S vůní moře - kapitola 60

Seděl jsem v křesle s nohama na stole, koukal do plamenů a občas si lokl vína z poháru. Už skoro tři týdny jsme se snažili zjistit totožnost toho neznámého plavidla, které podle Renčina svědectví vzalo na palubu moji ženu, ale bezúspěšně. Nikdo nic nevěděl, nikdo nic neviděl. Až jsem si začínal myslet, že si to Renka vymyslela. Ale proč by to, sakra, dělala? Co by z toho měla? Jestli se mi chtěla pomstít, že jsem ji vyhnal, tak by tenhle způsob byl hodně podivný. Nebylo by pro ni výhodnější, kdyby nechala dojít k souboji mezi mnou a mým švagrem? Jistě, uklidnil se ještě před tím, ale stejně se ještě občas vrátil ke své původní myšlence, že jsem Amélii něco úmyslně udělal. Nebo je snad Renčin plán vzbudit ve mně naději a nechat mě, abych se celý život užíral nejistotou, co se s Amélií doopravdy stalo? Ani to se mi nezdálo. Na mrtvé nebo zmizelé se rychle zapomíná. Byla tady ale ještě jiná možnost. Mnohem hrozivější než pomsta jedné služtičky …

Z přemýšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře. „Jo!“ houkl jsem směrem ke dveřím nerudně a k mému údivu vešel Jorgar. „Myslel jsem, žes už taky odjel!“ Bezděky jsem sevřel rukojeť dýky, kterou jsem měl u pasu. Henren, Ulm a Lars odjeli včera odpoledne a otec s Gerti a Ariana s miminem je následovali dneska ráno. A já tak nějak předpokládal, že Jorgar jel taky.
„Jen klid!“ Zvedl ruce na znamení, že přichází v míru. Nevěřil jsem mu. „Chci si s tebou jen promluvit.“
„O čem?“ Zamračeně jsem sledoval, jak se bez vyzvání skácel do křesla naproti mně a bezostyšně si posloužil vínem ze džbánu, který stál na stole.
„Nemyslíš, že už toho mezi náma bylo dost?“ Já ten pocit neměl a také jsem mu to řekl. Povzdechl si. „Uznávám, že tenkrát jsme to přehnali a Kernok na to doplatil. Vymklo se nám to z rukou. Kdyby to ale nebyl on, tak bych to byl já.“ Ztrápeně se na mě podíval. „Nemáš ani ponětí o tom, jaké to je žít s tím, žes zabil bratra. Byť nevlastního!“
„Jestli čekáš, že tě budu litovat, tak jsi na omylu.“ oznámil jsem mu stroze a pustil nůž, protože vypadal, že opravdu chce jenom mluvit.
„O tohle nestojím, už jsem se s tím vyrovnal, ale teď mi jde o něco jiného. To s tvojí ženou je divný! Znám tvoje lidi, takže nevěřím, že by cizince tak blízko pevnosti přehlídli.“ Totéž jsem si myslel i já.
„A co z toho plyne?“ Byl jsem zvědavý, jestli ho napadne to samé, co mě.
„Máš jen dvě možnosti, Rendirku. Za prvé, ta holka z nějakého důvodu lhala. Za druhé, nebyl to cizinec.“ odmlčel se a tázavě se na mě zadíval.
„Nelhala. Nemá k tomu důvod.“ zamítl jsem jeho podezření.
„Takže zbývá druhá možnost.“ zkonstatoval tiše.
„Jenže pak je to ještě podivnější!“ zavrčel jsem vztekle.
„Noo, ne tak docela. Trochu se nad tím zamysli.“ pronesl zvolna a napil se. „Navenek jsme sice rodina a otec dbá na to, aby to taky tak vypadalo, ale pod hladinou to mezi náma vře. Nezapomínej, že než se Gerti objevila, tak jsme si navzájem udělali dost nepěkných věcí. Ty nenávidíš mě, já zase nemám v lásce Larse, ten nemusí Ulma a Henren se chová až moc přátelsky ke všem, aby to mohla být pravda. A určitě se najde někdo, kdo zasejc nesnáší tebe. Z tohohle zamotaného propletence bych vynechal jenom holky.“

Hodnou chvíli jsem na něj jen zíral a snažil se to strávit. Že nemám Jorgara v lásce, bylo všeobecně známé, ale o neshodách mezi ostatními jsem nevěděl. „Otec to ví?“ Bylo první, co mě napadlo.
„Řekl bych, že jo, ale nedává to najevo.“ Jorgar si mě klidně prohlížel.
„Dobrá, dejme tomu, že opravdu někdo z rodiny proti mně něco má. Ale nešel by na to zbytečně složitě?“
„Ne. Dostal tě do potíží, kdyby tvůj švagr měl hlavu jenom na to, aby mu nepršelo do krku, tak bys už byl pod drnem …“
„To by se teprv vidělo!“ ohradil jsem se, ale spíše ze zvyku, protože jsem chápal, kam tím míří.
„ … nebo taky ne. Na tvém místě bych byl opatrný. Když se mu to nepovedlo teď, tak to zkusí znova.“ Jorgar se nenechal přerušit. Něco mě napadlo.
„Hele, byl jsem tam s Amélií sám! Kdyby nás někdo sledoval, tak bych si toho všimnul, ne?“
„Ty pořád vycházíš z toho, že je to zelenáč!“ Podrážděně si odfrkl. „Uvědom si, že tě třeba nenávidí celou tu dobu a musí to skrývat! Teď se mu naskytla příležitost, tak jí prostě využil. Jen to nedopadlo, jak si představoval.“
„A teď ten bastard má v rukou Amélii. A jen bozi vědí, co s ní udělá!“
„A pak ti ji vrátí.“ Jorgar souhlasně přikývl. Cítil jsem, jak mi po páteři přeběhl mráz.