se ven. Moje někdejší rozhodnutí to ukončit vzalo za své. Nyní jsem byla rozhodnutá bojovat a vyhrát. Jestli si Jorgar myslí, že mě zlomí, tak to se plete! Dokážu mu, že já nejsem žádná křehká květinka! A pak mi za všechno zaplatí! Vzpomněla jsem si, jak jsem čelila rozzuřenému Rendirkovi a byla si jistá, že on nemůže být horší. Na chodbě jsem zaslechla těžké kroky, jak se blíží k mému pokoji. Zatrnulo mi. Moje komnata je až skoro pod střechou a nikdo, kromě katechety, Márie a ranhojiče, sem nechodí, tak to musí být on! Pomalu jsem se obrátila a zadívala se ke dveřím. Mé podezření bylo správné, protože za chvíli v zámku zarachotil klíč, a za okamžik jsem stála tváří tvář svému vězniteli. „Ty?“
„Čekala jsi snad někoho jiného, sestřičko?“ Pousmál se na mě. „Jsem rád, že už jsi v pořádku!“ Pochvalně na mě kývl. „Leon odvedl dobrou práci!“
„Proč jsem tady?!“ otázala jsem se ho chladně. „Chci domů! Okamžitě!“
„Opravdu?“ Pohodlně se usadil do křesla. „Nepřišlo mi, že by sis s Rendirkem nějak moc rozuměla.“
„Nějaké neshody jsou všude, ne?“ odvětila jsem ledově.
„To zcela jistě jsou. A uklidni se, jestli budeš chtít, tak tě za ním zavezu. Ale na tvém místě bych přemýšlel, než bych se tam vrátil. Některé věci nejsou takové, jak si myslíš!“
„Co tím myslíš?“ hlesla jsem zamračeně.
„Ten pokoj ve věži, Jork, mám pokračovat?“
„Tak byl už ženatý, co je na tom divného?“ Tvářila jsem se, že mi to nijak nevadí.
„Ale no tak, Amélie, myslel jsem, že jsi chytřejší!“ prohodil přezíravě a já zaťala zuby, protože mi došlo, co tím chce říct.
„Tak to byla jeho milenka! Myslela jsem, že ve vaší rodině se na tohle tak moc nekouká!“ odsekla jsem mu ostře.
„Nejde ani tak o to, kdo byla, jako spíš o to, jak skončila!“ opravil mě zasmušile.
„Co naznačuješ?“ zeptala jsem se podezíravě. „Že ji zabil?“
„To zrovna ne, ale rozhodně je za její skon zodpovědný.“
„Jak zemřela?“ vydechla jsem zaraženě.
„Jednoho dne ji našli pod věží. Prý skočila sama, ale podle mých zpráv k ní Rendirk ten večer zašel …“

Ztěžka jsem polkla. I za mnou přišel a i já jsem měla nehodu. Byla to nehoda, ne? Držel mě, já se mu vytrhla a poslední, co jsem si pamatovala, bylo, jak se po mně natahoval …

„Copak, sestřičko? Nějak jsi pobledla.“ Starostlivě si mě prohlížel. „Napadlo tě to samé? Že ti dolů možná pomohl?“
„Proč by to dělal?“ Cítila jsem, jak se celá třesu. „Má mě přece rád …“
„Rád?!“ Opovržlivě se zasmál. „ Ten není schopen žádného citu!“ Oči měl najednou tvrdé. „Vždycky si šel tvrdě za svým, a kdo se mu postavil, špatně skončil!“ Po tomto prohlášení se zvedl a vydal se ke dveřím. Tam se zastavil a otočil se ke mně. „Zůstaň tady, v klidu si vše promysli a uvidíš. Do té doby tu buď jako doma!“ Usmál se na mě a nechal mě o samotě.

Seděla jsem v křesle a zamyšleně hleděla do plamenů. Je možné, abych se v Rendirkovi tak moc spletla?